Tahle příhoda se mi stala jednoho léta, už je to pěkná řádka let zpátky. Byl pátek, můj manžel pracoval v kanceláři někde na Pankráci, a já jsem s dcerou Šárkou vyrazila na tržiště v Holešovicích nakoupit něco na víkend.
Nakoupily jsme čerstvé ovoce, pečivo, trochu zeleniny to víte, české trhy mají nezaměnitelnou atmosféru. Po návratu domů jsme se hned pustily do domácích prací. Šárka uklízela v obýváku, já míchala v kuchyni těsto na bábovku.
V tom se najednou z ulice ozvalo skřípění brzd. Rázem se ukázalo, že přijeli naši vzdálenější příbuzní moje sestřenice Ivana, její muž Jan a jejich patnáctiletá dcera Klára.
Pozvala jsem je dovnitř, rychle prostřela na stůl a zeptala se, proč přijeli tak nečekaně. Ukázalo se, že včera slavila Ivana narozeniny, a rozhodli se nás překvapit návštěvou.
Přiznám se, vůbec jsem nebyla připravená na hosty. Zatímco si příbuzní nalévali čaj, telefonovala jsem manželovi Martinovi do kanceláře, abych mu řekla, co se děje. Martin mi navrhl, abychom udělali vepřové špízy prý je v mrazáku zrovna nachystaný pěkný kus bůčku.
Vrátila jsem se k hostům, omluvila se, že jsem jejich příjezd nečekala, a navrhla špízy, že maso během chvíle naložím do dvou hodin bude hotovo, akorát dorazí Martin z práce.
Příbuzní souhlasili, uvelebili se v obýváku, zapnuli televizi a pohodlně se rozvalili na gauči. Mně se z té situace začalo trochu točit hlava, ale řekla jsem si, že to zvládnu. Poprosila jsem Jana, zda mi pomůže nakrájet maso, ale jen zakroutil hlavou, že ho bolí ruky. Ivana zase jen něco zamumlala, že je unavená z cesty, otočila se zády a začala sledovat nějaký seriál.
Potichu jsem tedy sama nakrájela a namarinovala maso. Se Šárkou jsme samy vše připravily prostřely jsme stůl, nachystaly občerstvení, a hosté nehnuli ani prstem.
Když se Martin konečně vrátil domů, vyprávěla jsem mu klidně, co se odehrálo. Jen se podivil, pokýval hlavou a poznamenal, že jsou ti moji příbuzní opravdu neomalení. Pak je zavolal ke stolu.
Při jídle bylo ticho jako v kostele. Klára si vzala hned tři špízy naráz a pustila se do nich s chutí, až se mi zdála trochu lakomá. Martin to sledoval a bylo vidět, že mu celá situace silně vadí.
Po jídle jsem nenápadně nabídla pomoc u nádobí, doufala, že se alespoň tehdy někdo zvedne a pomůže. Ivana ale odvětila, že si nemůže namočit ruce kvůli nové manikúře, a Klára prý nikdy ještě nemyla nádobí.
Nakonec příbuzní oznámili, že je už pozdě odjet, a že zůstanou přes noc. Dokonce mi suverénně sdělili, že Jan potřebuje spát na tvrdém, a tak prý bude spát v manželské posteli s Ivanou i Klárou. Martin už neudržel nervy.
Rozkřikl se po pokoji:
Myslíte si, že jsme tady nějaký hotel? Že tu máme služebnictvo? Rychle si sbalte věci a jeďte domů!
Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Snažila jsem se ho uklidnit, ale příbuzní na nic nečekali, rychle posbírali svoje věci, vylezli do auta a za chvíli už mizeli v ulicích Prahy.
Taková byla ta nečekaná návštěva a dodnes, kdykoli peču špízy, vzpomenu si na to, jak se nám tehdy povedlo přežít jeden podivný páteční večer bez většího úhonyV bytě se rozhostilo zvláštní ticho, jakoby se vzduch konečně pročistil. Martin mě objal kolem ramen a Šárka zlehka vydechla, že už se zase cítí doma. Z kuchyně voněla ještě zbylá bábovka; sedli jsme si společně ke stolu, nalili si čerstvý čaj a dali si něco sladkého. Povídali jsme si dlouho do večera a tentokrát jsme se smáli, vzpomínali na veselé historky a cítili ten opravdový klid rodiny, kde soucit i vřelost nejsou samozřejmost.
Když jsem pak večer uklízela poslední talíř, pomyslela jsem si, že příště už se nikdy nemusím bát říct ne že domov není hotel pro bezohledné hosty, ale místo, kde je láska, ochota a radost z vděčnosti. Venku za okny se blýskla pouliční lampa, v pokoji hrála tiše hudba a já cítila, že právě teď jsme doma víc než kdy předtím.
