Všechno nejlepší k narozeninám, tati!
Dnes mu bylo sedmdesát, po celý život vychoval tři děti. Manželka ho opustila před třiceti lety a on se už nikdy neodvážil znovu oženit ať už z nedostatku štěstí, odvahy nebo jen špatné chvíle. Odloučení mu moc nesedělo. Dva chlapci, Tomáš a Petr, byli neustálými výtržníky a bojáři. Škola za školou, dokud je nezasáhl učitel fyziky, který v nich objevil čirý talent. Najednou se křik a rvačky rozplynuly jako pára.
Dcera Milena byla jiná. Škola jí komplikovala vztahy s vrstevníky a školní psycholožka už navrhovala návštěvu psychiatra. Pak ale přišel nový učitel české literatury, který založil kroužek pro začínající spisovatele. Milena se ponořila do psaní od rána do večera, a brzy se její povídky objevily ve školním zpravodaji, poté v místních literárních klubech. Chlapci získali stipendia na Karlovu univerzitu v Praze, matematicko-fyzikální fakultu, a Milena se zapsala na Filozofickou fakultu.
A tak otec zůstal sám. V tu chvíli pocítil nevyřčený šum ticha, jenom vzdálený vlčí výkřik v krajině. Věnoval se rybaření, zahradničení a chovu prasat na rodinném pozemku u Vltavy. Zároveň si našel práci jako inženýr v místním podniku, kde zjistil, že jeho výplata ve srovnání s továrními inženýry není nijak podstatná. Přesto chtěl podpořit děti koupit jim skromná auta, doplatit oblečení a drobné výdaje. Čas mu však utekl rychleji než kdy dříve; hospodaření a obchodní činnost naplňovaly každý den, a on si to užíval.
Dalších deset let uplynulo a blížil se svátek sedmdesáté narozeniny. Plánoval je slavit o samotě. Chlapci už měli své rodiny, ale byli zaneprázdnění tajným projektem pro Ministerstvo obrany a nemohli se uvolnit na víkend. Milena cestovala po literárních sympoziích a novinářských setkáních. Nechtěl je rušit pozvánkou.
Klidně sám, mumlal si pro sebe. Nemám zde co slavit. Jen já a ticho. Vyšel po pozemku, večer chtěl posedět s láhví whisky a vzpomenout si na svou zemřelou ženu, vyprávět jí, jak děti vyrostly.
Ráno vstával brzy, aby dohlédl na prasata speciální krmení vyžadovalo temné vstávání. Když vyšel z domu na osvětlenou hvězdami louku před chalupou, narazil na podivný prodloužený předmět zabalený v plachtě.
Co to sakra je? zakřičel. V tom se najednou rozsvítily několik reflektorů, osvítily louku i lidi, kteří vyběhli z rohu domu. Byli to jeho synové s manželkami a vnoučaty, několik příbuzných. Vedle nich stála Milena se dlouhým mužem v tlustých brýlích. V rukou drželi balónky, foukali do trubiček a mačkali tlačítka kvílivých sprejů. Všichni najednou řvali, mávali rukama a přibližovali se k otci:
Všechno nejlepší k narozeninám, tati!
Starý předmět na louce mu úplně vymkl z mysli. Děti ho nechtěly pustit zpátky do domu, kde už manželky čekaly s připraveným stůl.
Stůj, tati, stůj, řekla Milena. Můžu ti zavázat oči?
Jasně, souhlasil. Zavřela mu pevnou látku na temeni hlavy, zatočila několikrát a odvedla ho někam dál. Co to máš za plán? ptal se.
Dárek, odpověděl jeden z synů. Snad levný?
Nic nepotřebuji, zaklel otec.
Neboj se, tati, řekl druhý. Jen taková malá pozornost. Dovedli ho k něčemu, a Milena mu svázala oči sundala. Z reproduktorů se rozlehl hlasitý rytmus bubnů. Před ním stál ten podivný předmět, stále zahalený plachtou. Děti se zvedly ze všech stran a plachtu strhly.
Ve světle reflektorů se leskla stará červená Oldsmobile F88! Otec byl šokovaný, téměř ztratil vědomí a málem spadl na zem, ale rychle ho podpořili a posadili na židli. Opakoval jen jedno slovo:
Bože můj, Bože můj!
Uklidni se, tati, postříkala ho Milena vodou. Celý život jsi chtěl tohle auto.
Ale to je přece obrovská investice, protestoval.
Není dražší než peníze, odvětil jeden z chlapců. Poď, posaď se do kabiny, chceme fotit.
Otevřel dveře a chtěl nastoupit, ale uvnitř ležela krabice z kartonu.
Co je to? zeptal se.
Otevři, řekla Milena.
Vytáhl krabici, otevřel ji. Dva oči se z ní podívala na dno. Vytáhl malého chlupatého tvora a přitisknul ho k sobě:
Skutečný thajský koťátko! Jako ten, co měl tvůj maminka. Pamatujete? Bomba. Když jste byli malí, moc jste ho milovali.
Samozřejmě, tati, odpověděli děti.
Nesedl do auta. Šel nahoru na druhé patro, do své pokoje, kde ukázal koťátko na fotografii své ženy. Slzy mu stékaly po tvářích:
Marto, vidíš? Dokázal jsem. Nezapomněli na ni Vidíš?
Děti mu nedovolily zůstat dlouho o samotě. Stůl dole byl prostřen. Začaly se přípitky. Milena mu šeptala do ucha, že je ve čtvrtém měsíci těhotenství a že její snoubenec přijde na návštěvu. Má zůstat tady, protože práce na její nové knize může být kdekoliv. Snoubenec poletí do New Yorku navštívit rodiče a za pár týdnů se vezou v kostele jejich města.
Nevadí ti to, tati? zeptala se.
Je to jako pohádkový sen, odpověděl a políbil ji na čelo.
Den plynul v hovorech, jídle, pití a vzpomínkách. Všichni se cítili skvěle. Večer šel k hrobu své ženy, dlouho seděl a povídal si s ní.
Život nabíral nový smysl, a to auto. Měl si pořídit oblečení té doby, nastoupit a vyrazit do velkého města. Na posteli spalo malé thajské koťátko.
Tomko, řekl muž a zopakoval: Tomko.
Tomko zavrčel a protáhl se do plné výšky. Muž se lehl, mazlil se po teplém břiše a usnul.
Ráno musel vstávat brzy krmit prasata, starat se o zahradu a rybařit. V pokoji dole spali Milena se snoubencem. Chlapci s rodinami odjeli a nastalo ticho. Tomko šel po patě svého pána, spadl do krmítka pro prasata a zamotal se do sítí na loďce. Pak se snažil sníst návnadu pro ryby. Muž se smál a mluvil s malým mazlíčkem:
Jako by se vrátily mladé časy, řekl a pohladil ho po zádech.
Tomko přisedl a drápkem se zachytil za jeho ruku.
Ty šmejde! vykřikl muž a rozesmál se.
Tenhle příběh není o ničem. Je jen připomínkou těm, kteří ještě mohou navštívit své rodiče: nečekejte na zítřek. Vyražte hned teď!
