Dospělácká zkouška
Světlano, proč nejdeš s námi slavit konec projektu? usmál se na ni Michal a ještě jí nenápadně mrkl.
No protože, můj drahý příteli, mám dneska rande, trochu zrudla Světlana a pokrčila rameny.
To si děláš srandu! Michal byl opravdu překvapený. Světlanu znal už přes pět let, byla svobodná matka a vždycky to vypadalo, že žádného chlapa nehledá… Tedy, aspoň on si toho nevšiml. No, co už. Tak tě nebudeme zdržovat. Ať se ti to vydaří, mávl rukou a otočil se na ostatní kolegy. Tak jdeme?
Jasně.
Rychle, už mám žízeň!
To je jasná věc! ozvalo se ze všech stran a vyrazili směrem ke kavárně na rohu.
Michal šel s ostatními a navenek se culil, ale v nitru mu lehce zatrnulo žárlivostí. Ale na co žárlit? Vždyť mezi ním a Světlanou nebylo nic víc než kolegiální a trochu kamarádský vztah.
Tohle je nějaká divná situace, pomyslel si Michal a radši se přidal ke smíchu ostatních.
* * *
Ten den se domů vrátil o dost později než obvykle. Jakmile otevřel dveře, přihnaly se k němu děti a křičely: Táááta je doma!
Z kuchyně se pak s úsměvem vynořila jeho žena.
Michálku, už jsi tady! objala ho a políbila.
Už jsme stihli postavit úplně luxusní loď, hrdě hlásila Kateřina. A co ty? Pořád někde lítáš.
Ještě, že na nás vydělávám, že jo, zamumlal Michal. Mám snad právo někdy zůstat v práci dýl!
Samozřejmě, miláčku, přikývla Katka smířlivě.
A žádný výslechy, zabručel ještě Michal.
Kdyby se ho někdo zeptal, proč je zrovna dneska tak nepříjemný, sám by to nedokázal vysvětlit. Možná podvědomě chtěl, aby si jeho žena taky ochutnala kousek jeho špatné nálady.
Co je s tebou, Míšo, pokousal tě sousedův pes? usmívala se Katka.
V tu chvíli Michal pochopil, že to chce – aby byl naštvaný i někdo jiný. Aby ona nemohla být tak bezstarostná, když se on sám dusí pocitem, který skoro nemá jméno.
Neblázni, jsem jen unavený. Ohřej mi večeři, prosím tě, snažil se říct normálně, ale moc to nešlo.
Když Katka zmizela v kuchyni, posadil se na botník a schoval hlavu do dlaní.
Co to vlastně dělám? otřásl se vlastní hnusnou náladou.
* * *
Za pár dní se to v něm rozleželo. Pochopil, že byl prostě jen rozmrzelý, že Světlana odmítla přijít tu úspěšně zakončenou práci oslavit. Nový projekt ho brzy pohltil a na ostatní myšlenky nezbývalo místo.
* * *
Světlano, asi budeš muset zůstat dneska dýl, oznámil jí jednou. Potřebuju od tebe účetní výpočty.
Promiň, dneska jedu za mámou, zakroutila hlavou Světlana. Je to pro mě teď důležité. Ale zítra přijdu dřív a všechno dodělám.
Dobrá, tak domluveno, pokývl hlavou Michal.
Upřímně byl ale celkem otrávený. Jak může dát něco přednost před jejich projektem? Vždyť přece teď tahle práce musí být prioritou!
Co, máma ti onemocněla? zeptal se Michal.
Jo, něco takového, svěsila pohled.
Chápu, řekl Michal. Když jde o nemocnou matku, uměl mít pochopení.
Jenže pak zjistil, že její matka vlastně žádné závažné trable nemá. Světlana si tu pohádku vymyslela, aby ji Michal nenechal v práci přes čas.
Jak to? Ona přece mámě jede! nechápal Michal, když mu to kolegyně vysvětlila.
Jede. Ale nejede sama, přijel si pro ni její nový nápadník, culila se Olga. Pozvala Michala k oknu: Podívej…
Michal ji poslechl a zahlédl, jak Světlana vychází z budovy, pán jí jde naproti, chytí ji za ruku a společně zamíří k jeho vozu, kde oba zmizí.
V tu chvíli se žárlivost v Michalovi rozjela naplno. Už to nebyla drobná rána, ale upřímně divoký pocit.
No to snad ne! To ona fakt někoho má, blesklo mu hlavou.
No nic… snažil se zachovat poker face. Od šesti tu už nikdo nemusí být, běžte si po svých.
Pak zaplul ke svému stolu, snaha soustředit se se ovšem rozplynula v mlze nových emocí.
* * *
Čas plynul a Michal byl čím dál víc nervózní. Nedokázal pochopit, co se s ním děje. Zprvu to byla jen nepatrná nervozita jakmile slyšel Světlanin hlas nebo uviděl její jméno ve firemním chatu, srdce mu o poznání zrychlilo.
Stejný pocit kdysi míval, když poprvé randil s Katkou.
Co když jsem se zamiloval? napadlo ho ironicky i vyděšeně zároveň. Snažil se tu myšlenku ignorovat. Byl přece normální dospělák, za pár měsíců čtyřicítka, doma dvě děti a na prsteníčku snubák. Katku měl rád. No dobře spíš si jí vážil, byl vděčný ale že by z jeho vztahu sálala stejná romantická láska jako kdysi, to už dávno neplatilo. Ale kde by byla láska bez drobných skandálků?
Pocit neklidu se zvyšoval. A ke všemu začal u sebe pozorovat zvláštní věci. Vždycky když Světlana vstoupila do místnosti, Michal se nerozumě narovnal jako voják před generálem. Asi doufal, že si ho všimne. Často zahajoval rozhovory s očividně zbytečnými otázkami jen proto, aby slyšel její názor. Večer si pak vybavoval každý detail konverzace, až měl sám ze sebe srandu.
Jednou si položil kacířskou otázku: Co kdybych ji potkal dřív? Ještě před tím, než jsme měli děti?
Ta myšlenka ho zasáhla jako ledová sprcha.
Jasně, že by se neváhal sbalit a odejít. Ne hned, pomalu, ale nakonec by si našel důvod. Zahodil by všechno, známý život, teploučko domova jen pro šanci být s ní.
Když to do něj dolehlo, zaplavila ho vlna viny. Koukl na rodinnou fotku z dovolené u moře, kde se celá rodinka culí do objektivu, a přepadl ho pocit, že nepatří do vlastního života.
Nedokázal si vysvětlit, proč právě Světlana a právě teď. Celé tři roky dřív si jí sotva všiml, a najednou nešlo ji pustit z hlavy. Proč teď?
Jeho vnitřní hodnoty se začínaly třást jako želatina na svatbě a on věděl, že nechce rodinu ztratit. Nechce nikoho podvádět. Ale taky nešlo necítit to, co cítil.
* * *
Jednoho tichého rána se Michal probudil ještě za tmy, slabé světlo prosvítalo skrz záclony.
Ležel, koukal do stropu a Světlana mu nedala pokoj, ani tady vedle spící manželky a šklebících se dětí. Byla jako nesnesitelně hluboká tříská pod kůží.
Vybavil si včerejšek. Zase odešla dřív. A znovu s tím chlapíkem. Vždycky, když odcházela, měl pocit, že mu něco roztrhávají uvnitř. Ztrácím sám sebe. Pokud s tím něco neudělám, ztratím všechno ne hned, ale postupně. Stanu se člověkem, kterého nepoznám, a nenávidím to.
Zvedl se, oblékl a šel do kuchyně. Uvařil si kafe, postavil se k oknu a díval se ven. Chladno, pošmourno a nikde ani noha. V tu chvíli padlo rozhodnutí.
* * *
Počkat, cože, Michale ty přecházíš do jiného oddělení? Kolegové stáli kolem jeho stolu v chumlu, samozřejmě nechyběla ani Světlana.
No, tak nějak. Potřebují tam pomoct s reorganizací.
Takže je to jen na chvilku, jo?
Jasně, jen dočasně, přisvědčil Michal, ačkoliv v duchu věděl, že není nic trvalejšího, než to, co má být dočasné.
Nejdřív chtěl odejít z firmy úplně. Pak mu došlo, že je to blbost má tu slušný plat, šéf ho bere vážně, perspektivu jasnou. Takže si zažádal o přesun do jiného oddělení. Aspoň na pár měsíců. Potřeboval vypadnout z toho začarovaného kolečka, kde každé Světlanino slovo i pohled mu rozhazuje vnitřní vesmír.
Nechtěl být hrdina, který kvůli jednomu poblouznění rozbourá život všem kolem. Chtěl být ten, kdo neskončí s výmluvou: Já jsem taky jenom člověk… Věděl, že čas vše vyléčí. I když to bude zpočátku bolet.
Večer řekl Katce: Chtěl bych trávit víc času s tebou a s dětmi. Už nechci být pořád pryč kvůli práci.
Katka se na něj překvapeně podívala: Vážně?
Jo, mám pocit, že mi něco zásadního utíká. S tebou. S klukama.
Jen se usmála. Byla v tom taková tepla známá jistota, že Michalovi na okamžik zvlhly oči.
Začal vodit děti do parku, na procházky, vyzvedávat je ve škole. Chodil na školní besídky, které dřív bral jako nutné zlo. S Katkou rozebíral nejen stav pračky, ale i svoje myšlenky, co ho těší nebo štve. Zajímal se i o její den.
Často ho přepadlo zamyšlení: Proč jsem tohle nikdy nedělal? Proč jsem to bral jako povinnost místo možnosti poznat člověka, který je mi nejbližší?
Myšlenky na Světlanu nezmizely, ale byly čím dál slabší. Občas ji zahlédl v práci a ucítil malý píchavec nostalgie, ale bez bolesti. Jen jakoby echo staré možnosti, že by spolu byli ale on si zvolil rodinu. A za to byl vděčný.
* * *
Míšo! Michale!
Michal šel obchodním centrem směrem k hračkářství, když zaslechl své jméno a otočil se. Světlana.
Míšo, kde jsi se ztratil? Čekali jsme tě celým oddělením zpátky. Zapomněl jsi na nás? Už je to rok, co ses přesunul!
Michal se usmál. Při pohledu na Světlanu cítil docela upřímnou radost, ale jinak se v něm už nic ve zlém nezachvělo.
Ahoj, Světlo. Taky rád tě vidím!
Jak se máš? ptala se.
Normálně vlastně, výborně, víš? a s úsměvem dodal: Upřímně.
Proč ses k nám už nevrátil? nedala se odbýt. Byl jsi nejlepší šéf.
Potřeboval jsem změnu, odpověděl stručně. A co ty?
Já? rozzářila se. Vdala jsem se! Je fajn, fakt spolehlivý chlap. Moje dcera ho má ráda.
Michal kývl a necítil ani špetku žárlivosti. Jen zvláštní mírné překvapení, jako by potkal starého kamaráda, co se vrátil ze světa úplně jiný.
Mám radost za tebe, řekl a opravdu to myslel vážně.
Chvilku ještě klábosili o tom, jak to v práci jde, kdo je kde nový, a nikdo nenadhodil možnost dát si spolu kafe. Oba věděli, že tady je konec. Nebo možná začátek něčeho jiného, každopádně bez vzájemného pokračování.
Rozloučili se, Michal koupil dětem dárek, vyšel před centrum, nasedl do auta a až tam si uvědomil už nic necítí. Žádná bolest, žádné zahořklé vášně. Ani touha zkusit s ní začít znovu.
Podíval se před sebe. Na semafor. Na lidi přecházející přes silnici. Na děti, které rodiče vedli za ruku. A poprvé po dlouhé době měl pocit, že je právě tam, kde má být.
Ne v nějakém dokonalém životě. Ne v romantické pohádce. Ale ve svém reálném životě. Složitým. Ale svým.
* * *
Světlana a Katka stály spolu v běžeckém oddílu. Už roky chodily do stejného fitka, takže společné přeběhy nebyly výjimkou.
Tak jaká byla vaše včerejší schůzka? zeptala se Katka.
Světlana pokrčila rameny: Vůbec nijaká. Popřál mi štěstí, a šlo se domů Takže bod pro tebe máš skvělého chlapa, mrkla na ni.
Já vím, usmála se Katka. A vždycky jsem to věděla.
Usmála se, škodolibě na ni mrkla a daly se obě do běhu.
