Ženské osudy. Miluše
Ach, Miluše, na duši tě prosím, vezmi si mého Ondřeje k sobě , naříkala Darina. Něco zlého ve vzduchu cítím, srdce mi to říká. Raději vzdálenost než smrt mého chlapce.
Miluše otočila hlavu a pohlédla na vyhublého Ondru, jak sedí na lavici u kamen a dětskými nožkami švitoří ve vzduchu.
Kdysi žily sestry spolu, ale čas uplynul a starší Darina se provdala za Vavřince a odstěhovala se do vzdálenější vesnice. Mladší Miluše zůstala s nemocnou maminkou, která však brzy ochrnula a zemřela. Otec jim umřel na souchotě dávno před svatbou starší dcery. Maminka je vychovala k poctivosti. Byly dobrosrdečné, pracovité, nikdy neodmítly pomoci v nouzi. Ač byla Darina starší, v rodině držela otěže Miluše. Darina byla mírná jako ovčí vlna můžeš z ní tvarovat, co chceš. Právě to Vavřince zaujalo. Dobrá rodina z nich byla. Manžel si ženy vážil a radoval se z každého dne s ní.
Ale zkuste Miluši dát prst do pusy bez mrknutí oka by vám kousla celou ruku. Povýšená, neústupná ale krásná tak, že v okolí lepší děvče nenajdete. Nápadníci jezdili i z nejvzdálenějších vsí, ale všechny s úsměškem odmítala.
Pokud žila maminka, často jí říkávala:
Ach, dceruško, po babičce jsi zdědila povahu, jen se bojím, abys od ní nepřevzala i osud. Dopadneš jako ona sama a v stáří nepotřebná.
Miluše to slýchala s porozuměním, neodporovala, vážila si stáří, ale své myšlenky si nechávala pro sebe. Babička Miluše nebyla ledajaká. Sice byla sama celý život a syna přivedla na svět bez manžela, ale šťastná nebyla o nic méně. Léčila bylinky a modlitbami. Nikomu své schopnosti nevnucovala, zlo nekonala. Lidé se jí ale přesto báli byla přísná.
Miluše po ní zdědila nejen povahu, ale i znalost bylinek. Zaříkávala a její pověst ji předcházela. Kdo jí byl na pomocvolán, ten věděl své. Lidé si povídali, co chtěli, ona se nebránila. Kráčela hrdě po vsi, věděla o své hodnotě. Pomoci v nouzi neodmítla, děti ochotně léčila. Kolik se jí báli, tolik ji i uznávali.
Nerozumím ti, Darino odvětila Miluše, když pohlédla na Ondru na co si stěžuješ? Je to zdravý chlapec, proč mu hned předpovídáš smrt?
Bojím se, sestřičko, odpověděla Darina. Copak jsi neslyšela, co se děje v naší Bukovině?
Neslyšela, pravila Miluše.
Děti umírají jedna za druhou. Dlouho churaví, a potom si je pánbůh vezme.
Je to opravdu Bůh, kdo si je bere? pozvedla obočí Miluše.
Nevím, milá. Poslední roky se na ves rychle snesla nějaká choroba. Nenajdeš stavení, kde by dítě nezemřelo, ztišila se Darina a udělala křížek.
A proč mě nikdo dříve nevolal?
Kdo ví? Děti lítají, jsou živé, a pak najednou uvadnou a jen leží. Síla z nich odkapává, až zemřou. K tobě nešli jsi daleko, navíc máme v Bukovině svoji léčitelku, upřímně vysvětlila Darina.
A jak dlouho ji tam máte? pozdvihla obočí Miluše.
Od chvíle, co jsem se přestěhovala k Vavřinci, už tu byla.
Pročs mi o ní dříve neřekla? nedala pokoj Miluše.
A stála za zmínku? Je to obyčejná babka, trochu ovládá byliny, hřích nekoná. Dobytek vyléčí. Ale s dětskými nemocemi je to špatné bylinky ani šeptání nezabírají. Ty ses neptala, a nyní už je řeč na to.
No, a co bys chtěla? usmála se Miluše, pohladila Ondru po rozcuchaných vlasech. Takové stvořeníčko si k sobě vezmu na čas, řekla a rozcuchala mu hlavu.
Darina políbila syna na temeno, udělala mu křížek a vydala se na cestu domů.
Tak pojď, ukážu ti v sadu, kde si rehek postavil hnízdo, oslovila Miluše chlapce.
Ondra se zazubil, podal tetě ruku a vyrazili ven.
***
Hosté dorazili! zvolala Darina, když po půl roce otevřela dveře domu Miluše.
Mamka je tu! vykřikl Ondra a běžel do náruče.
Uplynulo už půl roku od chvíle, co Ondra zůstal u tety. Podmračený podzim barvil oblohu do tmavošeda. Darina několikrát do měsíce přijížděla chlapce navštívit, a vždy se vítaly se slzami a objetím.
Ach, moje miláčku, tolik se mi stýskalo! Tatínek se už pořád ptá, kdy tě přivedu domů. Miluše přišla, utírala si ruce do zástěry a políbila sestru.
Jak se máte? zeptala se Darina, nespouštějíc oči z Ondry.
Dobře, maminko! Teta mi dala kotě, chceš ho vidět? vykřikl Ondra a hned vyběhl ven.
Všechno v pořádku, Daro, odpověděla klidně Miluše, tak co tě sem přivedlo?
Už je čas, tolik měsíců je Ondra u tebe, brzy ti začne říkat maminko. Vavřinec taky žadoní, vrať syna domů.
Takže si ho přišla vyzvednout? otázala se Miluše. A jak je ve vesnici?
Musím zaťukat, vše v pořádku. Co byl Ondra u tebe, nikdo nezemřel. Dveře se otevřely a vletěl Ondra s kotětem v náručí.
Mami, jmenuje se Míša! Je to můj kamarád, v očích mu jiskřilo štěstí.
Micek práce najde v chlívku dost, myši jsou tam pořád, usmála se Darina. Vezmeme si ho domů.
Ondra si balil věci, zatímco Miluše s Darinou probíraly každodenní starosti. Starší sestra posteskla, kdy si mladší konečně najde muže.
No tak, Daro, nedala se Miluše, nejsem máma! Až přijde čas, muž se najde. Zatím je mi fajn s mým zlatým synovcem. Ondro, nezapomeň na mě, kdykoliv k nám chceš, řekni mámě budu tě tu čekat.
Miluše těžko Ondru pouštěla, zvykla si na jeho smích a radost.
Daro, řekla sestra, na Míšu dej pozor, je to Ondrova radost.
Vždyť bych nikdy nepříkoří žádnému zvířeti neudělala, ohradila se Darina. Vždycky najde misku s mlékem.
Nezlob se, jen připomínám. V předsíni je košík, Míšu do něj dejte. Do vsi je daleko, spěchejte, ať dojdete dřív, než se setmí.
Sestry se rozloučily. Miluše objala Ondru, pokřižovala ho na cestu a popřála šťastnou cestu. Život plynul dál, zima tlačila na paty podzimu. Krátké byly zimní dny, ale večery a noci hluboké a temné. Sněhu napadlo tolik, že ráno bylo stěží otevřít branku.
Miluše práci vždycky našla. Jednu přivedli nemluvně, jiná potřebovala byliny na nemocné ruce. Dny ubíhaly. Sluníčko začalo protavit sníh, potůčky zurčely, ptáci zpívali jaro zaklepalo na dveře!
Jednoho dne pleje záhonky a tu slyší: Mňau. Otočila se stojí Míša.
Ty jsi tady? vykřikla Miluše. Snad se něco nestalo Ondrovi? Kotě mňouklo a otíralo se jí o nohy. Miluše nezaváhala, sbalila, co bylo třeba, zašla k sousedce, staré paní, a poprosila ji, aby pohlídala slepice, kdyby se nevrátila druhý den.
Asi se u sestry zdržím, vysvětlila starušce. S jejím souhlasem vyrazila.
Kráčela podél lesa, ptáci zpívali, vonělo to jarem ale duši svíral zvláštní neklid. Přidala do kroku, a když se střechy vesnice ukázaly, běžela, jako by ji někdo honil. Do sestry domečku vpadla udýchaná.
Miluško! vykročila Darina naproti. Je zle! objala Miluši, táhla ji do pokoje.
Na posteli ležel Ondřej, skoro bez života. Modré rty, kůže průsvitná, těžce dýchal.
Mezi slzami Miluše zjistila, že po Vánocích Ondra ochabl, nejprve běhal, ale vše bylo slabší. Před týdnem ulehl úplně.
Proč jsi ke mně nepřišla dřív? napomenula Miluše, přikládajíc ruku na Ondrovo čelo.
Nevím! Jako by mi někdo cestu zavřel. Jakmile jsem chtěla odejít, Ondřejovi se přitížilo… Myslela jsem, že prochladl, vždyť po saních lítal. Já taky ulehla, týden jsme se potili čaji a malinami. Mírně se mu ulevilo, ale když už nemohl vstát… Sněhy a vánice, do lesa k tobě bych nedošla…
Běžela jsem k Pelagii. Dala mi bylinky, přišla k nám a špitala nad Ondrovo postelí. Jenže bylo hůř a hůř. Když sníh slezl, říkala jsem si, hned ráno za tebou poběžím, a tys přišla sama. Jenže ještě něco Míša nám zmizel, jako by se do vody propadl. Ondra ho pořád volal, a on nikde… Pomoz, sestřičko! Když Ondra zemře, nechci žít!
Darina plakala, třásla se.
Neboj, kočka mě přivedla je chytřejší než ty, řekla ostře Miluše a Darina překvapeně zmlkla.
Jak to myslíš, že tě kočka přivedla?
No, prostě mě dovedla. Říkala jsi, že tě někdo jakoby držel doma?
Ano, jakmile jsem chtěla za tebou, Ondrovi bylo zle.
Vzal Ondra něco od cizích? Neměl něco zvláštního k jídlu? zavrtala Miluše.
Jakpak by neměl? Běhal s dětmi po domech byli koledovat, vždyť byly Vánoce, poradila Darina.
Ve všech domech jste brali sladkosti?
Ano, a Ondra si nejvíc pochvaloval koláče od Pelagie.
Zamračila se Miluše, přimhouřila oči:
Daro, skoč pro Pelagii, ať ještě jednou nad Ondrou zašeptá. Nic neříkej, že jsem se tu objevila. Chci vidět, jestli ještě něco zmůže.
Darina poslechla a odešla. Miluše mezitím rozvázala uzlíček, vytáhla dvě velké jehly a schovala se v kuchyni.
Darina se s Pelagií vrátila.
Darinko, tak ráda bych pomohla, ale není v mých silách, mluvila sladce léčitelka. Svlekla kabát a ztratila se v pokoji. Miluše vyšla z kuchyně, zapíchla dvě jehly nad práh dveří do kříže a opět se schovala.
Pelagie se po chvíli chystala k odchodu. Oblékla se, došla ke dveřím a… nemohla odejít. Nervózně se vrátila, předstírala, že ještě něco špitne nad Ondrou, vrátila se, opět zabrzdila u dveří. Potila se, otáčela se sem a tam.
Co se děje, Pelagio? ptá se Darina.
Není mi dobře, Daro…
Donesu ti vodu.
Mezitím jí Miluše v kuchyni zašeptala, ať starou ženu pozve zpět do pokoje. Darina ji vzala za ruku a posadila na postel. Miluše vytáhla jehly, Pelagiew si až potom mohla otevřít dveře, rychle prchla z domu.
Darina se vrátila do pokoje. Miluše seděla u Ondry s uzlem po ruce.
Starý pavouk, zamumlala Miluše. Vyhladovíš děti, abys sama žila? Ukážu ti, čarodějnice!
Splétala tři svíčky dohromady, postavila je Ondrovi na čelo postele.
Co děláš, Miluše? ptala se Darina.
Vaše léčitelka nese vinu za dětské úmrtí! Krade jejich sílu, prodlužuje si život, vysvětlila Miluše.
Darina zůstala stát v šoku, dlaní si přikryla ústa.
Teď odejdi, sestro. Počkej na muže, utrať si své věci. Až se setmí, pomoz mi do postele.
Viděla němou otázku v sestřiných očích.
Svou sílu Ondrovi dám, vyrvu ho pavoučici z drápů! Až se mi síly vrátí, budu řešit dál.
Darina se tiše rozplakala a odešla.
Miluše zapálila svíčky, modlila se, přikrývala Ondru jako pták svá mláďata. Kolik času uplynulo, nevěděla. Probrala ji až jemný dotek.
Vstala, Darina ji pomohla do postele a přikryla péřovou dekou. Tma, vše tiché, jen lampička tlumeně osvětlovala pokoj před obrázky svatých. Miluše spala klidně a s vědomím, že Ondru zachránila.
Probudila se v domě vonělo teplým chlebem, bylo jasno. Darina vesele pobíhala.
Jak je Ondrovi? volala Miluše. Darina ji objala a líbala.
Děkuju, Miluško, vrátila jsi mi syna! Ráno se probudil a poprosil o jídlo.
Miluše nahlédla do Ondrova pokoje. Chlapec spal a podle růžolících lící bylo znát, jak se život vrací do jeho těla.
Pár dní tu zůstanu, řekla Miluše, musím vymyslet, jak tu vaši léčitelku usvědčit.
***
Cítím samou zlost, babi, předstírala Miluše a navštívila Pelagii ve světnici. Jeden muž mi krade milého srdci, nemohu mu to odpustit…
Přišla předstírat žárlivost, aby získala důvěru Pelagie a zjistila, jak krade dětem sílu.
Neberu na sebe černou magii, lhala Pelagie nevinně, jen lidem pomáhám…
Tak pomoz i mně. Zaplatím královsky. Nikomu neřeknu.
Dobrá, jsme stejná krev. Ale za to potřebuji malou službičku. Budu péct chléb a rozdáš ho dětem ve své vsi.
Proč? zeptala se Miluše.
Neptej se. Mysli na svou sokyni.
Pelagie nabídla Miluši, že protivnici uškodí tím, že jí přisadí mrtvého, a vysvětlila, že každý krajíc chleba je zamluvený na zesnulé.
Miluše chléb přijala, vrátila se k Darině a vyložila koláče na stůl.
Takto vaše léčitelka láká děti do pasti!
Je to jen chléb, co je na tom špatného? divila se Darina.
Ale tohle je pohřební chléb, očarovaný na mrtvé, vysvětlila Miluše. Darina vykřikla a zakryla ústa.
Musíme se těch chlebů zbavit, pokračovala Miluše, tak, aby démoni, které čarodějnice krmí, se obrátili proti ní.
Kousky chleba dala holubům a čekala. Následujícího rána přiběhla Darina s novinou: místní Antónie prý viděla Pelagii ráno sešlou, černou, zestárlou. Když se jí pokusila politovat, čarodějnice ji odbyla hrubě.
Asi trefa, usmála se Miluše, démoni si vybrali svou daň.
Darina se začala křižovat.
Miluše, tvá slova mi nahánějí hrůzu, vždyť je to stále jen člověk…
Ach, Daro, ty bys litovala kohokoliv, i ďábla, kdyby se mu vedlo zle, pousmála se Miluše. Ale teď ještě musím končit s kletbou.
Miluše zatáhla okna, zapálila dvě svíce, vytáhla ze svého uzlíku starý zámek a šeptala zaříkání, aby Pelagii připravila nadobro o síly.
K večeru zavěsila zámek na dveře Pelagiina domu.
Babičko Pelagio, jste doma? zavolala.
Uvnitř ticho. Vešla dovnitř.
Kdo to zase otravuje? ozvalo se z postele.
To jsem já.
Ach ty? Co chceš? Moc mi není dobře.
Není divu, krmit démony není žádné povyražení.
Pelagie vytřeštila oči.
To ty jsi to zavinila! zasyčela.
Máš snad duši, když tolik dětských zničila? Za věčné mládí? Jen si pěkně trp! V pekle se ti budou radovat, řekla Miluše a obrátila se k odchodu.
Pelagie vyskočila, křičela a hrozila.
Prokleju tě! Všechny démony proti tobě pošlu!
Myslíš, že jen ty znáš čáry? Podívej na dveře!
Pelagie spatřila zámek a zhroutila se. Poznala, že Miluše ji navždy uzavřela magii. Ve vzteku škrábala zeď a Miluše odcházela, aniž by se ohlédla.
***
Od té doby uplynuly dva měsíce. Ondřej se rychle zotavil.
Pelagie zemřela. Jak přestala krmit démony, obrátili se proti ní sami. Její křik se nesl dlouho vesnicí.
Miluše zůstala jedinou léčitelkou ve všech okolních vsích. Poctivě odváděla své povolání, nikdy se neupsala temnu. Léčila člověka i dobytek, zlo nekonala. Muže nebylo snadné najít málokdo by zvládl její povahu. A ani jí to tolik nevadilo.
Ach, Miluško, stýskala si Darina, měla bys se konečně zklidnit, víc se usmívat. Pak bys manžela našla a možná i děti.
Bez hrdosti bych ale proti čertu neobstála, Daro, smála se.
A že nemám vlastní děti… možná je to tak v osudu. Políbila Ondru do vlasů. Ondra, když se uzdravil, hostil se u tety Miluše co měsíc, někdy i déle. Dětskou láskou jí vrchovatě vynahrazoval.
A tak v každém kraji platí: žádná síla ani lék neléčí tak jako láska, víra a lidská odvaha postavit se zlu. Pravé štěstí je ve službě druhým, v pokoře a čistém svědomí.
