Z dovolené se Igor už nevrátil — „Proč ti ten tvůj nepíše, nevolá?“ „Ne, Věro, ani na devítidenní, ani na čtyřicátý den žádná zpráva,“ odbyla to Lída, upravující si pracovní zástěru přes široká bedra. „Tak se ztratil v hospodě, nebo co,“ soucitně kývla sousedka. „No, čekej, čekej. Policie taky mlčí?“ „Všichni mlčí, Věruško, jako rybičky tam u toho moře.“ „No jo… osud.“ Lidmile byl tento rozhovor nepříjemný. Vzala smeták do druhé ruky a začala zametat popadané listí před svým domem. Táhla se vleklá podzim roku 1988. Sotva zametla chodník, už ho zas pokrývalo listí, Lída se otáčela a zametala znova na hromádku. Uplynuly tři roky, co odešla do důchodu Lída Guldíková a užívala si zaslouženého odpočinku. Ale minulý měsíc nastoupila jako domovnice v místním domě služeb, peněz nebylo dost a jinou práci tak rychle nesehnala. Byli tehdy docela obyčejná československá rodina. Ani špatně, ani moc dobře. Jako každý. Pracovali, vychovávali syna. Manžel Lídě nepil moc, jen na svátky, a v práci ho uznávali — makal poctivě. Na jiné ženské nekoukal. A ona dělala celý život sestřičku v nemocnici, měla pochvaly a diplomy. Manžel odjel na rekreaci k moři – a už se nevrátil. Lída si nejdřív ničeho nevšimla. Nevolal – znamená dobře, odpočívá. Ale když v určený den zpátky nepřijel, začala ho hledat všude: obvolala nemocnice, policii, dokonce i do márnice zavolala. Synovi do vojenské posádky nejdřív poslala telegram, že se táta ztratil, pak i volala. Společně zjistili — z hotelu odjel, ale na vlak nenastoupil. Zmizel. A zase dokola: volala po nemocnicích, márnicích… V práci manželovi jen krčili rameny: my udělili poukaz nejlepšímu zaměstnanci, to byla naše povinnost, a víc nás rodinné trable nezajímají. Nedorazí včas, vyhodíme za neomluvené absence. Máma se pořád chtěla vypravit na místo, ale syn jí to rozmluvil: „Kde bys ho tam hledala? Mě možná pustí na dovolenou, zajedu tam já. Mám uniformu a vypadám důrazněji, bude to jednodušší.“ Lída se trochu uklidnila, snažila se stále něco dělat, aby nemyslela na nejhorší. Na policii už chodila jako do práce, ale v klidu, bez nervů – žádné zprávy. Pracovat šla zčásti i proto. Když zametá a je mezi lidmi, drží se jako ten smeták. Doma večer plakala. Vyčítala si osud, že jí dal v jejím věku takovou zkoušku. Nevědomost byla nejhorší. Igor se před Lídou objevil úplně stejně nečekaně, jako zmizel. Stál tam v onom tmavě modrém obleku, v jakém odjel k moři, bez tašky nebo kufru. Jen tam stál, s límcem vytaženým a rukama v kapsách a koukal, jak Lída pilně zametá dvůr. Nejdřív si ho ani nevšimla, nevěděla, jak dlouho tam už stojí, než ji syn oslovil. „Igore, Petře…,“ Lída upustila smeták a rozběhla se. Žena rozpřáhla ruce, jak pták vracející se domů, a padla mužovi kolem krku, objala ho. Igor ji taky — nejdřív nerozhodně, pak silně — objal zpátky. „Domů jdeme, to je objetí,“ byl syn nespokojený. Máma to slyšela v hlase, ve vyrovnaném kroku. „Petříku, pojď, obejmu Tě, od jara jsem tě neviděla,“ máma syna doběhla. „Ahoj, ahoj. Zima, pojďte dovnitř.“ „Proč jsi nezavolal? Mohla jsem uklidit, navařit.“ „Mami, nejsem tady kvůli buchtám. Slíbil jsem. Tak jsem přijel.“ Žena se zadívala na muže, potom na syna. Prožila tolik nervů, že byla jak v mlze. Živý, zdravý. První, co chtěla, nebylo se ptát, co a jak — nakrmit, napojit poutníky a ať si odpočinou. Igor seděl mlčky. „Mami, posaď se už.“ Ale Lída se otáčela po kuchyni, hlučela talíři i hrnky. „Mami, tátu jsem našel u jiné ženy.“ Lída se obrátila k synovi a podívala se na muže. Ten seděl u stolu, ruce propletené na koleni, hlavu svěšenou. Vypadal jako načapaný puberťák, hubený, zamračený, s provinilým výrazem. „U jiné? Co to má znamenat, Igore?“ Celou tu dobu si Lída představovala, že se mužovi něco stalo: okradli ho, nemá na lístek, mlátí se chudák někde po městech a shání sousto k jídlu. „Domů se nevrátil, zůstal u Olgy Zoubkové v domečku u moře. Odjet nechtěl.“ Lída na manžela zamrkala. „Jak nechtěl?“ „Nechtěl. Uvědomil jsem si, že tak už žít nechci,“ začal muž, hlas trochu zesílil. „Chápal jsem, že od života nemám všechno co potřebuju. Práce, práce, práce… Chyběla mi svoboda.“ „Ááá, svoboda!“ Lída zrudla vzteky. „Proč jsi synku ten kousek svobody táhl sem? Čím ses řídil, když jsi ho vezl? Chtěl jsi mě ponížit? Byl bys řekl, že je v márnici, bylo by to fér. Já tu čekala jak blb…, oči vyplakala, a on v domečku u moře…“ „Víš, Lído… Možná jsem chtěl začít znova.“ „Ne, Igore, ty jsi nechtěl žít znovu, ty ses na tom svém jihu přehřál, pražilo ti na mozek, až ses vším praštil a jako poslední zbabělec ses schoval u jiné ženské. Poctivý chlap by se vrátil, rozvedl se a teprve pak šel žít jinam! Byl bys férový k ostatním – a tím pádem i sám k sobě. Už tě nechci vidět, zmiz!“ Igor vstal a šel chodbou kolem, zabočil do pokoje. „Ne-e-e, zmiz rovnou! Jako bys ani nepřijel! Nechci, nemůžu!“ křičela Lída, téměř na pokraji hysterii. „Tati, běž…“ Petr byl rychle v chodbě. Igora Lída znovu spatřila za dva týdny. Zametaní listí bylo starý zvyk, hnala vodu z chodníku po dešti. Stál na začátku domu, v jakémsi starém kabátu a vtipné staré čepici. „Lído…“ zavolal, pak hlasitěji zopakoval jméno. Vzhlédla, dívala se na něj prázdným pohledem. Jako by jí zlomil všechny kosti, byla by ho i tak mohla odpustit, ale už k němu přijít a obejmout nemohla. Igor se k ní přiblížil sám. „Zůstal jsem, zpátky jsem v továrně. Zatím mě vzali jen jako dělníka. Pustíš mě dovnitř?“ Opřela se o smeták a pohlédla na něj: „To určitě! Jedině podat žádost o rozvod, hned.“ „Neodpustila jsi? Chápu.“ „Když chápeš, proč jsi přišel?“ „Když jsem odjížděl, Olga mi řekla: když odjedeš, už se nevracej. Tak jsem odjel, Lído, vrátil se domů.“ „Cha cha… Nebyl jsi potřeba tam, nejsi potřeba tady. Protože takové chlapy nikdo nechce. A zpátky ses vrátil, protože tě tlačil syn. On by bez tebe neodjel. Tak si žij svůj nový život, ale mě nech pracovat. Tady mi překážíš,“ a Lída dvakrát přejela smetákem po jeho botách. Otočila se a s rozčilením pokračovala v zametání chodníku. Po pěti minutách se otočila — Igo nebyl nikde. I si oddechla, jako by jí spadl kámen ze srdce. Bála se, že zůstane stát — a že by ho odpustila. Obvykle, když tě někdo bodne do zad, chráníš ho vlastním tělem…

Z dovolené se Karel nevrátil

Tak co ten tvůj, nenapsal, nezavolal?
Ne, Věrko, ani po devíti dnech ani na čtyřicátý den žádná zpráva, snažila jsem se to zlehčit, když jsem si utahovala zástěru přes svá širší záda.
No, to vypadá, že se někde zapomněl, nebo něco horšího, kývla sousedka soucitně hlavou. No, počkej, počkej. A z policie taky žádná odpověď?
Všichni mlčí, Věrunko, jak ryby pod ledem na Orlíku.
No jo Osud.

Tenhle rozhovor na mě doléhal jako těžký kabát. Vzala jsem koště do druhé ruky a začala zametat spadané listí před naším panelákem v Praze. Táhl se dlouhý, šedý podzim roku 1988. Cesta, kterou jsem právě vymetla, se hned zase pokryla novými listy, a tak jsem se otáčela a znovu je shrabovala do hromádky.

Byly to už tři roky, co jsem šla do důchodu já, Ludmila Gulkova a konečně si užívala trochu klidu. Minulý měsíc jsem se ale musela vrátit do práce, dělám uklízečku u místního bytového družstva; peníze nestačily a lepší práci jsem nesehnala.

Žili jsme jako většina rodin v Československu. Ani špatně, ani dobře. Všední život. Práce, vychovávali jsme syna. Karel, můj muž, byl střízlivý chlap jen občas si dal, a v práci byl vážený. S ženskými si nezačínal, já makala celý život jako sestra v nemocnici a taky jsem měla nějaké to ocenění.

Jednou dostal můj muž poukaz na rekreaci k moři. Jenže se nevrátil. Zprvu mě to nevzrušovalo. Nevolá? Tak je všechno v pořádku, říkala jsem si, užívá si odpočinku. Ale když se neobjevil ve smluvený den, začala jsem ho hledat všude. Volala jsem po všech nemocnicích, policejních stanicích i v márnici.

Synovi, co slouží v armádě, jsem nejdřív poslala telegram, že se táta ztratil, pak se mi ho podařilo i sehnat telefonicky. Společnými silami jsme zjistili, že z hotelu odjel, ale na vlak už nenastoupil. Zmizel. A zase dokola: volání do nemocnic, márnic.

Na Karla jen krčili v práci rameny: Naše starost bylo dát zaměstnanci, vzornému pracovníku, rekreační poukaz. Víc neřešíme. Když nenastoupí včas, vyhodíme ho za absence.

Chtěla jsem jet na místo sama, ale syn mě přemluvil:
Co bys tam sama hledala, mami? Já tam pojedu, mám brzy volno, snad mě pustí. Navíc jako voják budu mít lepší šance.

Trochu jsem se uklidnila a snažila se zaměstnat, aby mě špatné myšlenky nesežraly. K policii jsem chodila skoro jak do práce, už jsem si zvykla, že nic nového. I to zametání byla tak trochu terapie: když tahám koště mezi lidmi, držím se. Ale doma večer slzy. Nechápala jsem, proč mě osud zkouší právě teď, když jsem si konečně myslela, že bude chvilka klidu. Nejhorší byla ta nejistota.

Karel se objevil stejně nenadále, jako zmizel.

Stál tam ve stejném tmavě modrém obleku, ve kterém odjel k moři. Bez tašky, bez kufru, prostě jen s rukama v kapsách a zvednutým límcem. Zíral na mě, jak metám chodník.

Vůbec jsem si ho nevšimla, nevím, jak dlouho tam stál, dokud nevyběhl syn:
Karle, Peťo…, upustila jsem koště a rozběhla se k nim.

Ruce se mi rozletěly jako křídla, vrhla jsem se Karlovi kolem krku. On mi to chvíli oplácel vlažně, pak i on mě objal.

Pojďte domů, vždyť takhle se tu objímat…, utrousil syn s nevolí v hlase i chůzi.

Peťulko, pojď sem, aspoň na chvíli tě obejmu, od jara jsem tě neviděla, dobíhala jsem syna.

Ahoj mami. Jdeme dovnitř, je zima.

Proč jsi nevolal? Mohla jsem vše aspoň trochu připravit, doma je neuklizeno, nic není uvařeno.

Mamko, na buchty jsem teď nepřijel. Splnil jsem slib přivedl jsem ho.

Dívala jsem se chvíli na syna, chvíli na Karla. Tolik jsem toho prožila tyhle měsíce, že jsem byla úplně mimo. Hlavní bylo, že je naživu a zdravý. Už jsem se na nic neptala, chtěla jsem je nakrmit a dát jim napít; ať odpočívají. Karel seděl a mlčel.

Mamko, sedni si taky chvilku…

Ale já pobíhala po kuchyni, cinkala talíři, hrnky.

Mami, našel jsem tátu u jiné ženské.

Otočila jsem se, pohlédla na Karla. Seděl sklopený, ruce v klíně, hubený, schlíplý. Vypadal jak provinilý školák, co si neumí stát za svým.

U jaké ženské, co se děje, Karle?

Celé týdny jsem měla v hlavě jen strach, že ho třeba okradli, nemá peníze na zpáteční cestu, toulá se někde po městech a shání co jíst.

Nevrátil se domů, ale žil u nějaké Olgy Zubové, v domku u moře. A domů nechtěl.

Zůstala jsem stát, zamrkala jsem.

Nechtěl?

Ne, nechtěl. Došlo mi, že žiju špatně, muž najednou zvedl hlas. Že z toho, co mám, nemám žádnou radost. Práce domů domů práce. Chata na víkend. Ale žádná svoboda.

Ah, svoboda! už jsem rudla zlostí.

Ty, Peťo, proč jsi tuhle jeho svobodu přivezl zrovna ke mně? Co sis myslel? Chtěl jsi mě ponížit? Kdybys mi řekl, že ho našli v márnici, bylo by to upřímnější. Já tu čekala a on byl celou dobu u moře…

Víš, Ludko… Já možná chtěl úplně nový start…

Ne, Karle, ty jsi se jen na svém jihu přehřál, slunce ti bouchlo do hlavy, tak ses rozhodl nás opustit a zmizet za jinou. Opravdový chlap by se vrátil, rozvedl se a až pak začal nový život. Byl by čestný vůči ostatním i sám k sobě. Já tě vidět nechci, odejdi!

Karel vstal a šoural se chodbou do pokoje.

Ne, odejdi tak, jak jsi přišel! Nechci tě tu! křičela jsem na pokraji hysterického záchvatu.

Tati, běž…, řekl Petr tiše na chodbě.

Karla jsem pak neviděla celé dva týdny.

Opět jsem zametala před domem, tentokrát sháněla louže po dešti na silnici. Stál zase na začátku ulice, v nějakém stařičkém kabátu a směšné čepici.

Ludko, oslovil mě, a když jsem nereagovala, zopakoval mé jméno hlasitěji.

Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj prázdným pohledem. Bolel mě, svým způsobem mi zlomil srdce, a přece bych ho snad i dokázala odpustit, ale nemohla jsem už obejmout.

Přiblížil se sám.

Zůstal jsem, zařídil se zase na továrně. Vedoucího mi zatím nedali, dělám dělníka. Pustíš mě?

Opřela jsem se oběma rukama o koště a podívala se mu do očí:

Pustím. Ale abys věděl okamžitě sepíšeme žádost o rozvod.

Neodpustíš? Chápu.

Když to chápeš, proč ses vracel?

Olga mi řekla, že když odjedu, už mě zpátky nevezme tak jsem odjel a vrátil se, Ludko.

Cha. Takže ani tam tě nechtěli ani tady. Takoví chlapi nejsou nikde vítaní. A stejně ses vrátil jen proto, že tě syn dotáhl. Kdyby on odjel bez tebe, nikdy bys nedorazil. Žij, jak sis přál, ale už mi nebraň v práci. A nezacláněj, přetáhla jsem mu koštětem několikrát přes boty.

Otočila jsem se a začala zametat zlostněji než předtím. Za pět minut jsem se ohlédla. Karel už tam nebyl. Doslova mi spadl kámen ze srdce. Bála jsem se, že tam bude stát a já mu odpustím… Málokdo si zaslouží chránit záda těm, co bodají do nich nůž.