Za novým začátkem: Mami, jak dlouho ještě budeme žít v tomhle zapadákově? Vždyť jsme snad ani ne v kraji, ale v největším koutě republiky! — kňučí dcera Míša po návratu z kavárny. — Míšo, kolikrát jsem ti říkala: tady je náš domov i kořeny. Já nikam nejedu, — odvětí máma Eva z gauče, kde odpočívá v oblíbené póze „Masaryk-gymnasta“. — Zase o kořenech! Mami, ještě deset let a zvadne ti listí, a pak ti zase najdu nějakého brouka, kterého mi představíš jako nového tátu… Po těchhle slovech se máma zvedne a zadívá se do zrcadla vestavěného ve skříni. — Moje listí je úplně v pohodě… — To říkám taky, ale ještě chvíli a bude z toho řepa, dýně nebo batát — vyber si, co ti chutná! — Míšo, když chceš, přestěhuj se sama. Je ti už dávno osmnáct, můžeš si dělat, co chceš. Proč mě potřebuješ? — Kvůli svědomí, mami. Když se odstěhuju za lepším, kdo se tu postará o tebe? — Poukázka na benefitní pojištění, stálá výplata, internet, a nějaký „brouk“ se najde, jak jsi sama řekla. Tobě se odchází snadno, jsi mladá, moderní, rozumíš životu dnešní doby, na rozdíl ode mě, co už mám půlku cesty do „Valhaly“ za sebou. — No vidíš! Vtipkuješ jako mí kamarádi a je ti teprve čtyřicet! — Proč to vůbec říkáš nahlas? Abych měla zkažený den? — Po kočičím přepočtu je ti pět, — pohotově opraví dcera. — Promiň. — Mami, dokud je čas, pojďme skočit na vlak a zmizet odsud. Nic nás tu nedrží. — Před měsícem jsem dojednala, aby naší příjmení správně psali na fakturách za plyn, a jsme vázané na tuhle polikliniku! — S tím si poradíme a dům nemusíme prodávat — bude kam se vrátit. Já tě naučím, jak se žije ve velkém světě. — Doktor na ultrazvuku mi říkal, že klid mi nedopřeješ, myslela jsem, že vtipkuje. A on pak vyhrál „Fenomény“. Tak dobře, pojedeme, ale když to nevyjde, slíbíš mi, že se můžu bez scén vrátit. — Slibuju! — To samé mi slíbil tvůj „spoluautor“ v matriční síni, a má stejný Rh faktor jako ty… Míša s mámou se nevydaly do krajského města, ale rovnou do Prahy. Vybraly veškeré úspory, pronajaly si garsonku mezi tržnicí a autobusákem a zaplatily nájem na čtyři měsíce dopředu – peníze zmizely ještě dřív, než stihly cokoli koupit. Míša byla v klidu a plná energie, okamžitě se ponořila do pražského ruchu – kulturně, společensky, nočně. Byla jako doma, nikdo by nepoznal, že přijela z „konce světa“. Máma žila mezi ranním Lexaurinem a večerním Dormearem, a místo poznávání města hned šla hledat práci. Nabídky v Praze byly zoufalé, ale nakonec se upíchla jako kuchařka na soukromé škole a večer myla nádobí v blízké kavárně. — Mami, ty jsi pořád u plotny, akorát že v Praze! Tak se nikdy nestaneš „pražačkou“. Nauč se na něco nového, třeba na someliérku nebo na barmanku, jezdi metrem, pij flat white — přizpůsob se. — Teď se učit nechci, neboj se o mě, já si zvyknu. Ty si hlavně užívej. Míša si zvykala. Usazovala se v kavárně, kde za ni platili kluci z regionů, navazovala „mentální propojení s Prahou“, přesně jak radila runoložka na YouTube, a účastnila se konverzací o úspěchu a penězích. Práci nehledala – nechávala času, aby si našla správné místo. Za čtyři měsíce máma zaplatila nájem už ze svého platu, skončila s mytím nádobí a vařila i pro druhou pobočku školy. Míša zvládla několik rychlo-kurzů, konkurz na rádio, natáčení studentského filmu, kde honorářem byly těstoviny s gulášem, a krátce randila s dvěma „pražskými muzikanty“, z nichž jeden byl totální osel a druhý věčný tulák. — Mami, chceš dneska něco podniknout? Objednáme pizzu a pustíme film? Já jsem tak unavená… — Objednej si, já pošlu peníze na kartu, já na pizzu nebudu mít ani chuť, když se vrátím. — Jak to myslíš? — dcera zpozorní. — Pozvali mě na večeři. Šéf inspekce ve škole si mě pozval domů na večeři. — Se zbláznila? K cizímu chlapovi na večeři! — Proč ne? Je mu čtyřicet pět, je hezký a svobodný. Co čekáš, že od ženy v mém věku a stavů někdo chce? — Taková řeč! Jako bys neměla na vybranou! — Sama jsi mě sem převezla, abych ŽILA. Tak to dělám. Máma začala chodit na rande, jezdila do divadla, na jazz, do čajovny, na kulturní akce, přihlásila se do kurzů vaření, vytáhla si kartičku do knihovny. Míša zjistila, že se sama nikam nedostala – prestižní firmy ji zmítly, kamarádi, kteří za ni platili kafe, zmizeli, a ona skončila jako baristka, pak noční barmanka. Praha ji unavila a život taky. — Měla jsi pravdu, mami. Chci zpátky domů! — pronesla po další noční směně. — O čem to mluvíš? Já se nikam nevracím, já se krásně zabydlela, — řekla máma při balení kufru. — Co děláš s kufrem? — Stěhuju se k Jendovi, — oznámila máma klidně. — Cože? K Jendovi? — No, už tě nepotřebuju: jsi dospělá, krásná, pracuješ v Praze. Dala jsi mi nový dech – děkuju! Nebýt tebe, nikdy bych nezjistila, že život může být barevný! Prosím tě už jen o jedno — pomoz babičce se stěhováním. Babička totiž, navnaděná „naší cestou za lepším životem“, přijede do Prahy na místo operátorky pošty, protože za čtyřicet let práce pošťačky zvládne dopravit dopis i na Severní pól — a to i bez známky. Za novým začátkem: Rodinné dobrodružství ze zapadlé české vesnice do víru života v Praze

Proti novému životu

Mami, jak dlouho tu ještě budeme hnít? Vždyť nejsme ani ve městě, ale v okraji-okraje! začala svou oblíbenou písničku dcera, když se vrátila z kavárny.

Lído, už jsem ti to říkala snad stokrát. Tady je náš domov, naše kořeny. Nikam se nestěhuju.

Máma ležela na gauči, nohy vyložila na polštář a tuhle pozici nazývala Švejk v důchodu.

Mami, pořád ty tvoje kořeny! Ještě pár let a všechny ti zvadnou, pak se ti zas pověsí na krk nějakej další brouk, kterýho mi budeš představovat jako novýho tátu.

Tyhle rýpavé poznámky ji zvedly z gauče, došla k zrcadlu ve skříni a zpytavě se zadívala.

Moje kořínky jsou v pořádku, co to povídáš…

No právě říkám, že teď ještě jo. Ale za chvíli z tebe bude řepa, dýně nebo batát vyber si, co máš radši jako kuchařka.

Lído, když tak toužíš, odstěhuj se klidně sama. Jsi už dospělá, můžeš si žít po svém a já ti k tomu nechybím.

Kvůli svědomí, mami. Když se odstěhuju do lepšího místa, kdo se o tebe postará?

Pojišťovna, jistý příjem, internet a zase nějakej ten brouk, to už jsi sama říkala. Tobě je to snadné, jsi mladá, moderní, vyznáš se v dnešním světě a puberťáci tě ještě nerozčilují, kdežto já už mám to nejlepší za sebou.

Ty jo, vždyť jsi vtipná jak mí kámoši! A je ti teprve čtyřicet…

Proč to musíš říkat nahlas? Jen abys mi zkazila den?

Pro kočky je to pět lidských let, rychle se opravila Lída.

Odpouštím ti.

Mami, dokud je čas, pojeďme do Prahy. Tady nás nic nedrží.

Hele, před měsícem jsem vybojovala, aby nám na účtech za plyn konečně správně psali příjmení, a už jsme registrované v poliklinice, nasadila poslední argumenty máma.

Vždyť podle pojišťovny nás vezmou kdekoli, a dům nemusíme prodávat. Když nevyjde nový život, vždycky je kam se vrátit. Rychle tě naučím žít naplno.

Říkal mi už na sonu doktor: ta vám pokoj nedá. Myslela jsem, že si dělá srandu. A pak byl třetí v SuperStar senzitivek. No nic, jedem, ale když to nevyjde, slíbíš mi, že mě necháš vrátit bez dramatu.

Slibuju!

Tvůj otec mi to slíbil v matrice taky a víš, jak to skončilo.

***
Lída s mámou neplýtvaly časem v okresním městě a rovnou zamířily do Prahy. Vybraly všechny tři roky úspor a s vervou si pronajaly garsónku na sídlišti mezi tržnicí a autobusákem, zaplatily nájem na čtyři měsíce dopředu. Peníze došly ještě dřív, než je vůbec začaly utrácet.

Lída byla klidná a plná energie. Místo vybalování a zařizování začala okamžitě žít městem jeho kreativním, společenským a nočním rytmem. Zapadla hned mezi místní: rychle se naučila, kam chodit, co nosit na sobě, i jak mluvit, jako by nebyla z nějaké zapadlé vísky, ale přímo z pražské mlhy a lehkého snobismu.

Máma zatím žila mezi ranním Lexaurinem a večerním práškem na spaní. Hned první den navzdory přemlouvání dcery začala hledat práci. Pražské nabídky a platy spolu moc nešly dohromady a všude číhal nějaký háček. Po jednoduché kalkulaci, bez pomoci senzibila, tipla: půl roku vydržíme a pak zpátky.

Nenechala si radit od své progresivní dcery a zvolila jistotu: nastoupila jako kuchařka do místní soukromé školy a po večerech uklízela v kavárně u domu.

Mami, zase jsi u plotny od rána do večera! Jako bys ani nikam neodešla. Takhle nikdy nepoznáš kouzlo velkoměsta. Nechceš se třeba rekvalifikovat? Třeba designérka, someliérka, nebo aspoň stylistka na obočí. Jeď tramvají, pij cappuccino a zvykej si.

Lído, nechci se hned učit nový věci. A vůbec, neboj se o mě, zvládnu to, zvyknu si. Ty se hlavně zařiď podle sebe.

Lída si povzdechla nad tím, jak její máma není moderní. Zatímco máma makala, Lída si zařizovala kavárenský život, kde za ni platili nově příchozí kluci z krajů; zařizovala si mentální vztah s Prahou podle rad své oblíbené runoložky; zařizovala si místo v partičkách, kde všichni mluvili o úspěchu a penězích. Práci nebo vážný vztah zatím nehledala. Chtěla si s městem nejdřív pořádně zvyknout.

Za čtyři měsíce máma už platila nájem z vlastních vydělaných peněz, odešla z pozice uklízečky a začala vařit i pro druhou pobočku školy. Lída za tu dobu vystřídala několik kurzů, zkusila konkurz v rádiu, objevila se v komparzu nějakého studentského filmu (za honorář dostala těstoviny s vepřovým ve vlastní šťávě) a krátce randila s dvěma pražskými muzikanty jeden byl úplnej oslík a druhý zaneprázdněný kocour, který se nechystal usadit.

***
Mami, chceš dneska někam jít? Nebo objednáme pizzu a pustíme si film? Já jsem tak unavená, fakt ven už dnes nechci zívala Lída v pozici Švejka v důchodu, když máma zrovna dolaďovala vzhled u zrcadla.

Objednej, pošlu ti peníze na účet. Ani mi nenechávej, po návratu nebudu hladová.

Cože? Odkud po návratu? divila se dcera.

Pozvali mě tu na večeři, máma se odtrhla od zrcadla a skoro jako školačka se začala culit.

Kdo ti to? Lída se tvářila spíš rozpačitě než nadšeně.

Ve škole byla inspekce. Pekla jsem jim karbanátky podle tvého dětského receptu. A šéf komise mě pozval na kávu. Nejdřív vtip, že jestli mu je představím jako šéfkuchaři. Smáli jsme se, pak jsme si fakt dali kafe, jak jsi radila. No a teď jdu k němu domů, uvařit mu večeři.

Blázníš? Jdeš na návštěvu k cizímu chlapovi? Na večeři?

A co je na tom?

Nečekáš, že od tebe chce jen večeři, že ne?

Lído, je mi čtyřicet a nejsem vdaná. Jemu pětačtyřicet, je hezký, chytrý a taky sám. Mně bude příjemné, cokoliv ode mě čeká.

Ty mluvíš jak nějaká zoufalka z maloměsta! Jak kdybys neměla na vybranou.

Ani tě nepoznávám. Sama jsi mě sem tahala, abych nezaostávala.

Na tohle se těžko odpovídalo. Lída už chápala, že si s mamkou vyměnily role, a to už bylo moc. Z máminých peněz si objednala největší pizzu a večer strávila přejídáním a lítostí. Až skoro o půlnoci se vrátila máma, svítila jí spokojenost místo světla.

A? zabručela Lída.

Hezký brouk, žádný kolorado, úplně slušnej Pražák, máma se chechtala a zmizela do koupelny.

Začala chodit na rande, do divadla, na stand-upy, jazzový koncert, založila si průkazku do knihovny, přihlásila se do čajového klubu a opravdu si zvyklá na novou polikliniku. Po pár měsících dokonce začala navštěvovat kurzy vaření, získala certifikát a naučila se spoustu nových jídel.

Lída zahálet nezůstala. Nechtěla mámě viset na krku a zkusila štěstí v prestižních firmách. I když se snažila, pořád dostávala košem. Ztratila kamarády, kteří přestali platit kávu jen tak, a skončila jako baristka, pak jako noční barmanka.

Každý den se změnil v rutinu. Tmavé kruhy pod očima, žádný čas na sebe a žádnou pořádnou lásku. V baru jí sice zákazníci občas něco nesrozumitelně naznačovali, ale do opravdové lásky měli daleko. Lída už měla všeho dost.

Víš co, mami? Měla jsi pravdu, tady není co dělat. Promiň, že jsem tě sem tahala. Musíme zpátky, řekla jednou po těžké noční směně.

Mluvíš o čem? Kam zpátky? ptala se máma, která v tu chvíli balila kufr.

Domů! Kde aspoň máme správně příjmení na složenkách a svoji polikliniku. Byla jsi celou dobu rozumnější než já.

Já už jsem tu přihlášená, a stěhovat se nechci, zastavila ji máma a podívala se jí pevně do očí, aby zjistila, co se děje.

Ale já ne! Já chci domů! Metro je pitomý, kafe v kelímku stojí jako oběd, a v baru jsou všichni nafoukaní. Tady mě nic nedrží. A ty si taky balíš kufr!

Stěhuju se k Honzovi, řekla máma najednou.

V jakým smyslu stěhuješ se k Honzovi?

No, napadlo mě, že jsi už samostatná. Práci máš, jsi krásná a žiješ v Praze. Zasloužíš si tu být sama a mít nové začátky. Díky moc, žes mě sem vytáhla! Nebýt tebe, zůstala bych v našem rybníce na věky. Ale teď opravdu žiju! Díky! máma dcera políbila na obě tváře, ale Lída radostí nesálala.

Mami, jak tu mám být sama? Kdo se o mě postará? neudržela už slzy.

Pojišťovna, jistý příjem, internet, a najde se i novej brouk… zopakovala máma její slova.

Takže mě prostě necháš?

Nenechám. Sama jsi mi slíbila, že nebudeš dělat scény, pamatuješ?

Jo… Tak dej sem klíče od bytu.

Máš je v kabelce. Jen mám jednu malou prosbu.

Jakou?

Babička se chce taky stěhovat. Všechno jsem s ní po telefonu domluvila. Zajdi za ní a pomoz jí sbalit.

BABIČKA se stěhuje do Prahy?!

Ano, už jsem jí vysvětlila, že tu má naději na lepší život, na broučky i na nový začátek. Zrovna hledají na poště novou paní u přepážky a sama víš, že babi to tam čtyřicet let vedla. Jakýkoli dopis bez známky ti pošle klidně i na Severní pól a dorazí! Ať to taky ještě zkusí, než jí zvadne petrželLída se rozesmála tak, že jí slzy tentokrát tekly smíchy. Před očima jí vyvstala představa babičky, jak s kabelkou, termohrnkem a neomylným pichlavým pohledem semkne Prahu do hrsti, zatímco ona se jí snaží vysvětlit ovládání tramvajenky. Babička bude všude první, všechny pošťáky postaví do latě a večer jí vypráví historky z let, kdy psaní stálo za něco víc než jen e-mail.

Dobře, řekla, půjdu za ní. Aspoň v tom nebudu sama.

Máma ji objala a obě ucítily, že teď nastává opravdu nový život. Už ne matka a dcera ale tři generace neposedných žen v jednom městě, každá s vlastním snem a chutí vyrazit do neznáma.

Když druhý den vezla babičku v přeplněné tramvaji, slyšela, jak se ptá: A kde tu kupuju kapra na Vánoce? A máte sousedy, co pečou linecké? A lednici mi neukazuj, sama tam udělám pořádek.

Babička vystoupila před dům, zhluboka se nadechla pražského smogu a zašeptala: Holky, jestli jste mě sem přitáhly, ať to stojí za to! Vždyť život je krátkej a brouků je tu pořád dost.

Lída najednou pochopila, že domov nejsou kořeny ani adresy na složenkách, ale lidi, se kterými dokáže začít znova klidně v srdci velkoměsta, kde za stěnami paneláků může vykvést celý rodinný strom. A tak si tři generace žen koupily tři kávy v kelímku, posadily se na schody metra a smály se protože teprve teď věděly, že jsou přesně tam, kde mají být.