Branka u Horáka se nezavírala od loňského léta. Zámek se utrhl, když do ní vrazil ramenem – ruce měl plné kýblů. Od té doby visela jedním pantem a vítr s ní v noci plácal, jako by někdo přicházel a odcházel, ale neodvážil se vstoupit.
Horák si zvykl. Zvykal si na všechno. Na to, že žena zemřela před třemi lety. Na to, že syn volá jednou za měsíc, vždy v neděli, a hovor se vejde do čtyř minut. Na to, že zahrada zarůstá merlíkem, protože záda ho bolí, když se ohne, a najmout pomoc by znamenalo přiznat, že už to nezvládá.
Kočka přišla v září. Šedá, s bílou skvrnou na hrudi a natrženým uchem. Sedla si na zápraží a začala zírat na dveře. Nemňoukala. Netřela se o nohy. Jen seděla, jako by přišla za nějakou záležitostí a čekala na vyřízení.
Horák vyšel, podíval se na ni a řekl:
– Já sám nemám co do huby.
Kočka neodešla.
Vrátil se do domu, vytáhl z lednice kus vařené tresky, položil na noviny a vynesl na zápraží. Kočka rybu snědla, olízla se a zase si sedla na stejné místo.
– Tak si sed, – řekl Horák.
Do října bydlela v domě. Ne že by ji Horák pozval, ale jednou ráno otevřel dveře a našel kočku spící na rohožce v předsíni. Jak se dostala dovnitř, nepochopil. Dveře byly zavřené. Pak si všiml, že větrací okénko v kuchyni nedoléhá, a došlo mu to.
Okénko neopravil.
Sousedovic kluk Vojta chodil kolem Horákova domu každý den. Bylo mu devět let, chodil do třetí třídy a vracel se ze školy uličkou, protože to bylo kratší. Branka s utrženým zámkem stála přesně na jeho trase. Vojta se vždycky podíval dovnitř – ne ze zvědavosti, ale protože Horák měl za kůlnou starou jabloň, a na podzim pod ní ležela jablka – žlutá, drobná, kyselá. Vojta je stejně sbíral a jedl.
Teď žádná jablka nebyla. Zvyk dívat se ale zůstal.
Ten čtvrtek šel Vojta ze školy a uviděl Horáka stát na zápraží s plátěným pytlem v rukou. Pytel se hýbal.
Vojta se zastavil u branky. Pytel v Horákových rukou sebou cukal a něco uvnitř škrábalo, dutě, jako nehty po prkně.
Horák chlapce neviděl. Sešel ze zápraží, přešel dvůr k autu – staré Škodě, která stála u plotu, obalená vrstvou bláta. Otevřel zadní dveře, položil pytel na sedadlo a vrátil se do domu.
Vojta stál a nehnul se. Srdce mu bušilo, jako by běžel, i když stál na místě. Vídal u Horákova domu tu kočku. Šedou, s bílou skvrnou. Občas sedávala na parapetu a dívala se na ulici. Vojta jí jednou zamával a kočka naklonila hlavu, jako by nechápala.
Pytel. Kočka v pytli. Vojta věděl, co to znamená. Babička vyprávěla, že dřív se na vesnici koťata topila v řece. Ne ze zlosti, ale protože je nebylo čím krmit. Babička to říkala klidně, jako kdyby mluvila o počasí, a Vojta tenkrát nemohl usnout do půlnoci, protože si představoval pytel, který klesá do černé vody.
Horák vyšel znovu. Teď měl v rukou kartonovou krabici. Postavil ji na zadní sedadlo vedle pytle, sedl za volant a nastartoval motor. Škoda zakašlala, odfrkla a vyjela ze dvora otevřenou brankou.
Vojta se přitiskl k plotu, aby ho auto neškrtlo. Horák projel kolem a neotočil hlavu.
Chlapec utíkal domů.
Matka Libuše stála v kuchyni a krájela cibuli. Oči měla červené, ne od pláče, ale od cibule. Vojta vletěl do předsíně, nevyzul se a spustil hned ode dveří:
– Mami, Horák dal kočku do pytle a odvezl ji!
Libuše odložila nůž.
– Jakou kočku?
– Šedou, s bílou skvrnou! Bydlela u něj! Dal ji do pytle a do auta!
– Vojto, vyzuj se. Máš celou podlahu…
– Mami! Odvezl ji utopit! Nebo vyhodit do lesa!
Libuše si utřela ruce do utěrky. Podívala se na syna. Stál v rozepnuté bundě, s aktovkou na jednom rameni a brada se mu třásla. Neplakal, ale byl na pokraji.
– Vojto, sedni si. Nevíme, kam ji odvezl. Možná k veterináři.
– K veterináři se nevoze v pytli! V přepravce!
A Libuše nenašla odpověď. Protože syn měl pravdu. K veterináři v pytli se nejezdí.
– Dobře, – řekla. – Promluvím s Horákem, až se vrátí.
– A když bude pozdě?
– Vojto.
– A když bude pozdě, mami?
Libuše sundala zástěru.
– Oblékej se. Jedeme.
Nevěděla, proč to dělá. Horák byl soused dvacet let. Tichý, málo mluvný chlap, kdysi pracoval jako mechanik v továrně, teď byl v důchodu a sousedům opravoval drobnosti za symbolické peníze. Nepil. Nedělal scény. Po smrti ženy ztichl ještě víc, jako kdyby mu někdo ubral hlasitost o pár stupňů. Libuše mu nosila sklenice marmelády na Nový rok a on vždycky říkal to samé: „No co to děláte, Libuše, nemusela jste.“ Vzal to. A příště říkal zase „nemusela jste“.
Nebyl typ člověka, který topí kočky.
Ale pytel se hýbal. Vojta to viděl.
Libuše vyjela autem z garáže. Vojta se posadil vedle, připoutal se a díval se z okna, jako by kočka mohla být někde na silnici. Kam jet – nevěděli, kam Horák zahnul. K řece? Do lesa? K silnici?
– K řece, – řekl Vojta s jistotou.
– Proč k řece?
– Protože babička říkala, že vždycky k řece.
Libuše zahnula k řece. Ne proto, že by věřila babiččiným historkám. Ale protože neměla jiný plán a Vojta se na ni díval tak, jak se děti dívají, když čekají, že dospělý všechno napraví.
Cesta k řece vedla přes pole, pak březovým hájem, pak prudce dolů k mostu. Most starý, dřevěný, jezdilo se po něm jen v létě. Teď se jezdilo radši přes Karlov, osm kilometrů oklikou, ale aspoň asfalt.
Škoda u mostu nebyla.
– Není tady, – řekla Libuše.
Vojta neodpověděl. Díval se na řeku. Nebyla zamrzlá, protože únor byl teplý, a voda tekla kalná, šedohnědá, s tmavými skvrnami u břehů.
– Jeďme zpátky, – řekla Libuše tiše.
– Přes Karlov, – požádal Vojta.
Jeli přes Karlov.
Škodu uviděli na zpáteční cestě. Stála na kraji silnice na výjezdu z Karlova, před dlouhou jednopatrovou budovou s nápisem „Veterinární stanice“. Nápis byl starý, písmena vybledlá, takže „stanice“ se četlo jako „stanie“. U dveří visel leták na listu A4, ale z dálky nebylo vidět, co je na něm.
Libuše zastavila.
– Vojto, počkej v autě.
– Ne.
– Půjdu s tebou.
Nehádala se.
Uvnitř to páchlo chlórem a něčím sladkým, jako v lékárnách. Za pultem seděla žena v modrém plášti a psala do sešitu. Na chodbě na židlích nikdo. Za zavřenými dveřmi s cedulkou „Příjem“ se ozýval hlas. Libuše ho poznala hned.
Horák.
Přistoupila ke dveřím a zastavila se. Vojta stál vedle, křečovitě se držel její ruky.
Dveře byly pootevřené.
Horák seděl na taburetu před kovovým stolem. Na stole, na čistém ubruse, ležela kočka. Šedá, s bílou skvrnou na hrudi. Živá. Veterinář, mladý muž v brýlích, jí ohmatával břicho. Kočka ležela klidně, jen ocasem škubala.
– Kdy jste si všiml? – zeptal se veterinář.
– Před třemi dny. Přestala žrát. Pak se začala schovávat. Vlezla pod necky a nechtěla ven. Ledva jsem ji dostal.
– V čem jste ji přivezl?
– V pytli. Nemám přepravku. Koupil bych, ale v našem obchodě nemají a do města jet… Udělal jsem do pytle dírky, aby dýchala. A dal jsem tam podložku.
Veterinář kývl. Stiskl kočce břicho a chvíli držel ruku.
– Horáku, vaše kočka není nemocná. Má koťata. Asi za týden, deset dní.
Horák smekl čepici. Otřel si čelo. Nasadil ji zpátky.
– Koťata?
– Tři nebo čtyři, podle hmatu. Není stará, zdravá, porod by měl proběhnout normálně.
– Já myslel, že umírá, – řekl Horák tiše. – Nežere. Schovává se. V noci mňouká, potichu, jako by si stěžovala. Myslel jsem, že je konec.
Veterinář se usmál.
– Není konec. Naopak. Začátek.
Horák se podíval na kočku. Otočila hlavu a přimhouřila na něj oči, jako by říkala: „Tak už to máš?“
Natáhl ruku a pohladil ji mezi ušima. Jednou. Podruhé. Kočka přitiskla uši a začala příst, a zvuk se rozléhal po kovovém stole jako chvění.
Vojta za dveřmi přestal dýchat. Slyšel všechno. Libuše mu položila ruku na rameno a cítila, jak chlapec ochabl, jako by z něj vytáhli tyč, o kterou se poslední hodinu opíral.
Otevřela dveře.
Horák se otočil. Uviděl Libuši. Uviděl Vojtu. Zarazil se.
– Libuše? Co tu děláš?
Libuše otevřela ústa a zase zavřela. Protože říct „mysleli jsme, že jedete topit kočku“ bylo trapné, hloupé a nemožné. Ale Vojta ji předešel.
– Horáku, viděl jsem, jak jste dal kočku do pytle. Myslel jsem, že ji… no.
Nedořekl to. Horák se díval na chlapce a na jeho tváři se dělo něco pomalého a složitého, jako by skládal z jednotlivých slov celý obraz.
– Myslel sis, že jsem ji chtěl utopit?
Vojta kývl.
Horák mlčel. Pak vstal, přistoupil k chlapci a dřepl si na bobek. Kolena mu křupala a Horák se ušklíbl, ale nenarovnal se.
– Vojto. Já bych to neudělal. Slyšíš? Nikdy bych to neudělal.
– Já vím. Teď už vím.
– Pytel proto, že nemám přepravku. Ona nemá ráda, když ji držíš. Vyškrábe se. A v pytli je jí tma a klid. Dal jsem tam starej svetr, aby to měkký.
– Viděl jsem, že se pytel hýbe. A lekl jsem se.
Horák položil chlapci ruku na rameno. Dlaň měl velkou, těžkou, se žlutými mozoly.
– Správně ses lekl, – řekl Horák vážně. – Správně jsi utíkal. Kdyby to byla pravda, stihl bys to.
Kočka na stole přestala příst a dívala se na ně, jako by chápala, o čem mluví. Veterinář mlčky zapisoval do karty.
Libuše se otočila k oknu. Za oknem začal padat první sníh – drobný, suchý – a lucerna u vchodu veterinární stanice připomínala matné slunce v bílém oblaku.
Kartonová krabice, kterou Horák dával do auta po pytli, stála na podlaze u stolu. Otevřená. Uvnitř byla stará utěrka, miska s vodou přikrytá igelitem, aby se nerozstříkla, a sáček s krmivem. Kočičím. Které se v jejich vesnici prodávalo jen v jednom obchodě, u tety Lídy, a stálo dost. Horák ho koupil předem.
Domů jeli za tmy. Vojta seděl na zadním sedadle a mlčel. Nespal, jen mlčel, jako dospělý, kterému došla slova a myšlenky ještě ne.
– Mami, – řekl, když už přijížděli k domovu, – můžu jít k Horákovi, až se narodí koťata?
– Můžeš, pokud nebude proti.
– Nebude proti.
Libuše se nezeptala, odkud ta jistota. Protože viděla, jak se Horák díval na chlapce v ordinaci veterináře – a v tom pohledu bylo něco, čeho si u souseda dlouho nevšimla. Ne vděčnost. Něco jednoduššího a důležitějšího. Jako by ho poprvé za tři roky neviděli přes plot, ale zblízka.
Koťata se narodila za devět dní. Čtyři. Tři šedá a jedno bílé, s tmavou skvrnou na hřbetě, podobnou kaňce.
Vojta přišel ještě ten večer. Horák otevřel dveře a vpustil ho beze slov. Chlapec si sedl na zem u krabice, kde kočka ležela s koťaty, a seděl tak půl hodiny, ani se nehnul.
– Tenhle je podobnej tobě, – řekl Horák a ukázal na bílého. – Takovej neposeda.
– Vždyť leží.
– Počkej.
Branku Horák opravil. Vojta mu pomáhal – držel pant, zatímco Horák utahoval šrouby. Nový zámek koupila Libuše. Přinesla ho v sáčku se sklenicí marmelády. Horák řekl: „No co to děláte, Libuše, nemusela jste.“ Ale zámek přimontoval ještě ten den.
Teď se branka zavírala pevně a vítr s ní v noci už neplácal. Vojta do ní přesto chodil každý den po škole. Otevřel, vešel, zavřel za sebou. Zámek cvakl rovně a krátce, jako tečka na konci věty.
Bílého kocourka si Vojta vzal k sobě, když odrostl. Pojmenoval ho Bělouš. Horák to jméno slyšel, odfrkl a nic neřekl. Jen pohladil kočku, která seděla na parapetu a dívala se, jak chlapec odnáší jejího syna přes dvůr.
Kočka je sledovala pohledem až k brance. Pak se odvrátila a stočila se na parapetu.
