Starý autobus, smrdící benzínem, ztěžka odjel a nechal ženu samotnou na zastávce. Rozhlédla se kolem sebe, tady se nic nezměnilo. Pořád ta rozježděná cesta plná mazlavého bláta, pořád stejné křoví postříkané šedou břečkou. V dálce ležela vesnice roztažená jako šňůra podél kraje lesa, ve večerním šeru už žlutě svítila okna, někde zněl štěkot psů a na dvorku nespokojeně kdákaly husy.
No jo, za těch šest let se tady snad nic nezměnilo, pomyslela si Věra. Jen napravo, na kopci, už neblikal ani jeden reflektor od traktorů. Tam je teď tma. Co se asi stalo s hospodářstvím Novotných? Zřejmě to potomci rozprodali.
Věra zamířila na hlavní ulici vesnice, hlavu svěšenou a šátek stažený skoro přes celou tvář. Nebyla by překvapená, kdyby po ní někdo zpoza rohu hodil kamenem. Měla pocit, že jí každý oknem měří odsuzujícíma očima. Nechtěla být vidět. Co ji asi čeká? Zbylo z jejího domu vůbec něco? Stejně neměla kam jinam jít, ať už si o ní kdo chce myslí co chce. Právě kvůli ní byl tehdy dobrý půlce vesnice konec s prací.
Od té doby se změnila, a to jak navenek, tak uvnitř. Z té lehkomyslné hezounké Věrky s velkýma modrýma očima, která kdysi okouzlila tvrdé srdce Karla Novotného, nezbylo vůbec nic. Žila si sama v starším domku na konci stráníky. Na Karla se tu pomalu modlili, skoro všichni mu dělali. Jednou se k němu Věra nastěhovala a myslela, že vyhrála jackpot.
Jenže to bylo složitější. Karel měl o sobě hodně vysoké mínění, takový místní papaláš, co rád komanduje. Pro něj byla Věra jen pěknou holkou na práci a ona opojená jeho zájmem dlouho neviděla jeho pravé já. Postupně odstřihl všechny její kamarádky, zakázal nosit co podle něj nebylo dost slušné, i s make-upem měl utrum. Její svět se smrskl na příkazy a zákazy, pořád jen vaření polévek a úklid domu o nějaké práci mimo domov nemohla být ani řeč. Karel věčně podezíral, že s někým něco má. Ať se snažila jakkoliv, bylo to k ničemu. Problém nebyl v ní. S Karlem nebylo nikdy dobře pořád nespokojený. Když to došlo až na facky, odešla Věra zpětně do svého domečku na stráníku, doufajíc, že na to všechno brzy zapomene. Ale to nejhorší ji teprve čekalo.
Karel přišel hned další den. Věra zrovna myla podlahu v kuchyni, všechny dveře otevřené, svěží jarní vzduch provoněl byt. Uklidňovala se tou monotónní činností. Karel vzteky kopnul do kýblu, voda se rozlila všude a kuchyně rázem byla pod vodou. Věra tušila, co bude následovat.
Dál už si skoro nic nepamatuje mozek ji asi chránil. Probrala se až, když byl dvorek plný policistů, někdo jí mával před obličejem sáčkem s kuchyňským nožem, sousedi stáli za plotem, v kuchyni zůstaly rozhozené židle, utržené záclony, na zemi ležel Karel.
Co s tím chlapem udělala! šeptaly sousedky za plotem. Co chtěla víc, měla se jak prase v žitě! Kvůli ní jsme přišli o práci… Co budeme dělat?
Věra dostala šest let natvrdo, seděla v ženské věznici. Nebylo to lehké, ale přežila. Díky klidné povaze a umění naslouchat si našla kamarádky, které jí pomohly zvládnout to nejhorší. Dívčí půvab už byl pryč, v hnědých vlasech měla šediny, na parádu dávno nemyslela nikdy by ji nenapadlo, že skončí za mřížemi. Myslela si, že už tam jsou jen zkažení lidé ale jak se říká, člověk neví, co ho potká!
Stála teď, obličej schovaný v šátku, srdce jí bušilo až v krku. Bude její dům ještě stát? Nebo už ho sousedi rozebrali na dřevo? Ale ano, na samém kraji stráně, mezi dvěma košatými břízami, byl vidět známý domek. Z ovocného sadu v dolíku šel chlad, dole ševelil potok, žabky koncertovaly. Kolikrát si tenhle návrat představovala! Za strání začínal les plný hříbků, modráků, masáků Chtělo se jí hned s košíkem utíkat!
Rychle zapadla brankou, sáhla pod stříšku pro schovaný klíč a otevřela dveře. Čekala zápach plísně, ale žádný nepřišel. Klikla vypínačem a celá kuchyň se rozzářila žlutým světlem. Byl tu pořádek, na okně kvetla růžová pelargonie. Věra na ni nechápavě civěla. Prošla všechny místnosti, nic nebylo vybrakované, všechno na svém místě. Někdo se tu staral o dům, když byla pryč.
Věruško, Věruš! ozvalo se z předsíně a dovnitř vběhla sousedka Doubravka. Jéje, ty jsi se změnila, pozdravila místo dobrý den. Vidím světlo, tak hned letím. Mám tu něco z domova, ať nejsi hladová. Postavila na stůl zavařovačku čerstvého mléka a chleba v utěrce. Děkuju, usmála se Věra, to jste vy hlídala dům? No jasně, přece to tu nenechám na pospas! Doubravka mávla rukou. Děkuji, fakt moc děkuju, a už jí slzy padaly do řas. Já už běžím, ale stejně na tebe mají někteří pořád spadeno. Kdyby muž zjistil, že jsem tady, doma dostanu co proto!
Věře se ulevilo, aspoň někdo je na její straně. Nalila si sklenici ještě teplého mléka a v tu chvíli někdo tiše zaklepal. Na prahu stál asi třináctiletý kluk a nemotorně jí podal balíček. M-mamka posílá! vykoktal a než stihla poděkovat, utekl. Věra ani nepoznala, kdo to vlastně byl děti tu za těch šest let vyrostly jak z vody. Z balíčku táhla vůně uzeného špeku.
Hned nato, bez zaklepání, vtrhla Táňa a už ji objímala. Byly kdysi nejlepší kamarádky, ještě dávno před Karlem. Věra se rozplakala. Myslela jsem, že na mě všichni zanevřeli. Ale prosím tě, smála se Táňa, snad tu máme ženskou solidaritu! To byla sebeobrana, ať si chlapi říkají co chtějí. Doubravka povídala, že seš zpátky, tak tu máš něco ze zahrady. Dneska odpočívej, zítra si pořádně popovídáme!
Věra byla naměkko, ani neměla chuť do jídla a byla ráda, že nesoudila sousedky tak přísně. Aspoň některé chápaly a podržely ji. Večeřela v čerstvě ustlané posteli, ani nestihla usnout, když na okno někdo tiše zaklepal. Podle siluety i ve tmě poznala mohutnou postavu Otty. To byl místní nepsaný starosta, vážili si ho v celé vesnici.
Nevycházej, povídáme přes okénko, zamručel. S klukama jsme se poradili a říkáme si, že nemá cenu se na tebe zlobit. My to dobře víme, tvoje vina to nebyla. Teď je to bez práce bídné, ale Karel si za to mohl sám. No, co ti budu povídat… Tady jsme ti dali něco na rozjezd, vezmi si to. Neodmlouvej!
Věře bylo trapné peníze přijmout, ale Otto jí pytlík s korunami prostě podal okýnkem a rozplynul se do tmy.
