Zpočátku jsem nechápal, proč se moje dcera tak strašně žene do svatby s přítelem, kterého znala doslova jenom měsíc. Dokonce jsem si myslel, že je těhotná. Jaký jiný důvod by přece mohl být? Ale dcera mě ujistila, že dítě nečekají. Prý se mají prostě moc rádi a nedokážou bez sebe žít. No, byl jsem tehdy docela rád. Ne každý má takové štěstí, že najde skutečnou lásku. Okamžitě začali plánovat svatbu ženichovi rodiče dali peníze, my jsme přispěli také.
Proběhl obřad a všichni hosté se upřímně smáli a byli šťastní. Jenže já si všiml, že ženichova matka je nějaká smutná a ustaraná. Nejdřív jsem si myslel, že se jí nelíbí synova volba a že si ani nechce připustit, kdo si ho bere. Ale přece jenom mě to nenechalo v klidu, tak jsem k ní zašel. Když jsem se opatrně zeptal, co se děje, mlčela, až najednou zvedla hlavu a rozbrečela se.
Tahle svatba se vůbec neměla konat, povídá mi tiše. Můj syn udělá vaší dceru nešťastnou. On ji totiž vůbec nemiluje, ani trochu. Žení se jen, aby se pomstil. Jeho bývalá ho nechala a podvedla ho s jeho nejlepším kamarádem. A tak se rozhodl ji ranit taky a oženit se. Zakazovala jsem mu to, prosila, ale mladí na rady nás starších nedají.
Poslouchal jsem ji a přišlo mi to jako úplný nesmysl. Dcery jsem se ptal opakovaně, jestli je mezi nimi všechno v pořádku. Ujišťovala mě, že ano, že je prý všechno skvělé. Slzám své příbuzné jsem tehdy nevěnoval víc pozornosti. Myslel jsem, že na svatbu zkrátka nechce.
Jenže dva měsíce potom se dcera vrátila domů s uplakanýma očima a taškami v ruce. Ukázalo se, že její manžel podal žádost o rozvod. Pořád totiž miluje svou bývalou a k naší dceři žádné city nemá, že prý si ji vzal čistě z pomsty. Teď mě trápí výčitky proč jsem tomu nezabránil? Vždyť jsem to tušil…
