Když se včera večer zase rozlehl dětský smích v našem malém bytě v Praze, nemohl jsem si nepostesknout, jak jsou osudy rozdílné. Zatímco naše dcera Anna se svým mužem Tomášem a dvěma dětmi obývají malý byt 2+kk v paneláku na Černém Mostě, jeho rodiče, manželé Novákovi, si užívají pohodlí ve velkém zrekonstruovaném bytě na Vinohradech.
Anna se vdala už před osmi lety, ale štěstí, co se týče rodiny jejího muže, nás úplně minulo. S manželkou jsme dětem dali všechno, co bylo potřeba, ale Novákovi se nijak nepřičinili. Od začátku jsme to měli těžké. Když se řešilo společné bydlení, Tomášovi rodiče to utli hned v zárodku: Nám s tím, promiňte, nepočítejte.
Byli jsme tedy nuceni vzdát se našeho staršího bytu z cihel na Smíchově opravdu krásného, útulného a teplého domova jen abychom Aničce a jejímu muži mohli pořídit vlastní byt. Srdce mě bolelo, ale pro děti uděláme vždy vše. Byt jsme zrekonstruovali, kompletně vybavili, ale od druhých prarodičů zase nic ani korunu.
A teď, když je Anna s nejmladším na mateřské a Honzík chodí do první třídy, pomáhám denně, jak se dá. Každé ráno beru Honzíka autem do školy na Žižkov, protože s dvěma dětmi by to Anna sama prostě nestihla. Vím, jaké to je, všichni to děláme na střídačku, já i děda, aby Anna vůbec všechno zvládala.
Novákovi, Tomášovi rodiče, dělají, jako by byli zcela mimo dění. O vnoučata se nezajímají a s ničím nepomůžou. Kolikrát jsem si v duchu povzdechl, jak vůbec někdo může být tak lhostejný k vlastní rodině.
Tohle chování bylo už od začátku. Když jsme se chystali na svatbu, zavolal jsem jim, abychom se domluvili a něco naplánovali společně. Odpověď byla dost mrazivá: A co když se rozvedou za měsíc? Dneska se rozpadá 70% manželství, statistika je neúprosná.
Takže jsme svatbu uspořádali s manželkou sami, našim dětem jsme dali do začátku klíče od bytu, a Novákovi přišli na oslavu jako nějací vzdálení známí v obálce pět set korun a hotovo.
Tomáš, i přes to všechno, měl pořád nějaké požadavky. Byt jsme jim koupili garsonku, která byla pro začátek ideální. Jenže přišly děti a začalo být těsno. Mám pocit, že by Tomáš měl být mnohem aktivnější. Říkal jsem mu: Když nezvládáš vydělat víc, nemohli by ti třeba s něčím pomoct tvoji rodiče?
Ale on jen, že prý to rozhodně nejde, že by si to nikdy nedovolil žádat. Navrhl jsem tedy, že to případně sám otevřu, ale zakázal mi to.
Upřímně mě jeho postoj šokoval od nás už osm let čerpá peníze, ale vlastním rodičům se to stydí nadhodit? Lidé kolem si přece také nějak pořizují byty. Říkám mu často jsi ještě mladý, najdi si přivýdělek, jeď třeba na sezónu pracovat do Rakouska.
Anna už taky někdy volá a stěžuje si, že se do všeho pletu, ale Tomáš je prý takový, nedá se s tím nic dělat.
Mrzí mě, jak si Tomášovi rodiče užívají, jezdí si do lázní, pijí kafíčka, a o vnoučata ani slůvko. A Tomáš, místo aby se postavil za svoji ženu, klidně to přijímá.
Z posledních let jsem se poučil, že nemá cenu čekat vděčnost ani pochopení od každého člověk musí především stát za svou rodinou a nenechat ostatní, aby ho vyčerpávali. Snažím se pomáhat dál, ale víc si chráním vlastní síly. A hlavně, v životě zjistíte, že skutečné štěstí si člověk musí vytvořit vlastníma rukama, někdy i navzdory nepřejícím příbuzným.
