Zakřičela jsem z okna: „Mami, proč jsi tak brzy vzhůru? Zmrzneš!“ Otočila se, zamávala lopatou na pozdrav: „Dělám to pro vás, lenochy.“ Druhý den už ale maminka nebyla mezi námi… Dodnes nedokážu projít kolem našeho dvora bez slz… Kdykoli zahlédnu tu cestičku, sevře se mi srdce, jako by ho někdo pevně stiskl. Právě tehdy, druhého ledna, jsem pořídila tu fotografii… Šla jsem kolem, zahlédla stopy ve sněhu a zastavila se. Vyfotila jsem je, aniž bych věděla proč. Teď je ta fotka to jediné, co mi z těch dní zbylo… Nový rok jsme slavili jako vždy — celá rodina pohromadě. Maminka už ráno na Silvestra pobíhala po kuchyni. Probudila mě vůně smažených karbanátků a její hlas: „Holka, vstávej! Pomůžeš mi s bramborovým salátem, než tatínek zase sní všechno, co najdu!“ Sešla jsem dolů v pyžamu a rozčepýřenými vlasy. Stála u plotny ve svém oblíbeném zástěře s broskvemi, kterou jsem jí kdysi dala k Vánocům na gymplu. Usmívala se, tváře jí hořely od trouby.— „Mami, dej mi aspoň chvíli na kafe,“ prosila jsem. „Kafe později! Nejprve salát!“ zasmála se a hodila mi misku s pečenou zeleninou. „Krájej na jemno, jak to mám ráda. Ne zase na kostky jak dlaň, jako minule.“ Krájely jsme a povídaly o všem možném. Vyprávěla, jak oni slavili Nový rok — bez těchhle cizokrajných pochoutek, jen s bramborovým salátem, sleděm v kožichu a pomeranči, který tatínek donesl z práce po známosti. Pak přišel táta s obrovským stříbrným smrkem, málem sahal ke stropu. „Tak co, děvčata, přijímáte tuhle krásku?“ zahlaholil hrdě ode dveří. „Jé, tati, tys vykácel půl lesa?“ vydechla jsem. Maminka vyšla, uznale pokývala: „Hezký je, ale kam ho dáme? Loni byl menší…“ Nakonec ráda pomáhala stromek zdobit. Já s Lenkou jsme rozvěšovaly řetězy, maminka vytáhla staré baňky — ty, co jsem milovala už jako malá. Vzala do ruky skleněného andělíčka a tiše řekla: „Tohohle jsem ti kupovala na tvůj první Nový rok. Pamatuješ?“ „Pamatuju, mami,“ zalhala jsem. Nepamatovala, ale přikývla jsem. Jak se rozzářila, když jsem andělíčka poznala… Brácha přijel až k večeru. Vždycky s hlukem — tašky, dárky, šampaňské. „Mami, letos mám lepší sekt! Žádná kyselá voda z minula!“ „Ale hlavně abyste se moc neopili,“ smála se maminka a objala ho. O půlnoci jsme všichni vyšli ven. Táta s bráchou pouštěli rachejtle, Lenka výskala radostí a maminka mě pevně sevřela kolem ramen. „Podívej, holka, jaká je to krása,“ šeptala. „My máme tak pěkný život…“ Objala jsem ji nazpátek. „Ten nejlepší, mami.“ Pili jsme šampaňské z láhve, smáli se, když rachejtle uletěla k sousedům. Maminka, trochu přiopilá, tančila ve válenkách na „Nesem vám noviny“, táta ji zvedl do náruče. Všichni jsme se smáli do slz. Prvního ledna jsme lenošili. Mamka zase chystala knedlíky a studené řízky. „Mami, už dost! Jsme jak balónky!“ prosila jsem. „Ale kdepak, sníte to. Nový rok se slaví celý týden,“ odvětila mávnutím ruky. Druhého ledna vstala brzy, jako vždy. Slyšela jsem klapnout dveře, podívala se z okna — a ona odhrnovala sníh. Ve staré péřovce, hlavu uvázanou šátkem. Vždycky to dělala dokonale: od vrát k prahu — úzkou, rovnou cestičku. Sníh shrabala ke zdi, přesně jak byla zvyklá. Zakřičela jsem z okna: „Mami, proč tak brzy? Zmrzneš!“ Otočila se k oknu, zamávala lopatou: „A co, chcete všichni celý týden brodit závějemi? Dej vařit čaj!“ Usmála jsem se a šla na kuchyň. Za půl hodiny přišla, tváře rudé, oči zářily. „Tak a je uklizeno,“ zasedla ke kávě. „Krásná je, viď?“ „Je, mami. Děkuju.“ To bylo naposledy, co jsem slyšela její veselý hlas. Třetího ledna ráno se probudila a tiše řekla: „Děvčata, nějak mě píchá na prsou. Ne moc, ale je to divné.“ Okamžitě jsem se vyděsila: „Mami, volám záchranku?“ „Mařenko, ne. Jen jsem unavená, moc jsem se naběhala. Lehnu si a přejde to.“ Lehla si na gauč, my s Lenkou u ní. Táta jel pro léky. Ještě vtipkovala: „Do holky, nedívejte se na mě tak tragicky. Ještě vás všechny přežiju.“ Pak najednou zbledla. Chytila se za prsa. „Aj… je mi zle… hodně zle…“ Volaly jsme sanitku. Seděla jsem u ní, držela ji za ruku a špitala: „Maminko, vydrž, hned přijedou, bude zase dobře…“ Podívala se a tiše zašeptala: „Holčičko… já vás všechny tak moc miluju… nechce se mi loučit.“ Doktoři byli u nás rychle, ale… už jí pomoct nemohli. Masivní infarkt. Všechno se stalo během několika minut. Seděla jsem v předsíni na zemi a brečela. Nemohla tomu uvěřit. Ještě včera tančila pod hvězdami, smála se… a teď… Ztěžka jsem vstala a šla na dvůr. Sněhu moc nepřibývalo. A tam — její stopy. Ty poslední — malé, pečlivé, přesné. Od branky ke dveřím a zpět. Přesně jako vždycky. Stála jsem, dívala se na ně dlouho. A ptala se Boha: „Jak je možné, že ještě včera tu někdo chodil a zanechával stopy a dnes… už tu není? Stopy zůstaly, člověk ne!“ Přišlo mi, že právě druhého ledna šla naposledy — udělat nám tu cestičku. Abychom mohli jít dál – už bez ní. Nenechala jsem je zamést. Prosila jsem všechny, ať vynechají to místo. Ať zůstanou tak dlouho, dokud je neschová sníh. To poslední, co pro nás maminka udělala. Její obyčejná starost o nás byla cítit i poté, co už tu nebyla. Za týden napadlo spoustu sněhu. Tu fotku s posledními stopami maminky mám schovanou. A každý rok, třetího ledna, si ji prohlížím znovu a potom stojím u prázdné cestičky před domem. A tak bolí vědomí, že právě tam — pod tím sněhem — zůstaly její poslední stopy. Po nich stále hledám její cestu…

Dneska zase stojím u okna našeho starého domu v Olomouci a nemůžu se pořádně nadechnout pokaždé, když zahlédnu tu naši zahradu. Vždycky se mi sevře srdce, když pohledem přejedu po té úzké cestičce vedoucí od branky až ke dveřím. I teď si vzpomínám na to jedno lednové ráno, kdy jsem mimoděk vyfotila ve sněhu mamčiny stopy. Ani nevím proč jsem ten snímek udělala teď zůstala už jen ta fotka, poslední vzpomínka na dobu, která skončila mnohem dřív, než jsem mohla čekat.

Silvestr jsme slavili doma, jako vždycky celá rodina pohromadě. Mamka byla už od rána vzhůru, pobíhala po kuchyni a já se probudila do vůně smažených karbanátků a jejích veselých poznámek:
Julčo, vstávej! Přijď pomoct dodělat bramborový salát, nebo nám táta zase všechno ují z mísy, když se otočíme!

Sešla jsem dolů ještě v pyžamu, vlasy rozcuchané, a ona postávala u plotny v zástěře s broskvemi tu jsem jí darovala snad ještě v devítce. Smála se, tváře jí hořely od tepla trouby.
Mami, tak aspoň kafe mi nech dopít! bručela jsem.
Kafe počká! Teď vezmi mrkev a nakrájej ji pořádně nadrobno ne jako minule, půlka salátu vypadala jak kostky na člověče nezlob se!
Krájely jsme zeleninu a povídaly si o všem možném. Vyprávěla mi, jak u nich bývaly Silvestry skromné místo slaných tyčinek a chipsů jen sleď pod peřinou a pár mandarinek, které děda přinesl z fabriky pod rukou.

Někdy po obědě přišel táta s obrovským smrkem.
No tak, devčata, pojďte obdivovat letošní nádheru! zvolal hrdě ve dveřích.
Tati, tys musel vyklučit celý hájek? zasmála jsem se.
Mamka si ho prohlédla, rozložila ruce: Krásný strom, jen kde ho uložíme? Loni byl aspoň o půl metru nižší.
A stejně nám pak pomáhala stromek nazdobit, společně se sestrou Evou jsme zavěšovaly řetězy, mamka vytáhla ze sklepa krabici s těmi starými skleněnými ozdobami. Jednu, malého andílka, vzala do ruky a tiše povídá:
Tohohle jsem ti, Julinko, kupovala na tvůj první Nový rok. Pamatuješ?
Pamatuju, mami. Zalhala jsem, přitakala a ona se tak hezky usmála

Brácha přijel až navečer, nosil tašky, dárky a lahve, jak měl ve zvyku.
Mami, letos mám fakt vynikající sekt! Ne jako vloni, žádná kyselá břečka.
Jenom ať se všichni moc neopijete, smála se a objala ho.
O půlnoci jsme vyšli ven, táta s bráchou odpalovali rachejtle, Eva pištěla radostí, mamka mě objala kolem ramen.
Podívej, holčičko, jaká je to krása, šeptala. Máme se přece tak dobře
Objala jsem ji zpět, Máme se nejlíp, mami.

Pilili jsme šampus z láhve, smáli se, když jedna raketa omylem spadla do sousedovy kůlny. Mamka, s hlavou omotanou šátkem a v papučích, tancovala na Pásla ovečky a táta ji popadl do náruče, že jsme si až brečeli smíchy.

Prvního ledna jsme všichni polehávali u pohádek, mamka zas vyvářela tentokrát svíčkovou a domácí knedlíky.
Mami, už dost, vždyť jsme jak balóny! kňourala jsem.
Neboj, všechno dojíte, nový rok je dlouhý, mávla rukou.

Druhého ledna vstala opět brzy. Slyšela jsem, jak bouchly dveře, vykoukla z okna a ona už venku s lopatou hrnula sníh. V tom starém modrém péřovém kabátu, s šátkem pevně uvázaným na hlavě, přesně jak byla zvyklá. Dávala si záležet cestička rovná jako podle pravítka, sníh naházený ke stěně domu.
Křikla jsem na ni:
Mami, co tam děláš takhle brzo? Vždyť zmrzneš!
Otočila se, zamávala lopatou:
To abyste zas neprošlapávali závěje ještě v dubnu! A běž dát vařit vodu na čaj.
Usmála jsem se a šla do kuchyně. Za půl hodiny přišla zpátky, tváře červené, oči jí jiskřily.
Tak, teď je tu uklizeno, řekla a sedla ke stolu s kafem. Hezky jsem to zvládla, co?
Hezky, mami. Díky.

Byl to naposled, co jsem slyšela její hlas tak živý a veselý.
Třetího rána se probudila a skoro šeptem řekla:
Holky, nějak mě píchá na prsou. Není to hrozné, ale něco je špatně.
Hned se mi sevřel žaludek.
Mami, zavoláme záchranku?
Ale prosím tě, Julčo, vždyť jsem se včera moc napracovala. Lehnu si, ono to přejde.
Lehla na gauč, já s Evou seděly u ní. Táta jel do lékárny pro kapky. Mamka se snažila žertovat:
To zas vypadáte, jak kdybyste mě viděly naposled. Nebojte, já vás všechny ještě přežiju.
A pak náhle zbledla, chytila se za hruď.
Je mi nějak špatně Moc špatně…
Volali jsme rychle 155. Držela jsem ji za ruku a snažila se ji uklidnit.
Mami, vydrž, už jedou, všechno bude dobrý
Podívala se na mě, jen šeptla:
Julinko já vás tak moc miluju je těžké se loučit.
Doktoři přijeli za chviličku, ale už nemohli nic udělat. Masivní infarkt. Všechno během několika minut.

Seděla jsem na podlaze v předsíni a nemohla přestat plakat. Nemohla jsem uvěřit, že ta, co ještě včera tancovala u ohňostrojů, dneska prostě není.
Vylezla jsem ven, sotva jsem udržela rovnováhu. Sníh skoro nepadal, všechno bylo tiché. A já znovu viděla její stopy pořádné, pravidelné, přesně takové, jaké dělala každý rok. Od branky po dveře. Dlouho jsem na ně zírala a v duchu se ptala Boha: Jak je možné, že ještě včera tady člověk žil, a dneska po něm zbyla jen cestička?
Zdálo se mi nebo snad ne? že toho druhého ledna šla po sněhu úplně naposled. Aby nám vyšlapala cestu. Abychom ji našli, až tu nebude.

Nedovolila jsem nikomu cestičku zničit, ani odházet. Ať tam zůstane, dokud sníh sám všechno nezakryje.
To bylo poslední, co pro nás mamka udělala. Její obyčejná péče, která v domě zůstala i po ní.
Za týden připadlo tolik sněhu, že všechno zmizelo.
Ale já pořád mám tu fotku, kde jsou její poslední stopy. Každý třetí leden si ji prohlížím a pak hledím na holou cestičku, na které už není vidět nic. A bolí to pořád stejně vědět, že někde pod tím sněhem mamka nechala ty svoje poslední stopy. A já, i když už dlouho jdu sama, pořád jdu v jejích šlépějíchAle když se na tu zasněženou zahradu dívám teď, zdá se mi, že cestička tam zůstala napořád. Možná ji pod bílou peřinou nevidím, ale každé ráno ji nacházím znovu, když vyjdu ze dveří a stoupnu do toho ticha. Už vím, že ty stopy nemizí jen se časem proměňují v něco jiného. Ve slova, která mi v uších znějí, když dělám bramborový salát. V hřejivý pocit, když zavážu na chalupě šátek a otevřu okno dokořán. V houževnatost, se kterou hrnu sníh přesně tam, kam patří.

Možná jsou pod nánosy dalších zim, ale nikdy doopravdy nezmizely. A s každým dalším rokem, s každým naším společným Silvestrem, je vyšlapávám zase znovu nejdřív opatrně, potom jistěji. Protože největší láska nikdy nesplyne s bílou plochou. Zůstává uvnitř člověka jako ta vyšlapaná cestička. A i když přijde jaro a sníh se rozpustí, vím, kudy mám jít. Protože mě to naučila ona.