Ztracené zavazadlo
Kufr vážil jinak, než by měl.
Alena si to všimla už u pásu. Její pravidelných dvanáct kilo se náhle proměnilo v něco jiného těžšího, hutnějšího, s posunutým těžištěm. Jenže šedý plastový kufr, čtyři kolečka, rýha na levém rohu, podle všeho byl její. Chytila rukojeť a zamířila ke dveřím.
Na letišti v Brně vonělo kávou a mokrými kachličkami. Za okny drobně mžilo, březnový deštík s ničím dovolenkovým společného. Alena si povzdechla konference o městské zeleni je sice dostatečný důvod letět z Prahy do Brna, ne ale důvod k radosti.
Je jí třicet jedna. Mladší vědecká pracovnice v Ústavu urbanistiky, pronajatá garsónka o dvaceti osmi metrech, knihy srovnané podél stěny. Maminka v Olomouci volává v neděli, pokaždé se ptá stejně: Tak co? Pořád sama? A Alena vždy odpoví: Mám práci, mami. Jako by to vysvětlilo všechno.
Cesta taxíkem k hotelu zabrala dvacet minut. Řidič se ptal, jestli jede na dovolenou. Služebně, řekla Alena. Přikývl, jako by to byl ten nejběžnější důvod.
Pokoj v hotelu byl malý, ale čistý, s výhledem na šedý proužek Svratky. Na parapetu stálo umělé geranium nikdy neosázelo, nikdy nekvetlo. Alena položila kufr na postel, cvakla zámky a otevřela víko.
A ztuhla.
Uvnitř byly pánské věci.
Hrubě pletený svetr tmavě zelený, vonící po trávě, ne po kolínské. Velikost rozhodně ne její ramena minimálně o polovinu širší. Džíny. Běžecké boty v igelitu, čtyřicet tři. Nabíječka na mobil jakou nikdy neměla. Sáček se semínky popisek v cizím jazyce, něco botanického. A zápisník. Silný, v kožených deskách se ztaženou pruženkou.
Tohle nebyl můj kufr. Alena se posadila na kraj postele a beze slova hleděla na cizí věci. Šedý plast, čtyři kolečka, rýha na stejném místě. Ale kufr cizí. Někdo v letištní hale sebral její věci knihy, šaty na přednášku, notebook s prezentací a fotku mámy v rámečku. Ona táhla jeho kufr.
Prvních pět minut jen seděla a přemýšlela, co dělat. Pak volala na brněnské letiště. Automat jí radil zůstat na lince. Jedenáct minut čekala, pak ji spojili. Slečna na druhé straně si zapsala číslo letu, štítek kufru a poprosila o trpělivost. Ozvou se. Určitě se ozvou.
Alena položila telefon a znovu spočinula pohledem na otevřeném kufru. Zápisník ležel navrchu, jako by tam byl položen naposled. Kožené desky měkké, trochu ošoupané, gumička už vytahaná.
Věděla, že by neměla. Cizí věci, cizí život, cizí poznámky Je to jako poslouchat cizí rozhovor nebo nakukovat večer sousedům do oken. Nepatřičné. Alena vstala, přešla pokoj, nalila si sklenici vody z karafy. Napila se. Znovu pohled na zápisník.
Unavené levé rameno, o dva centimetry níž od věčného nošení laptopu, jakoby samo sáhlo dopředu. Polštářky prstů, lesklé od klávesnice, se dotkly kůže. Byla teplá, jemná.
Otevřela ho.
***
Písmo zvláštní. Písmena šikmo doleva, kulatá, dlouhé ocásky u r a j. Nepospíchavý rukopis, promyšlený. Ten, kdo to psal, asi i mluví pomalu.
První zápis neměl datum.
Olomouc. Ráno jsem vystoupal na Svatý Kopeček pěšky. Město dole vypadalo jako neudržovaná zahrada, stromy mezi paneláky, keře leze na balkóny. Nakreslil jsem javor před vstupem do baziliky. Kmen jako mapa neznámé krajiny: světlé fleky, tmavé ostrůvky. Seděl jsem tam tři hodiny, než mě zima vyhnala.
Alena otočila stránku.
Ostrava. Kreslil jsem jilm v botanické. Není to pravý jilm, spíš nějaký bizar. Ale kořeny to má tak, že jakoby chtěly utéct z květináče. Seriózní strom v neseriózním měřítku. Možná jsem přesně takový já.
Usmála se. Prvně za celý den.
Otočila další stránku. A další. A další.
Začaly přibývat zápisky: Plzeň, Liberec, Tábor, Hradec Králové. Každý o místě a rostlině. Ten člověk cestoval, kreslil stromy a zapisoval si myšlenky. Nikde nenarazila na poznámku o hotelu, restauraci, pamětihodnostech. Jen samá zeleň. Keře, kmeny, koruny, kořeny. Mezi texty byly skici rychlé, přesné, živé. Větvička se třemi listy. Kořen objímající kámen.
Plzeň. Na trhu jsem viděl jabloň přímo uprostřed stánků. Prodavači pověsili igelitky a visačky přímo na větve. Strom si stojí bez starostí. Tipuju přes dvě stě let. Zažil všechny trhy, všechny prodejce. Kreslil jsem, jak umím. Ruce se mi třásly zimou.
Liberec. Wisterie na náměstí visí tak nízko, že šimrají po hlavě. Místní je obcházejí. Turisté fotí. Já tam stál a říkal si: tohle je strom, kterému jsou hranice ukradené. Roste, kam chce. Taky bych to chtěl umět.
Alena se přistihla, že čte už čtyřicet minut. Venku se setmělo. Déšť bubnoval na parapet vláčně.
Otočila dál.
Tábor. Ve starém parku na okraji rozčísly lípy asfalt cest. Dřív tam chodívali lidé. Teď jen stromy. A já. Kreslil jsem jednu lípu. Stála tam jako stráž, rovná, klidná, ani lísteček se nepohnul. Pomyslel jsem si: takhle vypadá věrnost. Stojíš a čekáš, až se někdo vrátí.
Alena si povšimla, že autor v každém zápisku mluví se stromy jako druzí povídají s přáteli. Bez rozpaku, naplno. Stromy jsou jeho kamarádi. A chtěla vědět proč.
A pak zápisek, od kterého musela zápisník odložit a dlouho jen upřeně zírat do stěny.
Hradec Králové. Dva roky po rozvodu. S Evou jsme cestovali čtrnáct let od vejšky po poslední den. Řekla: Máš raději stromy než lidi. Asi měla pravdu. Možná neumím milovat lidi tak, aby to poznali. Už tomu nevěřím, že najdu. Ne strom člověka. Který pochopí, proč kreslím kořeny.
Alena zavřela zápisník. Položila jej na noční stolek. Vstala a přešla k oknu.
Déšť neustával. Skrz neprůhlednou tmu nebyla Svratka ani vidět. Někde dole bouchly dveře, někdo se smál mladý hlas, veselý, cizí.
Třicet jedna let. Garsónka. Knihy podél stěny. Tak co? Pořád sama? Poslední vztah skončil před rokem a půl, ani nevěděla, kdy přestala hledat někoho dalšího. Jednou přišla z práce, sedla si v kuchyni pod oknem a zjistila, že jí samota nevadí. Nebo jí možná není dobře ale je zvyklá. A zvyk je náhražka štěstí, když už na štěstí nepomýšlíš.
Vrátila se ke kufru a začala skládal cizí věci zpátky dovnitř. A tehdy si vzpomněla.
Dopis.
Ten, co začala psát v letadle z nudy. Let zpoždili o dvě hodiny, vytáhla papír a propisku jen tak aby zaměstnala ruce. Ne deník, ne poznámky. Nesmysl, který dospělá žena nemá psát. Milý neznámý, přála bych si potkat Nedopsala. Složila list a vsunula do kapsy kufru. Zapomněla na něj.
A teď teď je ten papír v jejím kufru. V kufru, který má nějaký cizí chlap. Ten, co v jeho zavazadle má svůj cestovatelský deník.
Alena si sedla na postel. Tváře hořely.
***
Ráno zavolala na letiště znovu.
Oddělení ztrát a nálezů, Tereza, ozval se unavený hlas a v pozadí chroupal rohlík.
Včera jsem zadávala žádost. Let Praha Brno, štítek číslo
Okamžik. Chroupání ustalo. Jasně, vaše žádost je v systému. Ozveme se.
Kdy?
Podle pořadí, většinou tři až deset pracovních dnů.
Deset?
Pracovních. Ale klidně i dřív. Zůstaňte na telefonu.
Alena odložila mobil a zadívala se na cizí kufr. Potřebovala oblečení. Konference začínala pozítří. Jediné slušné šaty, notebook s prezentací, lodičky všechno někde u neznámého člověka.
Vyšla do města. Nákupní centrum bylo patnáct minut pěšky. Koupila kalhoty, halenku, spodní prádlo, nabíječku. Paní u pokladny se ptala:
Ztratila jste kufr?
Vyměnila jsem si ho s někým.
U nás v Brně běžné. Kufry tu má každý stejný. Šedý.
Alena přikývla. To přeci trochu uklidní.
Zastavila se v drogerii pro zubní kartáček a pastu, zašla na kávu do bistra na rohu cappuccino vypila ve stoje, protože stoly byly obsazené páry. Po cestě zpět volala mámě.
Dorazila jsi? Jaké je počasí?
Prší.
Máš s sebou deštník?
Mami, ztratila jsem kufr.
Proboha. Ukradli ti ho?
Jen jsme si je prohodili na letišti. Někdo má můj, já jeho.
Máma chvílu mlčela. Pak pravila:
Tak teď někdo nosí tvoje věci. Zajímalo by mě, co si myslí o tvé knihovničce.
Mami.
Co? To myslím vážně. Táhneš s sebou vždycky celou knihovnu.
Alena neřekla nic o deníku se stromy. Ani o nakloněném písmu. Ani o zápisku z Hradce. Řekla jen: Všechno bude v pohodě, mami. A típla hovor.
Pak šla do pokoje a znovu otevřela kufr.
Ne pro zápisník. Hledala nějakou stopu jméno, kontakt, cokoli. Prohledala všechny kapsy. V boční, na zip, objevila vizitku.
Tomáš Růžička. Zahradní architekt. Projekty, realizace, poradenství.
A telefon.
Alena zadala číslo do WhatsAppu. Napsala:
Dobrý den, asi jsme si na brněnském letišti popletli kufry. Mám váš šedý s rýhou. Uvnitř deník a vaše vizitka. Posílám kontakt, abychom se domluvili.
Odpověď přišla za devět minut.
Dobrý den, právě jsem zjistil, že mám kufr, který rozhodně není můj. Knihy, zápisník, šaty. Moc mě to mrzí. Jsem také v Brně. Můžeme se sejít a vyměnit to?
Alena četla odpověď. Knihy. Zápisník. Šaty. Věděl, co v kufru má.
Ano, souhlasím. Kdy a kde?
Kavárna U Orloje na Zelném trhu. Zítra v deset? Přijdu s vaším kufrem.
Platí, já také.
Odložila mobil. Pak ho znovu vzala a četla: Knihy, zápisník, šaty. Ten člověk otevřel její kufr. Viděl všechny její věci. Možná i zápisník s poznámkami do článku. Možná i fotku mámy, kterou si vozí stále s sebou.
Možná viděl i dopis.
Alena zavřela oči. Představila si, jak muž v hotelovém pokoji nebo na verandě, nebo v kavárně drží v rukou její narychlo psané řádky. Čte slova, která neměla nikdy nikdo číst.
Otevřela oči. Vzala zápisník ze stolku a znovu přečetla zápis o Hradci.
Už nevěřím, že najdu.
A ona napsala milý neznámý, přála bych si potkat A ten papír má v ruce někdo, kdo kreslí stromy a hledá člověka, který by porozuměl.
A to je asi až příliš náhoda. Možná ne.
Alena si sedla ke stolu a nalistovala poslední stránku. Za Hradcem ještě několik zápisků.
České Budějovice. Jaro. Balkon zarostlý natolik, že sousedé reptají. Sto čtrnáct rostlin, počítal jsem to. Eva říkala: Jsi blázen. Ale Evy už není. A nadávat není komu. Tak možná snad fíkusu. Fíkus mlčí. Ideální posluchač.
A na konci, poslední řádek:
Jednu cestu do Brna. Botanická zahrada. Chci vidět nejstarší magnólii, prý je to přez let sto. Dovolená. První za dva roky, kdy cestuju ne služebně, ale jen tak. Je zvláštní jet jen tak. Jakoby scházela omluva.
Alena zápisník zavřela a vrátila do kufru. Zapnula zip.
On jede do Brna kvůli stromu. Ona kvůli konferenci. On kreslí rostliny v cizích městech. Ona píše články o tom, jak je přivést zpátky do našich. A někde mezi tím se vyměnily dva šedé kufry stejných rozměrů.
Alena si lehla, ale nespala hned. Myslela na to, jak je život zvláštní. Pracuješ, cestuješ, balíš věci, zavíráš zipy. A pak drobná, směšná náhoda otevře kus cizího člověka, který by zůstal za rok známosti ukrytý.
***
Kavárna U Orloje přímo na Zelném trhu, mezi stánky a hodinami s pohyblivými figurkami. Skleněné stěny, dřevěné stoly, vůně kávy a štrúdlu. Servírka v zástěře rozdávala hrníčky.
Alena dorazila o dvacet minut dřív. Ne že by spěchala; prostě nemohla v pokoji posedět. Vybrala stůl u okna, postavila kufr k židli a objednala čaj. Třásly se jí ruce, když otáčela menu. Hloupé. Vždyť jen vrací cizí věci. Výměna zavazadel. Nic víc.
Ale v hlavě nebylo nic víc a zároveň byly v hlavě desítky přečtených řádků cizího života, který je jí teď podivně bližší než životy poloviny známých.
Poznala ho hned.
Vešel přesně v deset, s šedým kufrem. Vysoký, v tmavě zelené bundě stejná barva jako svetr z kufru. Přes kořen nosu a lícní kosti měl pruh z opalení, o tři odstíny tmavší než čelo podle všeho nosí brýle. Rozhlédl se, spatřil kufr, přišel ke stolu.
Alena? Tiše, s krátkou pauzou, jako by v duchu vybral správné jméno.
Ano Tomáš?
Přikývl a sedl si naproti. Kufry postavil bok po boku. Dvě šedivé bedny, stejné rýhy.
To je zvláštní, nadhodil. Ověřoval jsem štítek.
Já taky.
Někdo je očividně popletl. Anebo jsme oba roztržití.
Anebo si kufry pomáhají.
Usmál se. Ne široce, jen koutkem. Alena si řekla, že se usmívá stejně jako píše zdrženlivě, ale teple.
Omlouvám se, začal Tomáš.
Za co?
Otevřel jsem váš kufr. Měl jsem za to, že je můj. Pak ty knihy, obrázky došlo mi to.
Já také otevřela váš. Nehne to, člověk to zjistí až při pohledu dovnitř.
Pauza. Otáčel lžičku mezi prsty. Pracovité ruce, pod nehty trochu hlíny ne špína, zvyk.
Pročetl jsem si váš zápisník, řekl tiše. Poznámky ke článkům. O městském prostoru, o zeleni. Zaujalo mě to. Neměl jsem, ale
Já váš deník četla celý, přiznala Alena.
Zvedl hlavu.
Celý?
Celý.
Ticho. Venku šumí trh, cinkání zlínských hodin, déšť kapká do okapu.
Znáte tedy Olomouc, řekl Tomáš.
Ostravu. Bizarní jilm.
A Tábor.
I tu lípu, co vypadá jako věrnost.
Ztlumil hlas.
A Hradec Králové.
Alena přikývla. Neupřesňovala. Pochopil.
Víte o mně věci, které obvykle nikomu neříkám.
Vy o mně také?
Odmlčel se. Pak vytáhl z bundy složený papír. Alena ho poznala okamžitě. Linkovaný, ohnutý v rohu. Ten list.
Našla jsem ho v kapse kufru, řekl Tomáš. Přečetl jsem ho. Neměl jsem. Ale přečetl.
Alena sledovala papír. Znovu cítila pálení v tvářích.
Hloupost, zašeptala. Psala jsem to z nudy v letadle.
Milý neznámý, citoval Tomáš zpaměti, protože slova znal. Přála bych si najít někoho, s kým se dá mlčet. Ne z nedostatku slov, ale protože je vše jasné i beze slov. Unavuje mě se vysvětlovat, vysvětlovat, kdo že jsem. Unavuje mě hledat správné obraty. Chtěla bych, aby někdo viděl mou knihovnu a všechno pochopil. Chtěla bych
Stačí, zašeptala Alena.
Dál je to nedopsané, pověděl Tomáš. Chtěla bych, aby někdo a konec. Nedopsala jste.
Ani jsem nevěděla co.
Už vím, co bych napsal já. Totéž. Jen o stromech, ne o knihách.
Alena se na něj podívala. Na opálený pás přes nos. Na ruce s hlínou pod nehty. Na klidné oči.
Víte o mé mamince v Olomouci, řekla.
Fotka v rámečku. Moc pěkná. Jste si podobné.
O mé práci
Zápisky o zeleni. Jsem zahradní architekt, zajímalo mě to profesně, pak už ne jen to.
Víte, že jsem sama.
Vím, že jedete na konferenci v jednom šatě. Že vezete pět knih na čtyři dny. Že fotku mámy máte v kufru, protože chcete skutečnou, ne digitální. Že píšete rukou, ač pracujete s počítačem. Že jste psala dopis někomu, kdo neexistuje.
Alena mlčela.
A já, pokračoval Tomáš kreslím stromy do deníku, rozvedl jsem se před dvěma lety a mám na balkoně sto čtrnáct rostlin, protože neumím s lidmi tak, aby zůstali. To všechno už víte.
Vím.
Pak jsme přečetli navzájem kus cizího života. A teď se potkali, s tím náskokem. Jako bychom přeskočili první rande.
Alena se krátce nečekaně rozesmála. I Tomáš se usmál tepleji než předtím.
Známe se líp, než bychom čekali, řekl. Je to nespravedlivé. Nebo vlastně nikdy upřímnější.
Protože člověk nevybírá, co ukáže?
Přesně. Kufr je otisk života. Nechystáš ho pro dojem. Prostě hodíš, co potřebuješ a podle toho je vidět, kdo doopravdy jsi.
Alena pohlédla na dva stejné kufry se stejnou rýhou.
Nechcete se projít? navrhl Tomáš. Botanická není daleko. Kvůli té staré magnólii jsem tu.
Vím, řekla Alena. Poslední zápis v deníku.
Přikývl. Dopil kávu. Zvedl se.
Necháme kufry tu? Ukázala na židli.
Ať si povídají.
Vyšli ven. Déšť ustal, dlažba se leskla, jak byla umytá. Stromy před radnicí stály rovně, ani lístek se nehnul a Alena vzpomněla na lípu z táborské zápisky. Věrnost.
Řeknete mi něco, co v deníku není? poprosila.
Bojím se holubů, sdělil Tomáš vážně.
Holubů?
V dětství mi jeden vletěl do okna a sedl na hlavu. Od té doby je obcházím.
Alena vyprskla. Tomáš se pousmál.
A vy? Něco, co není v kufru?
Mluvím nahlas ke knihám. Když autor plácá nesmysly, hádám se s ním.
Kdo vyhrává?
Většinou autor. Ale nevzdávám se.
Šli po nábřeží a Alena se divila, jak zvláštní je jít vedle člověka, jehož znáte podle písma, poznámek a skic stromů, ale vidíte ho poprvé. Jakoby četla knihu a najednou na ulici potkala samotného autora.
Napsal jste, že už nevěříte, že najdete, připomněla. V zápisku z Hradce.
Pamatuju.
Našel jste můj kufr.
A vy ten můj.
Mlčeli. Ale nebylo to trapné mlčení, tohle bylo to, které Alena kdysi popsala do onoho dopisu. Mlčení, kdy je už řečeno vše.
Botanická se rozprostírala za rohem Alena spatřila kované zábradlí a špičky stromů.
To je ta magnólie vizte? Kmen jako sloup, přes sto let. Přežila dvě války.
A pořád tu je.
A pořád kvete. Vždycky v květnu.
Tomáš vytáhl zápisník malý, kapesní. Tužku. Začal kreslit.
Alena sledovala, jak se mu ruka hýbe po papíře. Čára jistá, rychlá. Kmen, větve, obrys listu. Na nose šrám od brýlí, mžoural do korun.
Smím se zeptat? pověděla.
Smíte.
Když jste četl ten dopis, co vás napadlo?
Nevzhlédl.
Že chci slyšet, jak vlastně končí.
Ale já jsem nevěděla, co dopsat.
Možná už teď víte.
Alena neodpověděla. Ale ani neuhnula pohledem. Mezi listím prolétlo slunce a na tváři jí naskočily pihy ze světla.
Strávili v zahradě tři hodiny. Procházeli cestičky, zastavovali se u každého stromu. Tomáš povídal ne jako průvodce, ale jako kdyby byl jejich starý kamarád. Kreslil, Alena mluvila o práci o dvorech, které se dají změnit z betonových ploch v zelené. O odporu úředníků, o starém pánovi, který sám zasadil dvacet tři jabloní kolem paneláku a popral se s výborem domu.
Dvacet tři? Tomáš povytáhl obočí.
Každou pojmenoval dívčím jménem. Tvrdil, že mu jsou bližší než sousedi.
Chápu ho. Pod balkonem mám fíkus jmenuje se Arnošt. Pět let. Jediný, co přežil rozvod.
Arnošt?
Vypadá na Arnošta. Vážný, trošku nakloněný, ale drží se.
Alena se smála. Dlouho si v Praze takhle s nikým nepopovídala. Bez napětí, bez pocitu, že musí být lepší, zábavnější. Prostě dva lidi mluvili o stromech
Seděli na lavičce pod magnólií. Dělilo je půl metru. Nikdo se neposunul blíž.
Zítra máte konferenci, poznamenal Tomáš.
Jo. Přednáším v poledne.
O čem?
O významu zeleně pro městské obyvatele. Nudné téma.
Pro někoho možná. Pro mě ne.
Alena mu pohlédla do očí.
Chcete přijít?
Na vědeckou konferenci?
Na nudnou konferenci o stromech.
Na takové akce chodím celý život.
Zasmáli se oba ve stejnou chvíli. A to bylo přesné, opravdové, jak zápis v deníku.
Zpátky šli pomalu. Tomáš vyprávěl o Č. Budějovicích jak udělal ze svého balkonu džungli, jak sousedka chodí zalévat, když je pryč, a pak si spolu dávají kávu. O tom, že po rozvodu dva měsíce nikam nevyšel, až pak koupil lístek do Olomouce, jen proto, že byl levný.
Tam jste začal kreslit?
Kreslil jsem vždycky. Ale v Olomouci jsem začal psát. Předtím jen skicoval čárou. Tam najednou přišla potřeba slov.
Alena kývla. To důvěrně znala když je uvnitř už tolik, že linie nestačí, jsou potřeba slova, i kdyby jen na papír.
Před kavárnou U Orloje se zastavili. Kufry stály bok po boku, kde je nechali. Tomáš popadl svůj, Alena svůj. Konečně správné.
***
Večer seděla v pokoji s hrnkem vystydlého čaje. Kufr u stěny její, konečně, s knihami, blokem, šaty na prezentaci. Otevřela ho všechno na místě. Notebook, nabíječka, rámeček s mámou, pět knih, poznámkový blok. Jen starý list papíru chyběl.
Na židli ležel obrázek.
Tomáš jí ho dal při rozloučení. Stránka z bloku, pečlivě vytržená. Strom. Ne magnólie, ne jilm. Něco vymyšleného, košatá koruna, silné kořeny, které se paprskovitě rozpínají od kmene.
Co to je? zeptala se Alena.
Strom pro město bez zeleně, řekl Tomáš. Zatím neexistuje, ale vy ho možná jednou zasadíte.
A odešel. Neotočil se. Ale Alena zahlédla, jak na chviličku zpomalil, jako by chtěl pohlédnout zpět.
Stála s obrázkem v ruce a pomyslela si: člověk, s nímž se dá mlčet, je asi ten, s kterým znamená právě mlčení víc než všechna slova na světě. Ten člověk teď zahnul za roh. S jejím dopisem v kapse.
Vytáhla telefon.
Díky za strom. Mámě ho zasadím.
Odpověď přišla za minutu.
Beru vážně. Pokud udělám návrh do vašeho dvora v Praze, kouknete na to odborně?
Ano.
Budu potřebovat adresu. Pošlu plány postaru poštou, na papíře.
Alena se usmála. Napsala adresu, odeslala. Za chvilku dodala:
Ale pozor schránka je malá. Pro velký plán budete muset doručit osobně.
Odpověď přišla hned:
Beru na vědomí.
Odložila telefon. Za stěnou někdo pustil televizi, ztišené hlasy prorážely přes příčku. Obyčejný večer, obyčejný hotel. Ale něco se změnilo. Alena nevěděla co, než si všimla, že se usmívá. Prostě jen tak. Bez důvodu. Nebo důvod byl ale tak absurdní, že ho mámě nevysvětlí. Popletli mi kufr, potkala jsem člověka. Zní to jak scénář na trapnou komedii.
Pak otevřela kufr a vytáhla z kapsy čistý papír a propisku. Tu kapsu, kde býval nedopsaný dopis. Teď jej má Tomáš. Nevrátil. Ona nežádala zpět.
Sedla ke stolu. Napsala:
Milý neznámý, přála bych si najít někoho, s kým se dá mlčet. Ne protože není co říct, ale protože vše je jasné i beze slov. Unavuje mě vysvětlovat, kdo jsem. Unavuje mě hledat ta správná slova. Chci, aby někdo pohlédl na mou knihovnu a hned pochopil. Chci, aby někdo…
Zastavila se. Podívala se na kresbu stromu, připnutou na stěnu.
A dopsala jediné slovo.
Tomáš.
Pečlivě papír složila a uložila zpátky do kufru. Do té samé kapsy. Kruh se uzavřel.
Za oknem hučela Svratka. Brněnský březen voněl mokrou zeminou a jarem, které se teprve chystá přijít, ale už slibuje. Déšť dávno ustal; nad městem prosvítala růžová čára mezi mraky.
Alena zhasla světlo. Zítra přednáška. Bude stát před sálem v šatech, které dva dny ležely v cizím kufru, a povídat o zeleni. A ve třetí řadě možná sedí muž, který kreslí stromy pro města bez stromů.
Pozítří společná procházka. O slíbil ukázat cypřišovou alej na opačné straně města. Psával, že cypřiše tam rostou tak blízko, že koruny se splétají v zelený tunel. Bude vás to zajímat jako vědkyni, napsal. A jen tak taky.
A pak zase Praha. A České Budějovice. Jiná města, jiné životy. Ale teď je mezi nimi plán na papíře, který přijde poštou. Zapsaná adresa. A dopis, který je konečně dopsán.
Kufr u zdi. Stejný, se rýhou na levém rohu. Ale svět kolem něj už není stejný.
Zavazadla se našla.
Ten den, když jsem večer zavíral svůj kufr, pochopil jsem, že někdy život promění obyčejná náhoda v setkání, které nevymyslíte ani v knihách. A že často stačí jen otevřít cizí kufr nebo svoje vlastní srdce.
