– Naděždo, podepiš to hned. Do registrace je dvacet minut.
Stála jsem před zrcadlem v malé místnosti pro nevěsty, kde to vonělo lakem na vlasy, cizími parfémy a čerstvými růžemi. Za oknem šuměl červencový déšť, po skle stékaly tenké cestičky, a na parapetu ležely dva zavírací špendlíky, které jsem pořád nemohla zapíchnout do závoje.
Růžena Nováková přede mnou držela list papíru. Bílý, tuhý, s úhledně přeloženým růžkem. V druhé ruce měla pero se zlatým uzávěrem.
– Co to je? – zeptala jsem se.
Usmála se tak, jak se usmívají prodavači, když vědí: věc má vadu, ale zákazník už skoro souhlasil.
– Obyčejná rodinná dohoda. Stanislav ti to vysvětloval.
Standa stál u dveří v tmavomodrém obleku. Hezký, hladce oholený, s květinkou v klopě. Ráno jsem mu tu květinku připínala a smála se, že se bojí píchnout víc, než jít do manželství.
Teď se nesmál.
– Naděždo, nezačínej, – řekl. – Všechno jsme probrali.
– Probrali jsme, že se po svatbě nastěhuješ ke mně, – řekla jsem. – A že tvoji matku nikdo neuráží. Všechno ostatní jsi probíral beze mě.
Růžena Nováková lehce zvedla obočí.
– Jaká prudkost. Stanislave, říkala jsem: měl jsi to postavit tvrdě dřív.
Položila papír na stolek vedle krabičky na prstýnky. Nebyl to ani skutečný právnický dokument, spíš vodítko, na které mě hodlali vzít těsně před registrací. Smysl se vešel do pár řádků: po svatbě prodám svůj byt a peníze půjdou na koupi velkého bydlení pro naši „novou rodinu“. Kupovat se mělo na Standovo jméno. Proč – nebylo vysvětleno. Zřejmě se počítalo, že mi to má být tak jako tak příjemné.
Podívala jsem se na svůj odraz. Bílé šaty seděly dokonale. Ještě by. Šila jsem je sama, v noci, když v ateliéru utichly stroje a konečně jsem se mohla věnovat sobě. Krajku na rukávech jsem vybírala tři týdny. Linii pasu předělávala dvakrát. V těch šatech nebylo nic náhodného.
Kromě ženicha, jak se ukázalo.
– Byt je koupený dřív, než jsem poznala Standu, – řekla jsem. – Nehodlám ho prodávat.
Standa se odrazil od dveří a přistoupil blíž.
– Naděždo, nech už těch svých zdí. Je to garsonka. Budeme se tam celý život tísnit?
– Nejsem proti většímu bytu. Jsem proti tomu, aby se můj prodával na tvoje jméno a pod diktátem tvojí matky.
– Máma to myslí dobře.
– Pro koho?
Růžena Nováková si povzdechla.
– Pro všechny. Bolí mě nohy, je mi těžko samotné. Standa je jediný syn. Jsi manželka, tak bys měla myslet šíř, nejen na svoje nitě, hadry a stoličku u okna.
Stoličkou u okna nazývala můj pracovní kout. Stála tam stará šicí mašina, těžká, litinová, kterou jsem dostala spolu s první opravdovou zakázkou od majitelky zavřeného ateliéru. Na té mašině jsem lemovala cizí kabáty, šila školní zástěry, předělávala šaty po nepovedených nákupech, a pak naspořila na první splátku a vzala si ten byt.
Malý. Tvrdohlavý. Můj.
Standa to všechno věděl. Dokonce kdysi říkal:
– Mám rád, že si všechno děláš sama. S tebou se nebojím.
Ukázalo se, že se nebál ne se mnou, ale na můj účet.
– Nic podepisovat nebudu, – řekla jsem.
Růžena Nováková hned přestala usmívat.
– A k čemu potom celé to divadlo?
– Jaké divadlo?
– Bílé šaty, hosté, restaurace. Chceš vstoupit do rodiny, ale nic rodině nedáš?
Podívala jsem se na Standu. Čekala jsem, že řekne aspoň: „Mami, dost.“ Nebo že jí ten papír prostě vezme.
Mlčel.
Za dveřmi někdo prošel, zasmál se, zazvonily skleničky. Nejspíš už nalévali hostům šampaňské. Moje kamarádka Libuše poslala zprávu: „Kde jsi? Matrikářka je nervózní.“ Neodpověděla jsem. Telefon ležel vedle kytice bílých pivoněk, které najednou vypadaly jako hlávky zelí.
– Stando, – řekla jsem tiše. – Věděl jsi o tom papíru?
Upravil si manžetu.
– Co se chytáš slov? Papír je prostě na klid všech. Pak bys začala couvat, tahat. A my už máme dohodu s lidmi.
– S jakými lidmi?
Růžena Nováková rychle pohlédla na syna. Tehdy jsem se poprvé pořádně lekla. Ne papíru. Ne hovoru. Ale toho, že odpověď už existuje, a bude horší, než čekám.
Standa se zašklebil.
– Ukázal jsem byt jednomu známému. Je ochoten počkat. Dobrá cena. Nedělej, jako by to byl zločin.
– Ukázal jsi kupci můj byt?
– Nedramatizuj. Byl jsem tam přece. Mám klíče.
Cítila jsem, jak v hrudi prázdno a zima. Klíče. Ty samé, které jsem mu dala na jaře, když jsem byla nemocná a prosila ho, aby přivezl léky. Pak si svazek nechal.
– Vodils cizího člověka do mého bytu?
– Do našeho budoucího bytu, – odsekl. – A přestaň mluvit tímhle tónem.
Růžena Nováková přisunula ke mně pero.
– Naděždo, chytrá žena se nedrží krabice s balkonem, když jí nabízejí normální život.
V tu chvíli jsem si vzpomněla, jak mě v ateliéru Anežka Svobodová, moje první učitelka, učila párat špatný šev.
– Nelituj nitě, Naděždo. Když to jde křivě od prvního stehu, ponese se to celým oděvem. Radši hned rozpárat, než pak plakat nad zkaženou látkou.
Tenkrát jsem myslela, že mluví o sukních.
Standa vzal krabičku s prstýnky, otevřel ji, vyndal můj prsten a otáčel ho mezi prsty.
– Skončeme tenhle rozhovor. Teď vyjdeš, usměješ se, podepíšeme, a doma všechno v klidu probereme.
– Doma? – opakovala jsem. – V jakém domě?
– V tvém. Zatím.
To „zatím“ byla poslední nitka.
Vzala jsem mu prsten z ruky. Malý, hladký, zlatý. Vybrali jsme ho spolu. Vlastně ho vybral Standa, a já souhlasila, protože mě přestalo bavit se hádat. Tehdy řekl:
– Sluší ti jednoduchost.
A mně prostě chtělo, aby se někdy zeptal, co líbí mně.
Přistoupila jsem k oknu. Bylo pootevřené, protože v místnosti bylo dusno. Dole pod stříškou stála auta hostů, mokrá od deště. Na parapetu se třásla kapka vody.
Růžena Nováková ke mně přikročila.
– Co děláš?
Otočila jsem se k nim oběma. K ženě, která už v duchu rozmístila svůj nábytek v mém bytě. K muži, který si myslel, že po razítku v občance budu pohodlnější, měkčí a tišší.
– Gratuluju! Právě jste přišli o nevěstu, o byt i o zbytek mého respektu! – mrštila jsem zásnubním prstenem do okna.
Trefil se o plechový okap, cinkl a zmizel někde v mokré zeleni pod okny.
Růžena Nováková vykřikla, jako bych nevyhodila prsten, ale její plány na klidné stáří.
Standa zbledl.
– Zbláznila ses?
– Ne. Konečně jsem přišla k rozumu.
Zvedla jsem lem šatů, abych nešlápla na krajku, a šla ke dveřím.
– Naděždo! – chytil mě za ruku. – Tam jsou hosté. Moji kolegové. Tvoje matka přijela. Teď všechny zostudíš.
Podívala jsem se na jeho prsty na svém zápěstí.
– Pusť.
– Promluvíme si.
– Už jsi řekl všechno.
Nepustil hned. Nejdřív stiskl silněji, jako by zkoušel, kolik ve mně zbylo té dřívější poslušné Naděždy. Pak prsty uvolnil. Na kůži zůstaly červené stopy.
Na chodbě mě zachytila Libuše. Měla fialové šaty a řasenku trochu rozmazanou od vlhkosti.
– Kde jsi? Všichni čekají. Jejda… Co se stalo?
– Svatba nebude.
Podívala se mi přes rameno, uviděla Standu, Růženu Novákovou s papírem v ruce, a hned všechno pochopila ne ze slov, ale z obličejů.
– Pojď, – řekla.
– Počkej. Řekni mamince, ať se nebojí.
– Řekneš jí sama. Je u šatny, už cítí, že něco není v pořádku.
Maminka skutečně stála u šatny. Drobná, v tmavomodrém kostýmu, s kabelkou, kterou držela oběma rukama před sebou. Uviděla mě a nezeptala se: „Jak jsi mohla?“ Nezeptala se: „Co řeknou lidi?“ Jen přistoupila a upravila mi vykukující pramen vlasů.
– Ublížil ti?
Přikývla jsem.
– Jdi se převléct. Já promluvím s hosty.
– Mami, je to složité.
– Složité je, když nesedí střih a zakázka je na zítra. Tohle prostě není tvůj člověk.
Šaty jsem svlékala v komoře restaurace, kam Libuše přinesla můj obyčejný lněný letní šat a sandály. Zip se vzpouzel, krajka se chytala do vlasů. Trhla jsem sebou, a tenká nit na rukávu praskla.
– Opatrně, – řekla Libuše.
– Ať se trhá.
– Škoda. Tolik jsi šila.
Podívala jsem se na bílou látku, na úhledné švy, na řadu maličkých knoflíčků přišitých ručně.
– Neškoda. Šaty za nic nemohou.
Libuše je pověsila na ramínko. Zhoupaly se, jako by si povzdechly.
U vchodu do restaurace hlučeli hosté. Někdo se rozčiloval, někdo šeptal, někdo zkoušel chytit taxi. Růžena Nováková mluvila nahlas:
– Holka má nervy. Všechno urovnáme.
Moje matka jí odpověděla tak klidně, že jsem slyšela i přes dveře:
– Holka má byt. A hlavu na ramenou. Ale váš syn má problémy s úctou.
Vyšla jsem služebním vchodem. Déšť skoro přestal. Vzduch voněl mokrým asfaltem a lípou. Libuše chtěla jet se mnou, ale poprosila jsem:
– Ne. Chci být sama.
– Zvládneš to?
– Už jsem to zvládla.
Taxi jsem chytila u sousedního dvora. Řidič se na mě podíval do zpětného zrcátka: lněný letní šat, svatební účes, kytice bílých pivoněk na klíně.
– Povedená oslava? – opatrně se zeptal.
– Naopak, skončila včas.
Už se na nic neptal.
Doma jsem nejdřív vzala od domovníka náhradní klíč, který jsem nechávala pro případ havárie, a vyjela nahoru. Dveře se otevřely tiše. V bytě bylo tak, jak to mám ráda: na stole u okna ležela krejčovská míra, na opěradle židle visela nedokončená bunda, na parapetu stál květináč s bazalkou. Můj život. Nevelký, místy stísněný, ale ne cizí.
Vytáhla jsem ze zámku starou vložku a položila si ji do dlaně. Soused ze třetího patra mi kdysi ukazoval, jak se mění, když mi zaskakovalo klíč. Tenkrát jsem se smála:
– Já bych radši šila šaty než kroutila zámky.
Odpověděl:
– Ženě v bytě se hodí umět obojí.
Nová vložka ležela v šuplíku komody. Koupila jsem ji poté, co Standa jednou bez varování přišel ráno, odemkl dveře svými klíči a řekl:
– Překvapení.
Tehdy jsem mlčela. Jen jsem schovala krabičku pod prádlo. Zřejmě už moje hlava všechno věděla, jen srdce zaostávalo.
Zámek jsem měnila dlouho. Šaty bych za tu dobu stihla přizpůsobit postavě, ale s kovem jsem se patlala jako učednice. Šroubovák sklouzával, šroubek padal, prsty bolely. Když se ale nový klíč otočil v nové vložce, poprvé za celý den jsem se usmála.
Telefon se přetrhl. Standa. Růžena Nováková. Neznámá čísla. Pak zprávy.
„Nedělej ostudu, vrať se.“
„Hosté se ptají, co jim máme říct.“
„Přijedu, otevři.“
„Jsi povinná se vysvětlit.“
Vypnula jsem zvuk.
Vysvětlovat se už neměla komu.
Standa přijel, když venku začal tmavnout mokrý dvůr. Nejdřív zvonil na domovní telefon. Pak bouchal. Pak mluvil přes dveře.
– Naděždo, otevři. Jsme dospělí. Musíme to řešit.
Seděla jsem na podlaze u šicí mašiny a párala okraj svatebních šatů. Ne proto, že bych neslyšela. Protože poprvé za den mé ruce dělaly srozumitelnou práci.
– Vím, že jsi doma, – řekl. – Nedělej cirkus.
Pokračovala jsem v páraní malými nůžkami, opatrně, abych nepoškodila látku.
– Klíče mi nejdou, – jeho hlas byl jiný. – Vyměnila jsi zámek?
Mlčela jsem.
– Naděždo, to už není k smíchu.
Nůžky cvakly. Nit povolila.
– Otevři aspoň, ať si promluvíme!
Přistoupila jsem ke dveřím, ale řetízek jsem nesundala.
– Mluv.
– Chápeš, co jsi provedla? Lidé přijeli, málem spadla máma. Udělala jsi ze mě terč posměchu.
– Sám sis poradil.
– Kvůli kousku papíru? Kvůli nějakému bytu?
– Ne kvůli bytu, Stando. Kvůli tomu, že už jsi rozhodl, kolik stojí můj život.
Za dveřmi hlučně nadechl.
– Chtěl jsem rodinu.
– Ne. Chtěl jsi výhodnou směnu: můj byt za tvůj klid.
– Překrucuješ.
– Jdi.
– Neodejdu, dokud se nedohodneme.
– Pak zavolám strážníka.
Zmlkl. Pak udeřil dlaní do dveří. Ne moc, ale dost na to, aby v předsíni zacinkalo zrcadlo.
– Budeš toho litovat.
– Už ne.
Kroky se nevzdalovaly hned. Ještě postál v naději, že se leknem vlastního odhodlání. Pak výtah práskl dveřmi, a v bytě bylo ticho.
Vrátila jsem se k šatům. Odřízla dlouhou vlečku. Pak sundala krajku z rukávů, složila zvlášť. Bílá látka ležela na stole, poslušná a čistá. Dalo se z ní udělat cokoli: slavnostní šatičky pro holčičku, podšívka do bundy, přehoz na figurínu. Ne každý materiál je vinen, že ho chtěli použít jinak, než měl.
Když se v ateliéru rozsvítilo první světlo, už jsem stála u střihového stolu s taškou v ruce. Anežka Svobodová seděla u okna a popíjela čaj ze sklenice v držáku.
– No? – zeptala se, aniž zvedla oči.
– Svatba nebyla.
– Vidím. Nevěsty, které měly svatbu, mají jinou chůzi. Tvoje chůze je člověka, který z hořící kůlny vynesl šicí mašinu.
Postavila jsem tašku na stůl.
– Můžu to tady rozebrat?
– Musíš.
Přistoupila, ohmatávala látku.
– Dobrá práce.
– Byla.
– Dobrá práce zůstala. Nepopletl se šev, Naděždo. Popletl se člověk, který si myslel, že šaty z tebe dělají jeho majetek.
Sedly jsme vedle sebe. Ona párala boční šev, já sundávala knoflíčky. Žádné hlasité rozhovory. Jen jemné praskání nití a bubnování deště na plechovou stříšku.
Maminka zavolala, když jsem smotávala krajku do úhledné role.
– Jak se máš?
– Živá. Zlobím se. Ale v pořádku.
– Byl tu?
– Byl. Nevešel se.
– Dobře.
– Mami, stydíš se za mě?
Dokonce se rozzlobila.
– Stydím se, že jsem se dřív nezeptala, jestli jsi šťastná. Všechno ostatní není ostuda.
K domu jsem se vrátila už v drobném dešti. U vchodu stála Růžena Nováková. Bez deštníku. Vlasy se jí vymykaly z účesu, tvář vypadala šedě.
– Naděždo, – řekla. – Musíme si promluvit.
– Nemusíme.
– Jsi mladá, horká. Nechápeš, co děláš. Standa trpí.
– Ať si zvyká.
Stiskla rty.
– Byt tě šťastnou neudělá.
– Možná. Ale nepožádá mě, abych se prodala pro cizí pohodlí.
– Jsi krutá.
– Ne. Jen jste poprvé slyšeli odmítnutí a říkáte tomu krutost.
Přistoupila blíž.
– Standa je hodný.
– Ať je hodný bez mého bytu.
Růžena Nováková se odvrátila. Zdálo se, že chtěla říct něco ostrého, obvyklého, jedovatého. Ale dvůr byl prázdný, nebyli diváci, a slova ztratila polovinu síly.
– Měl tě rád, – řekla nakonec.
– Láska nepřichází s papírem k podpisu před registrací.
Obešla jsem ji a vešla do vchodu.
Už nepřišli. Zvonili ještě párkrát, pak přestali. Restauraci a hosty vyřizovali beze mě. Standa si odnesl své krabice z balkonu přes souseda, aniž ke mně přišel. Vrátil klíče, které stejně už nic neotvíraly.
Myslela jsem, že to bude víc bolet. Ale bolest byla jako píchnutí špendlíkem: ostrá, urážlivá, ale hned je jasné, odkud ji vytáhnout.
Byt pomalu přestával připomínat Standu. Zmizela jeho hrneček s nápisem „pán domu“. Vyhodila jsem pantofle, které si koupil sám a nechal u dveří na znamení budoucího stěhování. Sundala jsem ze zdi kalendář, kde červeným fixem zakroužkoval datum svatby. Na jeho místo jsem pověsila dřevěnou cívku od starých nití, nalezenou v ateliéru. Velkou, ztmavlounou, s vyštípnutou stranou. K mé zdi pasovala líp než jakýkoli kalendář.
Šaty jsem nevyhodila. Z tuhého saténu jsem ušila potah na šicí mašinu. Z krajky záclonku na malé okno v pracovním koutě. Knoflíčky jsem nasypala do skleněné dózy. Vlečka dlouho ležela zvlášť, než jsem vymyslela, co s ní.
Ve volný den od zakázek jsem vynesla k oknu úzkou dřevěnou židli. Tu samou, na které Standa kdysi sedával, listoval v telefonu a říkal:
– Naděždo, kdo potřebuje tyhle předělávky? Radši si najdi normální práci.
Židle byla pevná, jen sedák byl odřený. Potáhla jsem ho látkou ze svatební vlečky. Bílý satén se natáhl rovně, bez řas. Po okraji jsem pustila tenký steh. Žádné růže, žádná krajka, žádné mašličky. Jen čistý světlý povrch.
Když byla židle hotová, postavila jsem ji vedle šicí mašiny. Sedla si, sešlápla pedál a uslyšela pravidelný chod mechanismu. Mašina začala šít sebevědomě, jako by i ona čekala, až z bytu vynesou zbytečný hluk.
Na stole ležela nová zakázka – jednoduché modré šaty pro ženu, která při zkoušce řekla:
– Chtěla bych takové, abych v nich byla sama sebou.
Usmála jsem se. To byl srozumitelný úkol.
Za oknem se po dešti vyjasňovaly střechy. Někde v trávě u restaurace nejspíš pořád ležel můj prsten. Možná ho našel domovník. Možná se zakutálel pod keř. Bylo mi to jedno. Prsten byl o slibu, který neexistoval. Ale židle u okna byla o místě, které jsem si nechala.
Spustila jsem patku na látku a vedla první steh.
Už jsem se nepřizpůsobovala cizímu střihu.
