Zvyky v rodině mého manžela mě přivádějí k nevolnosti, nedokážu k nim chodit na návštěvu.
Už nedokážu jít na návštěvu k rodičům mého manžela, z některých jejich zvyků se mi dělá zle. Chce se mi zvracet, když mám s nimi sedět u stolu. Jsem ochotná s nimi mluvit, ale prostě nezvládnu usednout k jejich jídlu. Manžel to nechápe, tchyně si o mně myslí, že jsem přecitlivělá a rozmazlená.
Díky bohu bydlíme s manželem odděleně. Bohužel, nejsme dost daleko od jeho rodičů, abych mohla zůstat jen u telefonátů, a tak musím čas od času na návštěvu. Pokaždé mě to hrozně stresuje a hledám výmluvu, proč nejít. Chci podotknout, že manžel má celkem normální rodinu mámu, tátu, oba vysokoškoláky, oba stále pracují. Všude mají uklizeno, byt je útulný. Ale jakmile usednou ke stolu, úplně se mi sevře žaludek. Sama jsem dost vybíravá, abych se přiznala: nikdy si nevezmu nic z manželovy lžíce, pokud už ji olíznul. Nedokážu to, ať se snažím sebevíc…
U manžela jsem si s tím postupně poradila stává se mi bližším, ale k jeho rodičům si zkrátka nemůžu najít cestu. S nimi je to nejhorší. Například tchyně míchá bramborový salát ve velké míse, ochutná, olízne lžíci a tu samou strčí zpět do jídla. To je prostě fuj.
Nebo další příklad pijí spolu slivovici nebo rum, já si většinou přinesu vlastní víno. Tchyně si ale bez zaváhání vezme můj pohárek a upije z něj, prý aby zjistila, jestli jí chutná. Je mi to nepříjemné a přijde mi to hodně nehygienické. Snažím se pohár nenápadně vyměnit, ale ne vždycky to jde. Tchán mě skoro pravidelně popichuje a někdy dost urážlivě. Manžel se mě zastává, ale situaci to příliš nezmění.
Tchyně má ještě jeden speciální zvyk když nedojí polévku, vylije ji zpátky z talíře do hrnce a dá ji do lednice. Úplně to samé dělá i s ostatními jídly. I zbytky salátu, které zůstanou hostům na talíři po oslavě, putují zpět do společné mísy. Proto u nich nikdy nejím nic, co nebylo právě teď uvařeno je velká šance, že je to směs zbytku.
A nejvíc mě fascinuje její metoda, jak otestovat rozpálenou pánev před smažením na ni plivne, prý aby věděla, jak moc je horká… Přitom existuje milion hygieničtějších metod! Ona tvrdí, že to je jedno, že vysoká teplota všechno zničí. Jenže já to vidím a nemůžu to dostat z hlavy.
To, co mě ale úplně dorazilo, bylo, když nechali po večeři vylízat misku od guláše psem. Ta byla pak vhozená do dřezu společně s ostatním nádobím, jako by to bylo naprosto v pořádku.
Nevydržela jsem to a řekla jsem jim na rovinu, že jíst po psovi je přes čáru. Jenže oni mě měli za hysterku a tvrdili, že se přece všechno důkladně umyje. Ale jaký to má smysl? Podle mě pes nemá co olizovat talíře určené pro lidi. Snažila jsem se to otočit v žert, řekla jsem tchyni, že pokud je vše čisté, mohla bych příště jíst rovnou z psí misky a ona se opravdu urazila. Ale co jsem měla dělat? Z jejího pohledu na tom přece nic nebylo, protože se to potom myje. Manžel mi pak řekl, že to přeháním, ale já jsem si jistá, že mám pravdu.
Opravdu se mi nechce jezdit na návštěvy k jejich rodině. Nebo bych musela jíst jen svoje jídlo, které si přinesu, ale tím by se zase zkazila atmosféra na oslavě a tchyně by byla smrtelně uražená. Nevím, co dělat. Nechci manžela zbytečně rozčilovat, protože pokud tam nepřijdu, bude z toho nešťastný, ale přesto se nutit nechci.
Sním o tom, že se přestěhujeme někam jinam třeba do Brna , abych se návštěvám mohla úplně vyhnout. Klidně si s tchyní popovídám po telefonu, ale na návštěvy chodit nechci.
