No páni, to je přesně ono! On nikdy nepozná, že před ním nestojí jeho snoubenka
Alžběta stála před zrcadlem v panelákovém bytě na Žižkově a pečlivě si prohlížela svůj obraz. Pomalu si srovnala vytržený pramínek vlasů za ucho. Srdce jí bilo rychleji než obvykle to, co viděla, překonalo všechna její očekávání! Líčení, účes, výraz všechno do posledního detailu naprosto dokonalé. Alžběta na chviličku zadržela dech. V šatech své sestry by je od sebe nerozeznala ani vlastní máma, a to už je co říct.
Z té představy se musela usmát, ale rychle zkontrolovala čas na starých hodinách nad kredencí. Ručičky byla neúprosné za dvacet minut měl přijít Michal. Alžběta cítila, jak v ní narůstá nervozita. Všechno musí proběhnout na jedničku, ani jedno špatné gesto, žádný nepatřičný tón ve větě! Kdyby jen na moment Michal něco vycítil, celý její pečlivě připravený plán by se okamžitě rozpadl. A to by zase byla Karolína ta vítězná, jak už se stávalo mockrát.
Zhluboka se nadechla, aby utišila drobné chvění v rukou, a vykročila ke dveřím. Právě když zazvonil zvonek, stála už připravená před prahem, v roli, kterou si celou noc opakovala v hlavě. Otevřela, a ve vteřině nasadila tu jejich typickou, lehce zasněnou sestrskou úsměvnou masku.
Čauky, Míšo! pozdravila jemně, téměř šeptem, jako kdyby každé slovo bylo předem nacvičené.
Nečekala na odpověď a hned ho políbila na tvář, přesně jak to Karolína dělává. Ani málo, ani moc, všechno přesně podle tajného scénáře.
Pojď dál, chceš kávu? nabídla s decentní starostlivostí, jako by šlo o ten nejběžnější všední večer.
Michal na moment svraštil obočí, jako by hledal nějakou skrytou hru v jejích slovech a pohybech. Ale za pár vteřin se mu na tváři objevil lehký úsměv, spíš pobavený než upřímný. Okamžitě pochopil, že se tu něco děje. Co to jeho nastávající sestra zkouší? Proč na sebe bere Karolínin obličej i vystupování? Rozhodl se přistoupit na hru a dál si ničeho nevšímat.
Alžběta zatím pobíhala v kuchyni tváře jí už bolely z toho nenuceného, andělského výrazu, který byla zvyklá maximálně před profesorem na státnicích. Drobně se chvěla, když rozestavovala šálky a talířky na stůl a z kouta nenápadně pokukovala po lahvi lepšího vína, které měla schované v lince. Počítala s tím, že vínko Michal obvykle kategoricky odmítal jedině ve sváteční náladě si dovolil deci. Právě na to sázela. Potřebovala, aby povolil, aby nebyl až tak ve střehu, pak by měla šanci zahrát to až do finále.
Když se babrala s kávovarem, Michal už seděl za stolem, ruce zkřížené na prsou, oči na ni upřené. Bylo v nich něco mezi ironií a zvědavostí. Nakonec už nevydržel mlčet:
Lízí, co tu vlastně předvádíš? zeptal se klidně. A kde je Kája? Jestli je to nějaký vtípek, tak moc zábavný teda není.
Na moment ztuhla, jako by přemítala, co říct. V očích se mihlo zaskočení, ale rychle se sebrala:
Jak jsi na to přišel, jestli to není tajné? Ne, není to žádná legrace, spíš takový… pokus. Karolína o ničem neví.
Michal nadzvedl obočí a pohyboval šálkem v dlaních. Zjevně ho zajímalo, co to tu Alžběta zkouší, ale nechal ji, ať to vybalí sama.
Vy se sice podobáte jako vejce vejci, ale stejně jste prostě každá jiná, řekl a naklonil hlavu. Jak vás vůbec může někdo splést?
Nečekal na odpověď, vytáhl z kapsy mobil a napsal Káje rychlou esemesku s dotazem, kde je. Displej mu světle probliknul, než zmizel v kapse.
Takže v čem spočívá ten tvůj pokus? navázal znova.
Alžběta se zavrtěla na židli a upřeně hleděla do hrnku s čajem. Udělala malý doušek na kuráž, pak začala znenadání živěji.
Chápeš, všichni si nás pletou. Ty říkáš, že jsme každá jiná, ale i máma si nás splete, když máme stejné šaty a účes. Najednou jsme fakt jako dvě kapky vody.
Na chvilku se odmlčela, bylo vidět, že jí hlavou běží nějaká nepříjemná vzpomínka, pak pokračovala:
Někdy je to fakt nepříjemné. Zvlášť když jde o kluka, co máš ráda. Už několikrát z toho bylo trapně. Třeba můj kluk mě jednou pozval na rande a nakonec šel s Karolínou, protože byla blíž u tramvaje. Nebo naopak Kája chtěla mluvit s tvým kamarádem a on jí začal vykládat věci, co by měl říkat jen mě.
Proč si prostě nezměníte účesy? navrhl Michal, jasně si pamatoval, že Kája už dřív zmiňovala, jak je Lízí tvrdohlavá a jak nesnáší jakékoli změny vzhledu. Vždycky si hrála na tu, kterou musejí ostatní poznávat bez nápovědy.
Alžběta okamžitě nakrčila nos, jako by ucítila nakyslosť.
To je nuda, odpověděla rozhodně. Slibly jsme si, že do promoce se nezměníme. Takové naše pravidlo. Navíc pousmála se šibalsky, někdy se to fakt hodí. I učitelé si nás pletou.
Zazvonila jí radostným smíchem, se kterým proplouvají životem jen ti, kdo obcházejí pravidla.
Aha, protáhl Michal a pozoroval ji zaujatě. V tu chvíli mu mobil cinknul. Mrknul na zprávu a spokojeně kývnul. Kája píše, že na mě čeká v naší kavárně. Asi netuší, že sedím tady.
Zvedl k Alžbětě oči a byla v nich směs soucitu a pochopení.
Hele, nic jí neřeknu. Chápu, že tě to sžírá. Ale nechci, aby mezi vámi vznikly zbytečné pindy kvůli mojí nešikovnosti.
Alžběta si trochu oddychla a vděčně mu věnovala úsměv.
Díky, Míšo, jsi fakt fajn kluk.
Tak zatím, prohodil Michal a zvedl se od stolu. Ať to s Kájou stíhám, ať se nezačne bát.
Dveře zapadly a v bytě najednou vzniklo ticho, které až týralo uši. Alžběta se odevzdaně usadila za stůl a sevřela prsty hranu stolku, aby se nerozbrečela. Proč to takhle dopadlo? Proč nevyšel ani ten nejpropracovanější plán, do kterého investovala tolik času a energie?
V hlavě se jí přehrávaly všechny chvíle, kdy Michal poprvé přišel do jejich života. Jeho úsměv, lehkost v řeči, gesta sebejistého chlapa ji očarovaly na první dobrou. Kdykoli byl nablízku, srdce se jí rozbušilo, ruce se jí začaly lehce potit. Hodiny v duchu nacvičovala věty, co by mu řekla, představovala si jejich rozhovory a společné chvíle. Vždy ji ale přemohla nejistota, strach, aby nerozbila křehkou rovnováhu mezi ní a sestrou.
Ale Karolína byla vždy odvážnější. Jednou si přivedla Michala domů s takovou samozřejmostí, jako by šlo o návštěvu z Rohlíku. “Tohle je Míša, seznamte se,” prohlásila. Naši zářili, že dcera má tak prima frajera.
Alžběta si ten večer pamatovala do detailů. Stála ve dveřích obýváku a sledovala, jak Michal plynule diskutuje s rodinou, směje se tátovi a dává mamce pozorné odpovědi. Uvnitř to v ní všechno kypělo, navenek držela statickou, téměř odtažitou tvář. Tak moc si přála na jeho místě vidět sebe! Vždyť to ona byla první, kdo si Michala vyhlédl
Karolína jí ho ale nějakým záhadným způsobem prostě vzala. Ani na vteřinu nezaváhala, jestli by třeba sestru jeho přítomnost nebolela.
Alžběta zhluboka vydechla, snažila se setřást slabost v rukou. Nechtěla dovolit temným myšlenkám, aby ji úplně pohltily. Musela teď nějak sebrat sílu, ale bylo to těžší, než čekala.
Sestra vždy uměla zaujmout všechny chlapy v okolí. Karolína byla slunce otevřená, vtipná, bezstarostná, s úsměvem na rtech a s vůlí bavit se o čemkoli a s kýmkoli. Milovala večírky, debaty u piva a zároveň zvládala všechny zkoušky napoprvé, přestože skripta otvírala hlavně ve zkouškovém.
Sama k nim nepatřila. Byla uzavřenější, přemýšlivější, místo diskoték by radši večer trávila pod dekou s knížkou nebo s pár nejbližšími kamarády. Vždy, když ji Karolína tahala na další oslavu, odvětila: “Nemám čas, mám učení.” A byla na to trochu pyšná.
Teď, když se ohlížela, napadala ji otázka, jestli tenhle přístup nebyl chyba. Třeba stačilo alespoň jednou jít ven s její partou. Třeba by si Michal všíml zrovna jí Jenže zamiloval se do Karolíny do divošky, hodné pozornosti a především plné života.
Věděla přitom, že to nebyla jen otázka stylu Karolína uměla přirozeně být v centru všeho dění. Nic nehrála, prostě byla sama sebou. Zato Alžběta se pořád kontrolovala a zůstávala v pozadí.
Tohle vědomí jí nedalo spát. Snažila se přesvědčit samu sebe, že její cesta jednou přinese ovace že si někdo její pravilnosti všimne a ocení ji. Ale v tichých večerech, kdy pražská noc prostupovala pokoji a ona zůstávala sama, vždycky přemítala, jaké by to bylo, kdyby měla alespoň něco z té Karolíniny lehkosti.
Když pak Karolína s úsměvem u večeře oznámila, že bude svatba, Alžběta cítila, jako by jí někdo rozřízl žíly na prsou. Mechanicky se usmála, pogratulovala, objala ji, ale v hlavě jí běžela stále ta samá věta: To snad není pravda! Celý večer předváděla radost a štěstí, smála se vtipům, ale uvnitř byla schránka naprostého prázdna.
Několik dní potom skoro nespala. V hlavě donekonečna analyzovala situaci, řešila možnosti, hledala východisko. Nakonec vymyslela plán, který jí přišel geniální.
“Pokud mě Michal zamění s Kájou, pokud podlehne kouzlu snila, a pak nás Kája načapá spolu, bude po všem. Kája nikdy neodpustí takovou zradu, ani Michala si pak nevezme. No a Michal nebude patřit nikomu aspoň spravedlnost!”
Připravila úplně všechno víno, slova, i správné světlo v obýváku. Hodiny trénovala před zrcadlem Karolíninu mimiku, cit pro gestické detaily, všechny nuance jejího chování.
Ten “velký den” přišel. Alžběta byla z nervozity zpocená a třeštila se jí hlava, ale přes to všechno byla rozhodnutá jít až na hranici. Všechno klapalo, než Michal přišel, a prakticky ihned prohlédl hru
Totální fiasko. Namísto toho, aby ji Michal začal balit, v klidu odhalil podvod, s úsměvem vše ukončil a odešel za skutečnou snoubenkou.
Teď seděla Alžběta v pokoji, zírala do prázdna. Plán, který vypadal neprůstřelně, se v několika minutách rozpadl jak domeček z karet. Čas utíkal, svatba se blížila a ona neměla žádné řešení.
“Musím přijít na něco nového,” opakovala si nervózně, drtící ubrus v dlani. V hlavě šrotila různé nápady, ale žádný nezněl dost vyladěně ani bezpečně. Věděla, že příště už musí být dokonalejší, protože další šanci možná už nebude mít
********************
Asi po dvou týdnech svolala Karolína všechny ke stolu, šťastná jak blecha, a oznámila, že bude mít miminko. Oči jí zářily, hlas se jí třásl dojetím, když povídala, jak dlouho si to přála. Rodiče zářili, vyzvídali a plánovali, co všechno společně podniknou.
Alžběta jen mlčky svírala v ruce šálek, čaj dávno vystydlý. Snažila se udržet neutrální výraz, tlačila ze sebe úsměvy a přikyvovala. Ale v hloubi v sobě cítila ostrou bolest. Každé slovo sestry, každý pohled rodičů ji píchl jako jehla.
V hlavě se jí promítaly obrazy rodinné večeře, kde bude Michal vystupovat jako právoplatný manžel, společné svátky, kde bude držet Karolínu za ruku a hrdě sledovat, jak roste její bříško. Alžběta nevěděla, jak to zvládne. Vidět ho stále, vědět, že mu nikdy nebude moci patřit to bylo nad její síly.
Musí něco udělat. Něco. Než bude pozdě.
A právě v tu chvíli jí v hlavě uzrál nový plán mnohem temnější. Pokud něco zničí rodinu, pak ztráta dítěte. Bylo to děsivé, strašlivé, ale v jejím zoufalství jí to najednou přišlo jako jediné řešení.
Alžběta zachytila Karolínin pohled plný lásky a radosti k nenarozenému dítěti. Na okamžik se v ní ozvalo svědomí, ale rychle ho zadusila. Myšlenky šly směrem k tomu, že bude muset kontaktovat známého doktora, který za patřičný obnos (tisíc korun by stačilo) sežene prášek, co prostě udělá, co má.
V duchu se zasmála bezhlasně, tvrdě. Karolína se na ni usmála, vůbec netušíc, co se sestře honí hlavou.
“Vaše štěstí nebude věčné,” skoro s ledovým klidem si řekla, hledíc na budoucí rodiče.
*************************
Dáš si džus? zeptala se Alžběta ve stejném, obyčejném tónu, který trénovala večer předtím. Usmála se, jak to měla natrénované.
Ty jsi zlatá, odpověděla hned Karolína a stiskla jí ruku lehce. Fakt jsi nejlepší ségry na světě!
Alžběta ztuhla, cítila, že se v ní něco hýbe, ale rychle myšlenku přetnula.
Jen chvilku, hned ti ho naleju.
Zašla do kuchyně, vytáhla krabici džusu z ledničky a začala ho lít do skleničky. Ruka jí sklouzla do kapsy, nahmátla prášek. Sevřela ho v dlani, zadívala se do zrcadla přes sporák.
Co dělá? Zahleděla se na skleničku, pak na prášek. V hlavě se jí honily záblesky šťastná Karolína, rodiče plní nadšení, Michal hrdý na ženu Byla vůbec schopná něčeho takového?
Ne. Nemohla. Uvnitř jí zaplavil odpor k činu, který právě skoro spáchala. Tohle není ona. To není možné.
A tak uvolnila prsty. Prášek neškodně dopadl na linku. Zhluboka dýchala, snažila se uklidnit třes v rukou.
Lízí? Všechno ok? ozvalo se najednou z kuchyňských dveří. Karolína ji pozorovala, nenuceně, s upřímnou starostí v očích. Zdá se mi, že jsi nějaká bledá, nemám ti zavolat doktora?
Alžběta zvedla oči. Viděla v sestře všechno, co léta přehlížela pravou lásku, oddanost, radost z obyčejných drobností. Bylo to tak obyčejné a tak cenné.
Ne, jen trochu se mi zatočila hlava, vymámila ze sebe nevinný úsměv. Už je mi fajn. Tady máš džus. Udělám si čaj, nevadí?
Pomalými pohyby začala dělat čaj, ruce jí pořád trochu vibrovaly, snažila se na to nemyslet. Každý pohyb byl těžší než obvykle mezi světelnou škvírou začínalo svítit slunce a ona se poprvé necítila prázdná.
Cítila, jak byla blízko hraně, ze které už není návratu. Jak snadné je podlehnout tmavým myšlenkám Když se dlouho dusí uvnitř, snadno ovládnou člověka i jeho skutky.
Nasypala čaj, zalila horkou vodou a párkrát zamíchala. Vůně ji uklidnila, byla jí povědomá, domácí. Znovu se zadívala na sestru: Karolína klidně popíjela džus a vyprávěla o plánech na víkend. Vypadala šťastně. A to bolelo.
“Jak jsem mohla být tak slepá?” napadlo Alžbětu, dlouze držela šálek v rukou. “Tohle je přece moje sestra.”
Teď si naprosto jasně uvědomovala, kolik let se v ní hromadila závist, pocit bezpráví, bolest a smutek, které nikdy nikomu pořádně neřekla a potlačila je až do jedovaté koule někde hluboko v sobě.
Zhluboka se nadechla. Došlo jí, že je načase požádat o pomoc někoho, komu bude moct všechno povědět, nebo aspoň říct, že to v sobě už neunese.
Na co myslíš? zeptala se Karolína s lehkým úsměvem.
Ale přemýšlím o práci, odpověděla Alžběta co nejklidněji. Asi si musím s někým popovídat.
Byla to jen polopravda, ale sestře to stačilo. Rozpovídala se o dětských věcech, a Alžběta k ní napůl soustředěně přikyvovala, v duchu už ale věděla, že první krok je za ní.
Nedovolí, aby ji její vlastní stín dál ovládal. Už nikdy.
*************************
Jedné tiché červnové noci přišla Karolíně na svět nádherná holčička a celá rodina byla poprvé šťastně pohromadě. Miminko drobné, s buclatými tvářičkami a tmavými řasami , které už dopoledne šťastní dědeček s babičkou obdivovali přes okno porodnice.
První týdny doma byly plné dojetí. Karolína s Michalem se střídali u postýlky, mamka přinášela balíčky plen a hračky z drogerie, babička pletla capáčky, děda se prsil po ulici, že mají vnučku.
A nejvíc teta Alžběta. Po tom, co v ní něco prvně puklo, trávila s dcerkou tolik času, kolik šlo. Nejdřív jen pomáhala, pak už u ní zůstávala, i když nebylo potřeba sledovala maličké prstíky, smála se, když drobek napodoboval grimasy, tleskala prvním krůčkům. Kupovala oblečky a s Karolínou podnikaly i čajové dýchánky, kde hrála princeznu, ukazovala obrázkové knížky a trpělivě vyprávěla pohádky.
Časem se z Alžběty stala opravdová parťačka malé holčičky. Pomáhala s učením prvních slov, povzbuzovala, když holčička začala chodit. Karolína jí to nikdy nezapomněla. Jednou, když už ukládaly dceři plyšáky do krabice, objala ji a polohlasem řekla:
Díky, Lízí. Vím, že ji miluješ. Pro ni jsi poklad.
Alžběta se jen usmála, dojatá. Sama byla překvapená, kolik radosti našla ve starosti o neteř. V těch málo důležitých chvílích v prvních úsměvech, slovech a objetích se jí konečně vrátil pocit, že někam patří.
A tak si Alžběta, když se zadívala na svoji šťastnou neteř, znovu uvědomovala, že někdy nám život nabídne nečekané obraty. Často nalezneme klid a štěstí právě ve chvíli, kdy se staráme o jiné, a najednou zjistíme, že jsme vlastně nejvíc našli sami sebeA když už z malého dětského koutku doléhaly poslední večerní smíchy, Alžběta se zadívala z okna paneláku na zlatou červánkovou Prahu a poprvé po letech cítila, že už nemusí nic vysvětlovat, dokazovat ani závidět. Objevila sílu v tom, že dokázala odpustit nejen sestře, ale hlavně sama sobě.
Miminko zabublalo a Karolína na Lízí spiklenecky mrkla přes rameno. Mezi nimi už nevibrovalo napětí jen sesterství prožité až do dna, s výčitkami i beze slov. V každém doteku, v každém úsměvu teď obě věděly, že zvládnou cokoliv.
A tak když ten večer v ložnici objala holčička tetičku kolem krku a zašeptala, že ji má ráda, Alžběta se poprvé rozplakala čistými slzami štěstí.
Na stůl v kuchyni položila starou fotografii, kde byly s Karolínou zamotané do jedné dětské šály nerozlučné, a přece každá jiná. Dívala se na tu fotku dlouho, dokud se nerozesmála sama sobě. Uvnitř se konečně zastavil nekonečný boj o cizí osud.
Protože někdy si člověk nejvíc uvědomí, kým je, až když s pokorou přijme, že doopravdy neexistují dvě stejné kapky vody. Každá má svůj vlastní lesk. A když se spojí může z nich být ta nejkrásnější duha.
