Známí se vetřeli do auta na výlet, slíbili přispět na náklady. Po příjezdu: Vždyť jste stejně jeli!
Všechno začalo naprosto nevinně, jako plánování běžné letní dovolené. S manželkou jsme už předem rozhodli naše stará dobrá Škoda Karoq, jeden směr přes tisíc kilometrů a ta blažená představa cesty. To je přesně to, co milujeme na roadtripech: volnost, vlastní tempo, zastávky kde se nám zachce, možnost odbočit kamkoliv podle nálady. Žádné jízdní řády, žádné řvoucí děti za stěnou a odložené lety.
Jenže tentokrát jsme udělali fatální chybu prozradili jsme naše plány.
Na jedné grilovačce u kamaráda, plné různorodých známých, jsem v záchvatu upřímnosti pronesl, že za dva týdny vyrážíme na Moravu vlastním autem.
Jů, a kdy přesně? ožila hned dvojice naproti stolu.
Byli to Roman a Miluška. Nebyli to blízcí přátelé, spíš něco mezi známými a spolužáky z dávných dob.
No, patnáctého vyrážíme, povídám, netuše, co spouštím.
No tak to je super! My máme od šestnáctého dovolenou, chtěli jsme jet vlakem, ale lístky už jen v uličce u záchodů. Pojedeme s vámi! Benzín na půl, bude větší sranda. Jsme pohodáři, v klidu, zajásal Roman a odložil špejli s buřtem.
Pohled na manželku mluvil jasně: proboha hlavně ne. Zkusil jsem opatrně naznačit, že máme plné auto, že máme pomalý styl cesty, často stavíme…
Ale prosím tě, my máme jen jeden kufr pro oba! nenechal se odbýt Roman. Navíc ušetříme majlant! Benzín dneska stojí pomalu jak křišťál. Pomoz kámošům, jsme přece skoro rodina!
Nakonec jsme práskli do stolu a souhlasili. Argument s úsporou fungoval, navíc jsme byli moc zkoprnělí na otevřené odmítnutí. Slabší povahy, co naděláme.
Chceš klid? Tak nikomu nic neříkej a už vůbec nepomáhej.
Domluvili jsme se na srazu v pět ráno před barákem. S manželkou jsme byli na vteřinu přesní, auto úhledně zabaleno: naše batohy, bedýnka s vodou, deky, kladivo a rezerva, jak se patří. Roman s Miluškou dorazili s bezmála čtyřicetiminutovým zpožděním.
Taxi byla hrozná, šílený provoz, řekla Miluška bez jediného pardon, táhnouc kufr velikosti malého mrazáku plus několik igelitek s svačinama.
Říkali jsme, že minimum věcí, připomněl jsem.
Ale no tak, je to holka, musí se převlíkat, pochechtával se Roman.
Spustili jsme hru Tetris, přemisťovali naše věci, abychom nacpali jejich krámky.
Po hodině začal očistec. Milušce bylo hned vedro pustili jsme klimu na plné pecky, za chvíli Roman drkotal zuby. Moje písničky jim vadily. A pak začaly požadavky na zastávky: na záchod, na kávu, protáhnout nohy, zapálit si…
Můj dokonale rozvržený plán průjezdu zácp se sesypal. Namísto dvou, tří rozumných přestávek jsme jeli jako autobus ČSAD s osmdesáti zastávkami.
A vrchol? Na pumpě.
Natankuju do plné, účet 3500 Kč, vracím se k autu. Roman s plnou pusou párku v rohlíku.
Tak co, srovnáme to? ptám se, očekávaje převod na účet.
Ále, to pořešíme nakonec, spočítáme všecko dohromady, ať teď nezdržujeme, mávl rukou.
Moc se mi to nezamlouvalo, ale žena mě uklidňovala: Neřeš, až dojedeme, zaplatí. Mlčel jsem. Mýtné jsem platil taky já oni neřešili ani korunu.
Cestou chlemtali své řízky, drobky všude, moje připomínky brali s úsměvem:
Prosím tě, je to auto, vysaješ to!
Konečně v noci dorážíme do cíle, vyždímaní psychicky, ne fyzicky.
Vždyť jsme s vámi prostě jeli!
Ráno jsme se sešli v kuchyňce penzionu, já vytáhl blok, kde jsem vše pečlivě značil.
Takže, benzín dvanáct tisíc, mýto 2500. Celkem 14 500. Dělíme napůl, takže 7250 od vás.
Roman málem vyprskl čaj, Miluška vyvalila oči.
Cože, sedm tisíc? Snad nemyslíš vážně!
Myslím úplně vážně. Domlouvali jsme náklady na půl.
Roman odložil hrnek:
Hele, vždyť bys ty peníze utratil tak jako tak, i kdybys nás nevezl! Auto je tvoje, benzín bys lil tak jako tak. My jen seděli na volných sedačkách!
Začínal jsem vřít: Domluvili jsme jasné podmínky. Tahal jsem vaše krámy, jezdil jsme podle vás, posouval zastávky
Ale prosímtě, jaké nepohodlí! Byla sranda, pokecali jsme si. My mysleli, že jedeme kamarádsky. Kdybys řekl, jeli bychom BlaBlaCarem za půlku, zahihňala se Miluška.
Jiný řidič by vás za ty drobky vyhodil už v Humpolci, neudržela se manželka.
Roman to shrnul: Můžeme ti dát tisíc až patnáct set, symbolicky. Ale platit půlku za to, co bys stejně jel… To je ujetý. Už máme rozpočet.
Zvedl jsem se.
Nech být. Berte to jako malý dárek. Ale domů jedete po svém.
Jak to myslíš?! Roman vyletěl. To jsme si snad domluvili cestu sem i zpátky!
Domluvili jsme spravedlivý podíl. Ten jste nedodrželi. Ať se vám tu líbí!
Dovolená odděleně a cesta domů
Deset dní jsme kolem sebe chodili jak po špičkách. Párkrát jsme se potkali na pláži oni sotva kývli na pozdrav.
Den před odjezdem cinkla zpráva od Romana: Hele, neblbni. Dáme tři tisíce za vše, vezmi nás domů. Nemáme lístky a Milušce bývá v buse špatně.
Neodepsal jsem.
V klidu jsme sbalili věci, zkontrolovali olej a vyjeli za rozbřesku. Cesta zpátky pohádka: vlastní playlist, pauzy podle chuti a konečně ticho.
Později z doslechu: prý jsem hrozný člověk. Nechal jsem přátele ve štychu kdesi v zapadákově kvůli dvou tisícovkám. Roman s Miluškou putovali několik autobusů, utratili dvakrát tolik a teď mě s chutí pomlouvají u všech známých.
Ale ti, kdo opravdu něco získali jsme byli my zkušenost k nezaplacení. Od té doby když někdo nenápadně navrhne: Hele, jedete za město, nevzali byste mě? odpovídám slušně, ale pevně: Promiň, máme rádi klid jezdíme sami.A když si někdy otevřu v autě okénko, pustím naši oblíbenou muziku a žena se na mě usměje, vím přesně, že ta největší výhra na každé cestě je ticho na sedadle spolujezdce a smích, který není nucený. Vzácné chvíle, kdy si člověk sám určí směr, rytmus, i destinaci a kde ti, kdo opravdu patří na tuhle jízdu, nejsou ti nejnaléhavější známí z grilovačky, ale ti, kteří vědí, že sdílená cesta není sleva, ale privilegium.
Od té doby už auto nikdy nebylo taxi bylo zase naším útočištěm, kde se nepočítají symbolické příspěvky, ale skutečná radost z každého ujetého kilometru. A Roman s Miluškou? Ti se už nikdy neozvali. Ale jejich lekci vezeme na každé další dovolené.
A kdykoliv někdo začne lákavě: Hele, asi máme volno, vešli bychom se k vám? jen se v tichosti pousmějeme. Protože domů a na cesty, na které skutečně záleží jsme se od té chvíle naučili vozit jen ty, kdo platí poctivě. Nejlépe srdcem.
