Volba „A on, Fanda, je ve skutečnosti ženatý až po uši…,“ povzdechla si Světlana, sedící na lavičce v parku a nervózně tisknoucí v kapse doporučení na zákrok. Spolubydlící na kolejích jí záviděly, když ji vídaly po boku tmavovlasého, modrookého fešáka, a myslely si, že má štěstí na galantního gentlemana. Ale nakonec nebylo, co závidět. Světlana se otřásla při vzpomínce na první i poslední setkání s Fandovou ženou, která si na ni počkala u vrátnice fabriky, aby jí všechno jasně vysvětlila. „Tak nazdar! Ty musíš být Světlana, co?“ začala. „A kdo jste vy?“ polekala se Světlana a vnímala pronikavý pohled vysoké štíhlé ženy s popelavými vlasy. „Já jsem Olga, manželka Františka Mizery.“ „Co prosím?“ „Slyšela jsi dobře!“ „Zase jedna naivní holčička… Kolik vás takových je? Vždycky se najde nějaká, co pase po štěstí cizích lidí.“ „Co si to dovolujete?“ „Heleď, to spíš ty se zamysli! Já jsem jeho manželka, viděla jsem tě s ním, a místo omluvy tu ještě vytahuješ bradu, místo abys propadla studem. Ale slušné holky se asi vymírají…” Posuzujícím pohledem sjela soupeřku: „Takových, jako jsi ty, měl už tolik, že by ti nestačily prsty na rukou i nohou, aby sis to spočítala. Blbneš s ženatým, nestydo! On je chlap, lovec. Rozumíš? Pro něj jsi jen krátká epizoda. Sbalí kufr a pápá. Drž se od něj dál. Mimochodem, máme dvě dcery, klidně ti ukážu rodinnou fotku.“ Olga podala Světlaně snímek ze vzpomínek z dovolené v Chorvatsku. „Tady máš důkaz naší velké a pravé lásky. To jsme byli v Chorvatsku před dvěma měsíci… Co, zmlkla jsi?“ „A co po mně vlastně chcete? Řešte si to s manželem.“ „To si piš, že budu. Nastoupil u nás teprve nedávno. Plat slušný, a hned na nás spadneš ty. Raději toho nech. Neslibuje ti rozvod. Neztrácej čas. Kolik ti je? Třicet?“ „Pětadvacet!“ ohradila se Světlana dotčeně. „To máš ještě dost času chytit někoho normálního. A Frantu nech jiným.“ Světlana už dál neposlouchala. S gumovými koleny se pomalu vydala pryč od ženy, která jí během minuty rozmetala celý růžový svět. „Zrádce…,“ šeptala si pro sebe, s knedlíkem v krku, ale nedovolila si ukázat emoce na veřejnosti. Nechtěla drby v práci. Večer přišel Franta s kyticí, jako by nic. S opuchlýma očima ho vyprovodila, i přes všechny jeho sliby o lásce i rozvodu, protože prý s Olgou už dávno žijí jen jako cizí. Dva týdny se Světlana sbírala. Franta ji přestal kontaktovat. Dělal, že ji nezná a při setkání se odvrátil. Jedna pohroma nestačí… První ranní nevolnosti a závrať Světlana připisovala nervům. Ale pak pochopila – její krátká, naivní láska s Frantou má důsledek. „Šest týdnů,“ zněl ortel. Nechtěla být samoživitelka. Hrozně se bála. Měla pocit, že to teď všichni vědí – svěřila důvěru špatnému člověku, kterého vlastně vůbec neznala. Franta jí lhal o svém manželství. Co měla dělat? Žádat hned na začátku občanku? Prstýnek neměl… A proč jí bylo divné, že on trvá na utajení jejich vztahu? Podvedl ji, ale tím, že o rodině nevěděla, se necítila lépe. Třešničkou na dortu bylo, že kolektiv začal drbat Olžinu návštěvu u vrátnice. „Jsem těhotná.“ Během pauzy si Světlana bývalého milence odchytila. „Dám ti peníze, udělej, co je potřeba,“ zabručel. Druhý den Franta podal výpověď. Zmizel z jejího života nadobro. Světa věděla, že s tím nemůže otálet. Přes varování lékaře si vzala papír na „zákrok“. A tak teď sedí na lavičce, žmoulá papírek, jako by se bála, že ho ztratí. „Spěcháte?“ otočil se na ni mladík v obleku s velkou kyticí tmavě rudých chryzantém, který si vedle Světy přisedl. „Cože?“ „Vaše hodinky jdou napřed,“ kývl hlavou k jejím zlaceným hodinkám. „Vždycky spěchají o deset minut… Nastavuju je pořád, ale marně,“ konstatovala Světlana bez zájmu. „Počasí je dnes parádní, že? Skoro jako indiánské léto. Máma tohle období miluje. Prý právě v takovýhle jemný podzimní den v životě udělala správné rozhodnutí a ničeho nelituje. Víte…?“ Chlapík, který k ní znenadání přisedl, spustil. „Moje máma je úžasná!“ zvedl palec. „Moc jí vděčím.“ „A táta?“ „O otci mi nikdy nevyprávěla. Asi to bolí. Neptám se. Vidím, že na to nerada vzpomíná… Jdu teď ze zaměstnaneckého pohovoru. Radši nevěřím, ale opravdu mě vybrali. Mezi deseti uchazeči! Přitom v ničem nemám zkušenosti… Skoro nemůžu uvěřit, že se mi to povedlo… To díky mámčině víře a podpoře… A první výplatu utratím za zájezd k moři, aby to máma mohla zažít. Ještě u moře nebyla. A vy?“ „Ne,“ odpověděla upřeně Světlana. Místo jejího pohledu přistálo na jeho bordovém kravatě. Sympatický mladík sršel radostí. „Dárek od mámy,“ pyšně ji pohladil. „Možná jsem vás svojí upovídaností unavil, ale tolik jsem si přál se s někým podělit o tu radost, vy jste tak smutná… Říkal jsem si, že vám by to mohlo pomoci. Otravoval jsem vás?“ Světlana jen zavrtěla hlavou. Nevadil jí, naopak na chvíli zastavil temné myšlenky. Jeho láska k mámě byla obdivuhodná. „Tak já pádím. Máma mě čeká… A vy nespěchejte!“ „Prosím?“ „To já vašim hodinkám. Usmějte se na ně.“ Světlana se pousmála. Za chvíli byl mladík pryč. Světa vytáhla zmačkaný papírek na zákrok, ten, co před chvílí tak pevně držela, a roztrhala ho na kousíčky. Pak ještě dlouho seděla na lavičce, užasle vdechovala podzimní vzduch a cítila úlevu. Najednou věděla, že není sama. Některá žena vychovala krásného syna sama – a taky to zvládla… Výběr byl učiněn. *** O třiadvacet let později… „Mami, jdu pozdě!“ Stál před zrcadlem Standa, máma mu opatrně zavazovala bordovou kravatu koupenou den před tím pro důležité pracovní interview. „Možná zbytečně blázním…“ „To je pro štěstí. Uvidíš, všechno bude dobré, určitě tě vezmou … Teď už ti to sekne!“ dokončila Světlana kravatu, odstoupila a prohlížela si syna. „Jsem nervózní, co když…“ „To místo je tvoje. Neboj, odpovídej jasně a nezapomeň se usmívat. Jsi neodolatelný.“ „Jasné, mami.“ Standa políbil mámu na tvář a spěchal na pohovor. Světa ho z okna sledovala, jak nejdůležitější člověk v jejím životě svižně šlape k autobusové zastávce. Najednou jí projela hlavou vzpomínka, poháněná jako proudem – už to někdy zažila… Ten kluk v parku, před více než dvaceti lety… Standa v obleku jí ho před očima připomněl… A to přitom na tu chvíli úplně zapomněla. To snad sám osud jí tehdy ukázal, od koho chtěla utéct, aby mohla učinit správné rozhodnutí… Proč se tehdy nezeptala na jeho jméno? Byli si skoro vrstevníky… Ale teď už na tom nezáleží… Všechno dopadlo nádherně… Po obědě přišel Standa domů s obrovskou kyticí tmavě rudých chryzantém, ladících s kravatou, a oznámil Světě, že ho přijali. A taky slíbil, že spolu konečně pojedou k moři, protože máma nikdy moře neviděla. Nyní přišel čas, kdy se bude starat o svou milovanou maminku. Pro ni by pohnul horou, obrátil řeku. Takhle skvělého syna má Světlana. Kolik různých překážek jim život naservíroval – vždycky se přitulila k jeho voňavé hlavě a bylo lépe. Zvládli všechno, přestáli vše a nenechali se zlomit. Světlana nikdy nezalitovala, že rodila. Učinila to nejlepší rozhodnutí pro sebe. A tak to mělo být!

A Tomáš je nakonec doopravdy ženatý, povzdechla si Iveta a sedla si na lavičku v parku v Brně, přičemž v kapse pevně svírala papír s doporučením na zákrok.

Spolubydlící z koleje jí záviděly, když ji vídaly ve společnosti energického, čerstvě oholeného bruneta s blankytně modrýma očima myslely si, že má štěstí na galantního nápadníka. Ale v opravdovém životě nakonec nebylo, co závidět.

Iveta se zachvěla, když si vybavila první a poslední setkání s Tomášovou manželkou, která ji vyhledala přímo u brány továrny, kde obě pracovaly, aby jí dala jasně najevo, jaké jsou pravidla.

Ale, ahoj! Ty jsi myslím Iveta, že? začala chladně.

A vy jste kdo? ucukla Iveta a napjala se pod pohledem vytáhlé, štíhlé ženy s platinovými vlasy.

Já jsem Petra. Žena Tomáše Novotného.

Cože?

Slyšela jsi dobře.

Zase další holka, řekla Petra klidně. A kolik vás takových ještě bude? Nikdy vás neubude, vždycky se najde někdo, kdo loví štěstí druhých.

Co si to dovolujete?

Poslyš, Petra jí jemně chytila za loket, spíš se zeptej Ty sebe, co si dovoluješ Ty. Já jsem jeho žena. Viděla jsem tě s ním a ještě přede mnou děláš ramena, místo abys alespoň projevila trochu studu Ale takové city mají jen slušní lidé, což evidentně není Tvůj případ.

Jsi jen jedna z mnoha, spočinula na Ivetě hodnotícím pohledem, Tomášových takových bylo víc, než lze spočítat na prstech rukou i nohou.

Zapletla ses se ženatým, beze studu! Pro něj jsi jen kratičký úlet. Chlap je lovec, nechápeš? Stačí trocha zábavy a je po všem. Drž se raději dál. Máme dvě dcery klidně ti ukážu fotku. Petra vytáhla z peněženky snímek a strčila ho zaskočené Ivetě pod nos. To jsme byli v Chorvatsku před dvěma měsíci. Důkaz šťastné rodiny. Jak vidíš.

A co ode mě chcete? hlesla Iveta. Řešte si s ním svoje záležitosti.

Neboj, já si to vyřeším. Tomáš tu nastoupil nedávno, ta výplata tady není marná a teď ty komplikuješ situaci. Prostě mu nevěř, sliby slibuje, ale rozvádět se nehodlá. Neztrácej čas. Kolik ti je? Třicet?

Pětadvacet! prskla uraženě Iveta.

Tak to máš ještě celý život před sebou. Stihneš se vdát, mít rodinu. Tomáše nech být!

Dál už Iveta Petru neposlouchala. Kolena jí vypověděla službu a ona, celá roztřesená, odcházela, jakoby jí někdo právě vyrval půdu pod nohama ty krásné růžové představy i sny zmizely v jednom okamžiku.

Zrádce, šeptala Iveta, v krku knedlík, ale na ulici nechtěla dát svoje pocity na odiv už tak se povídalo dost.

Večer, jakoby nic, přišel Tomáš i s květinami. Iveta, s očima od pláče opuchlýma, ho bez milosti vyhodila, nezabraly sliby, že všeho nechá: Jsme s Petrou už dávno cizí! říkal.

Dva týdny se Iveta sbírala. Tomáš se už neozval, při setkáních v podniku dělal, že ji nezná.

Jenže potíže přišly ranní nevolnosti a točení hlavy. Ze začátku to přisuzovala stresu, ale brzy bylo jasné, že krátká, bláhová láska nezůstala bez následků.

Šest týdnů, rezonovalo v její hlavě jako ortel.

Bála se být svobodná matka. Měla pocit, že každý už ví, že zklamala věřila nesprávnému muži, kterého vlastně neznala.

Tomáš jí lhal o svém manželství. Co mohla? Snad chtít občanku při seznámení? Prsten po něm nebylo vidět, a ne každý nosí snubák.

A proč ji vlastně varovné signály nenapadly? Že si vztah musí na pracovišti nechávat pro sebe…

Když se vše provalilo, kolegyně rozebíraly Petrovu návštěvu do detailu.

Jsem těhotná, vydala ze sebe Iveta při obědové pauze, když konečně našla odvahu promluvit s Tomášem.

Dám ti peníze hlavně s tím něco udělej, zavrčel na ni.

A další den dal výpověď. Prostě zmizel.

Iveta věděla, že nesmí protahovat rozhodnutí. Navzdory doporučení lékaře si převzala papír na zákrok.

A teď ležela na lavičce, svírala v ruce smotaný papírek, jako by se bála pustit.

Pospícháte? vyrušil ji hlas, když se vedle ní usadil mladík v perfektním obleku, v rukou obrovský pugét vínových chryzantém.

Cože? podívala se na něj skelným pohledem.

Vaše hodinky vám jdou napřed, ukázal na její zlaté náramkové hodinky.

Vždycky mi jdou o deset minut víc, pořád je seřizuju, ale nikdy to nepomůže, zabručela bez zájmu a odvrátila se.

Dneska je nádherně, pravé babí léto. Máma takové počasí miluje, říká, že v takový teplý podzimní den učinila v životě správné rozhodnutí, kterého nikdy nelitovala.

Mladík se rozpovídal: Moje máma je úžasná. Ukázal bych vám palec nahoru! Tolik jí dlužím

A táta? vyhrkla Iveta bez rozmyslu.

O něm máma nikdy nemluví a já se neptám. Vidím, že se jí nechce na něj vzpomínat.

Jdu z pohovoru. Představte si, vzali mě z deseti uchazečů do prestižní firmy! Sotva mám nějaké zkušenosti. Jsem doslova v šoku! Ale máma ve mně věřila, to mi dodalo kuráž.

A první výplatu? Hned vím, za co ji utratím koupím mámě zájezd k moři. Nikdy tam nebyla. A vy? Byla jste někdy u moře?

Ne, přiznala Iveta a zadívala se na jeho vínovou kravatu.

Měl milý úsměv a byl z něj cítit vnitřní klid.

Dárek od mámy! pohladil ji hrdě.

Možná jsem už otravný, omlouvám se, ale tak rád bych se s někým podělil o radost. A vy jste tak zamyšlená, až mám pocit, že potřebujete s někým promluvit. Nevadím vám?

Iveta jemně zavrtěla hlavou. Překvapivě ji mladík vůbec nedráždil naopak, dokázal rozehnat trudné myšlenky. Jeho oddanost matce jí byla sympatická.

Jaká to věrná láska! Jaké má jeho máma štěstí Kéž bych já měla takového syna, pomyslela si Iveta, najednou zvědavěji sledujíc upovídaného mladíka.

Musím běžet, máma na mě čeká A vy se nikam nežeňte!

Cože? překvapeně vzhlédla.

To jsem říkal vašim hodinkám, usmál se.

Iveta se poprvé po dlouhé době pousmála.

Za chvíli už zmizel za rohem, a Iveta vytáhla doporučení na zákrok, kterého se ještě před chvílí bála pustit, a roztrhala ho na cimpr campr.

Ještě dlouho pak seděla strnulá, vdechovala vonný podzimní vzduch a cítila lehkost a teplo tam, kde dříve byla jen tíseň.

Nebyla sama. Pokud jiná žena zvládla vychovat takového muže, zvládne to i ona. Možná bylo škoda, že se nezeptala na jméno, ale teď už na tom nezáleželo

Rozhodnutí padlo.

***
O třiadvacet let později

Mami, pospíchám! stál před zrcadlem Stanislav, zatímco mu Iveta opatrně vázala vínovou kravatu, kterou mu koupila včera, na velké pracovní pohovor.

Snad ji ani nepotřebuješ

To je pro štěstí! Všechno bude v pořádku, uvidíš. Určitě mě vezmou. Iveta dotáhla uzel, ustoupila a obdivně se na syna zadívala.

Mám nervy jak špagáty, co když

Je to místo jako dělané pro tebe, Stando. Neboj, odpovídej jasně, hlavně se usmívej! Nepřekonatelný!

Díky, mami. Stanislav ji políbil na tvář a vyběhl z bytu.

Iveta chvíli stála u okna a sledovala, jak její nejmilejší vyráží svižně k zastávce. Pak sebou náhle trhla jako by jí projel elektrický proud.

Kde už něco takového prožila?

Byl to ten den v parku, před dvěma dekádami

Stanislav v obleku dnes tolik připomínal toho neznámého mladíka!

Na ten okamžik už tolik let nemyslela a teď byl celý zpátky, živý a jasný.

Bylo to snad znamení? Osud, který jí tenkrát dovolil zahlédnout, koho právě chtěla ztratit (co za hrozné slovo) Směla udělat správné rozhodnutí a vykročit tou pravou cestou.

A proč se tehdy neseznámila, proč se nezeptala, jak se jmenuje jeho maminka?

Ale na tom už dnes nezáleží.

Všechno dopadlo skvěle.

Po obědě přišel Stanislav domů s obrovskou kyticí vínových chryzantém, ladících ke kravatě, a oznámil Ivetě, že ho ve firmě přijali.

A slíbil jí: Mami, pojedeme spolu k moři. Nikdy jsi tam nebyla.

Nastal čas, kdy on začne pečovat o svou maminku. Pro ni klidně obrátí tok řeky, posune hory. Takového syna má Iveta.

Přes všechny starosti těch let věděla, že to zvládli. Stačilo obejmout jeho vonící hlavičku a konejšivý klid byl zpět.

Vše vydrželi. Nikdy nezalitovala, že přivedla Standa na svět.

Udělala správné rozhodnutí pro sebe.

A tak to má být.