Vrátka u Petra Nováka se od loňského léta nezavírala. Závora se utrhla, když do ní strčil ramenem, protože měl ruce plné věder. Od té doby se dvířka houpala na jednom pantu a vítr s nimi v noci třískal, jako by někdo přicházel a odcházel, ale neodvažoval se vstoupit.
Petr si zvykl. Vlastně si zvykal na všechno rychle. Na to, že žena zemřela před třemi lety. Na to, že syn volá jednou za měsíc, v neděli, a hovor se vejde do čtyř minut. Na to, že zahrada zarůstá merlíkem, protože záda nedovolí se ohnout, a najímat pomoc – to by znamenalo přiznat, že to nezvládá.
Kočka přišla v září. Šedá, s bílou skvrnou na hrudi a potrhaným uchem. Sedla si na zápraží a začala se dívat na dveře. Nemňoukala. Netřela se o nohy. Prostě seděla, jako by přišla za účelem a čekala na přijetí.
Petr vyšel, podíval se na ni a řekl:
– Já sám nemám co žrát.
Kočka neodešla.
Vrátil se do domu, vytáhl z lednice kus vařené tresky, položil na noviny a vynesl na zápraží. Kočka snědla rybu, olízla se a znovu usedla na stejné místo.
– Tak si sedni, – řekl Petr.
Do října bydlela v domě. Ne proto, že by ji Petr pozval, ale protože jednoho rána otevřel dveře a zjistil, že kočka spí na rohožce v předsíni. Jak se dostala dovnitř – nepochopil. Dveře byly zavřené. Pak si všiml, že větrací okénko v kuchyni nedoléhá až na doraz, a došlo mu.
Neopravil ho.
Sousedovic kluk Tomáš chodil kolem Petrova domu každý den. Bylo mu devět let, chodil do třetí třídy a vracel se ze školy uličkou, protože to bylo kratší. Vrátka s utrženou závorou stála přímo na jeho trase. Tomáš se vždycky díval do dvora – ne ze zvědavosti, ale protože u Petrovy kůlny rostla stará jabloň a na podzim pod ní ležela jablka, žlutá, drobná, kyselá, ale Tomáš je stejně sbíral a jedl.
Teď už jablka nebyla. Ale zvyk dívat se zůstal.
Ten čtvrtek šel Tomáš ze školy a uviděl Petra, jak stojí na zápraží s plátěným pytlem v rukou. Pytlem se hýbalo.
Tomáš se zastavil u vrátek. Pytel v Petrových rukou sebou škubal a něco uvnitř drápalo, dutě, jako nehty po prkně.
Petr chlapce neviděl. Sešel ze zápraží, prošel dvorem k autu – staré Škodě, která stála u plotu, pokrytá vrstvou bláta. Otevřel zadní dveře, položil pytel na sedadlo a vrátil se do domu.
Tomáš stál a nehýbal se. Srdce mu bušilo, jako by utíkal, i když stál na místě. Vídal u Petrova domu kočku. Šedou, s bílou skvrnou. Někdy sedávala na parapetu a dívala se na ulici. Tomáš jí jednou zamával, a kočka naklonila hlavu, jako by nerozuměla.
Pytel. Kočka v pytli. Tomáš věděl, co to znamená. Babička vyprávěla, že dřív na vesnici topili koťata v potoce. Ne ze zlosti, ale protože nebylo čím krmit. Babička to říkala klidně, jako o počasí, a Tomáš tenkrát nemohl do půlnoci usnout, protože si představoval pytel, který klesá do černé vody.
Petr vyšel znovu. Teď měl v rukou kartonovou krabici. Postavil ji na zadní sedadlo vedle pytle, sedl za volant a nastartoval motor. Škoda zakašlala, odfrkla a vyjela ze dvora otevřenou branou.
Tomáš se přitiskl k plotu, aby ho auto nechytlo. Petr projel kolem a neotočil hlavu.
Chlapec se rozběhl domů.
Matka, Jarmila, stála v kuchyni a krájela cibuli. Oči měla červené, ale ne od pláče, od cibule. Tomáš vletěl do předsíně, nevyzul se a z prahu vyhrkl:
– Mami, Petr dal kočku do pytle a odvezl ji!
Jarmila odložila nůž.
– Jakou kočku?
– Šedou, s bílou skvrnou! Bydlela u něj! Dal ji do pytle a do auta!
– Tomáši, vyzuj se. Máš celou podlahu…
– Mami! Odvezl ji utopit! Nebo vyhodit do lesa!
Jarmila si utřela ruce o utěrku. Podívala se na syna. Stál v rozepnuté bundě, s aktovkou na jednom rameni, a spodní ret se mu třásl. Neplakal, byl na kraji.
– Tomáši, sedni si. Nevíme, kam ji odvezl. Možná k veterináři.
– K veterináři se nevozí v pytli! V přepravce!
A Jarmila nenašla odpověď. Protože syn měl pravdu. K veterináři se v pytli nejezdí.
– Dobře, – řekla. – Promluvím s Petrem, až se vrátí.
– A když bude pozdě?
– Tomáši.
– A když bude pozdě, mami?
Jarmila si sundala zástěru.
– Oblékni se. Jedeme.
Nevěděla, proč to dělá. Petr byl soused dvacet let. Tichý, nemluvný chlap, který dřív dělal mechanika v továrně a teď seděl v důchodu a opravoval sousedům drobnosti za symbolické koruny. Nepil. Nedělal scény. Po smrti ženy ztichl ještě víc, jako by mu ubrali zvuk o několik stupňů. Jarmila mu nosila sklenice s marmeládou na Nový rok, a on pokaždé říkal to samé: „No, co to děláš, Jarmilo, nemusela jsi.“ Vzal je. A příště zase řekl „nemusela jsi“.
Nevypadal jako člověk, který topí kočky.
Ale pytlem se hýbalo. Tomáš to viděl.
Jarmila vyjela autem z garáže. Tomáš si sedl vedle, připoutal se a díval se z okna, jako by kočka mohla být někde na silnici. Jet nebylo kam – nevěděli, kudy se Petr vydal. K řece? K lesu? K silnici?
– K řece, – řekl Tomáš s jistotou.
– Proč k řece?
– Protože babička říkala, že vždycky k řece.
Jarmila odbočila k řece. Ne proto, že by věřila babiččiným historkám. Ale protože neměla jiný plán a Tomáš se na ni díval tak, jak se děti dívají, když čekají, že dospělý všechno napraví.
Cesta k řece vedla přes pole, pak březovým hájem, pak prudce dolů k mostu. Most starý, dřevěný, jezdilo se po něm jen v létě. Teď se častěji jezdilo přes Lhotku, což byla zajížďka osm kilometrů, ale zato asfalt.
Škoda u mostu nebyla.
– Tady není, – řekla Jarmila.
Tomáš neodpověděl. Díval se na řeku. Nebyla zamrzlá, protože únor byl teplý, a voda tekla kalná, šedohnědá, s tmavými skvrnami u břehů.
– Jeďme zpátky, – řekla Jarmila tiše.
– Přes Lhotku, – poprosil Tomáš.
Jeli přes Lhotku.
Škodu uviděli na zpáteční cestě. Stála u okraje silnice na výjezdu z Lhotky, před dlouhou přízemní budovou s nápisem „Veterinární klinika“. Nápis byl starý, písmena vybledlá, a „klinika“ četla jako „klinika“. Vedle dveří viselo oznámení na listu A4, ale z dálky nebylo přečíst.
Jarmila zastavila.
– Tomáši, počkej v autě.
– Ne.
– Půjdu s tebou.
Nehádala se.
Uvnitř to páchlo chlorem a něčím sladkým, jako v lékárnách. Za pultem seděla žena v modrém plášti a psala něco do deníku. Na chodbě na židlích nikdo. Ze zavřených dveří s cedulkou „Přijímací místnost“ se ozýval hlas. Jarmila ho poznala hned.
Petr.
Přistoupila ke dveřím a zastavila se. Tomáš stál vedle, držel se její ruky.
Dveře byly pootevřené.
Petr seděl na taburetu před kovovým stolem. Na stole, na čistém voskovaném plátně, ležela kočka. Šedá, s bílou skvrnou na hrudi. Živá. Veterinář, mladý muž v brýlích, jí prohmatával břicho. Kočka ležela klidně, jen ocas sebou škubal.
– Kdy jste si toho všiml? – zeptal se veterinář.
– Před třemi dny. Přestala jíst. Pak se začala schovávat. Zalezla pod koryto a nechtěla ven. Ledva jsem ji dostal.
– V čem jste ji přivezl?
– V pytli. Nemám přepravku. Koupil bych, ale v našem obchodě nemají, a jet do města… Udělal jsem do pytle dírky, aby měla vzduch. A dal jsem tam podestýlku.
Veterinář přikývl. Zatlačil na břicho kočky a podržel ruku.
– Petře, vaše kočka není nemocná. Vaše kočka má koťata. Za týden, možná deset dní.
Petr si sundal čepici. Promnul čelo. Nasadil ji zpátky.
– Koťata?
– Tři nebo čtyři, podle pocitu. Není stará, zdravá, porod by měl proběhnout normálně.
– Já myslel, že umírá, – řekl Petr tiše. – Nejí. Schovává se. V noci mňouká, potichu, jako by si stěžovala. Myslel jsem, že je konec.
Veterinář se usmál.
– Není konec. Naopak. Začátek.
Petr se podíval na kočku. Otočila hlavu a přimhouřila na něj oči, jako by říkala: „No, už to chápeš?“
Natáhl ruku a pohladil ji mezi ušima. Jednou. Podruhé. Kočka přitiskla uši a začala příst, a zvuk se rozléhal po kovovém stole jako vibrace.
Tomáš za dveřmi přestal dýchat. Všechno slyšel. Jarmila mu položila ruku na rameno a cítila, jak chlapec ochabl, jako by z něj vytáhli tyč, na které se poslední hodinu držel.
Otevřela dveře.
Petr se otočil. Uviděl Jarmilu. Uviděl Tomáše. Zarazil se.
– Jarmilo? Ty tu co?
Jarmila otevřela pusu a zase zavřela. Protože říct „mysleli jsme, že jsi jel topit kočku“ bylo trapné, hloupé a nemožné. Ale Tomáš ji předběhl.
– Petře, já viděl, jak jste dal kočku do pytle. Myslel jsem, že ji… no…
Nedokončil. Petr se díval na chlapce a na jeho tváři se dělo něco pomalého a složitého, jako by skládal z jednotlivých slov celý obraz.
– Myslel jsi, že jsem ji chtěl utopit?
Tomáš přikývl.
Petr mlčel. Pak vstal, přistoupil k chlapci a dřepnul si. Kolena mu křupala, a Petr se zašklebil, ale nenarovnal se.
– Tomáši. Neudělal bych to. Slyšíš? Nikdy bych to neudělal.
– Já vím. Teď už vím.
– Pytel, protože nemám přepravku. Ona nerada, když ji držíš. Utíká. A v pytli je jí tma a klid. Dal jsem tam starý svetr, aby měla měkko.
– Viděl jsem, že se pytlem hýbe. A vyděsil jsem se.
Petr položil chlapci ruku na rameno. Dlaň byla velká, těžká, s žlutými mozoly.
– Správně ses vyděsil, – řekl Petr vážně. – Správně jsi utíkal. Kdyby to bylo doopravdy, stihl bys to.
Kočka na stole přestala příst a dívala se na ně, jako by rozuměla, o čem mluví. Veterinář tiše zapisoval něco do karty.
Jarmila se odvrátila k oknu. Za oknem začal padat první sníh, drobný, suchý, a lucerna u vchodu do kliniky připomínala matné slunce v bílém oblaku.
Kartonová krabice, kterou Petr dával do auta za pytlem, stála na podlaze u stolu. Otevřená. Uvnitř ležel starý ručník, miska s vodou přikrytá igelitem, aby se nerozlila, a sáček s krmivem. Kočičím. Který v jejich vesnici prodávali jen v jednom obchodě, u tety Lídy, a stál hodně. Petr ho koupil předem.
Domů jeli za tmy. Tomáš seděl na zadním sedadle a mlčel. Nespal, jen mlčel jako dospělý, kterému došla slova, ale myšlenky ještě ne.
– Mami, – řekl až při příjezdu k domu, – můžu jít k Petrovi? Až se narodí koťata?
– Můžeš. Pokud nebude proti.
– Nebude proti.
Jarmila se nezeptala, odkud ta jistota. Protože viděla, jak se Petr díval na chlapce v ordinaci veterináře, a v tom pohledu bylo něco, co u souseda dlouho nepozorovala. Ne vděčnost. Něco prostšího a důležitějšího. Jako by ho poprvé za tři roky neviděli přes plot, ale zblízka.
Koťata se narodila za devět dní. Čtyři. Tři šedá a jedno bílé, s tmavou skvrnou na hřbetě, podobnou kaňce.
Tomáš přišel hned ten večer. Petr otevřel dveře a vpustil ho beze slov. Chlapec se posadil na zem u krabice, kde kočka ležela s koťaty, a seděl tak půl hodiny, ani se nehnul.
– Ten je podobný tobě, – řekl Petr a ukázal na bílého. – Stejně neposedný.
– Vždyť leží.
– Počkej.
Vrátka Petr opravil. Tomáš pomáhal, držel pant, zatímco Petr utahoval šrouby. Novou závoru koupila Jarmila. Přinesla ji v tašce spolu se sklenicí marmelády. Petr řekl: „No, co to děláš, Jarmilo, nemusela jsi.“ Ale závoru nasadil ještě ten den.
Teď se vrátka zavírala pevně a vítr s nimi v noci netřískal. Ale Tomáš jimi stejně chodil každý den po škole. Otevřel, vešel, zavřel za sebou. Závora cvakala rovně a krátce, jako tečka na konci věty.
Bílého kotěte si Tomáš vzal, když trochu povyrostlo. Dal mu jméno Bílek. Petr to jméno slyšel, odfrkl si a nic neřekl. Jen pohladil kočku, která seděla na parapetu a dívala se, jak chlapec odnáší jejího syna přes dvůr.
Kočka je sledovala pohledem až k vrátkům. Pak se odvrátila a schoulila se na parapetu.
A právě v tu chvíli Tomáš pochopil, že někdy stačí být u toho, abys nezmeškal to, co teprve začíná – a že strach nemusí znamenat konec, jen začátek něčeho, co neumíme přečíst.
