Včera jsem opustil svou práci, abych se pokusil zachránit své manželství. A dnes vlastně nevím, jestli jsem neztratil oboje.
V té firmě jsem pracoval skoro osm let. Nastoupil jsem tam krátce po svatbě a dlouhý čas to pro mě znamenalo jistotu pravidelný plat, pevný režim, jasné vyhlídky do budoucna. Moje žena vždycky věděla, jak moc pro mě tahle práce znamená. Dokonce jsme plánovali, že si za našetřené peníze z ní jednou pořídíme vlastní byt někde v Praze nebo aspoň v Brně. Nikdy by mě nenapadlo, že právě v téhle firmě udělám chybu, která nás svede až sem.
Ta žena, se kterou jsem podvedl Markétu, přišla asi před půl rokem. Zpočátku to bylo úplně nevinné. Sedávala nedaleko, ptala se na práci, s něčím se obracela na mě, protože byla nová. Pak jsme začali chodit občas na oběd nejdřív s ostatními, pak už jen ve dvou. Vyprávěla mi o svých problémech doma, hádkách s přítelem, nejistotě. A já naslouchal. Čím dál víc. Postupně jsem začal mazat některé zprávy pro jistotu, ztlumil jsem si mobil, když jsem došel domů, a Markétě jsem tvrdil, že porady se protahují.
Jednoho dne jsme zůstali v kanceláři dlouho do večera. Nic nebylo plánované ani romantické, ale bylo to vědomé a já věděl, že je to špatné. Ještě ten večer jsem doma políbil Markétu, jako každý jiný den. Právě na tom lpím teď nejvíc.
Markéta toho ale začala být podezíravá asi za pár týdnů. Jednou v ložnici hledala nějaké číslo v mém telefonu a našla zprávy, které rozhodně nebyly běžné. Zeptala se mě přímo. Zamrzl jsem. Bylo jasné, že už nemá cenu zapírat. Nechala mě všechno vylíčit do posledního detailu. Řekl jsem jí to. Tu noc jsme spolu nespali.
Další dny doma panovalo napětí. Ptala se mě opakovaně na konkrétní věci kde, kdy, kolikrát, jestli se ještě vídáme. Odpovídal jsem pravdivě. A pak mi řekla větu, na kterou nikdy nezapomenu:
Nevím, jestli ti dokážu odpustit, ale vím, že nedokážu žít s tím, že ji vídáš každý den.
A tehdy přišla řeč na práci.
Byl to jasný ultimátum. Prý mě do ničeho nenutí, ale aby se mohla cítit v bezpečí, potřebuje, abych tam dál nechodil. Dokud budu chodit do stejné kanceláře, nedokáže jít dál. Dala mi na výběr: buď odejdu, nebo musím počítat s tím, že odejde ona. Neřvala. Nebrečela. O to to bylo těžší.
Probděl jsem několik nocí. Počítal jsem náklady, kolik máme našetřeno, co ještě musíme splácet, kolik nás stojí nájem v Praze, co bychom dělali bez mého platu. Věděl jsem, že když dám výpověď, přestanu okamžitě vydělávat. Ale ještě víc jsem cítil, že když to neudělám, přijdeme nejspíš i o to málo, co nám zbylo. Včera jsem si popovídal se šéfem, podal výpověď a odešel z firmy s velmi zvláštním pocitem směs úlevy a děsu.
Doma jsem Markétě řekl, co jsem udělal. Doufal jsem, že se jí alespoň trochu uleví. Řekla mi, že si toho váží, ale že to ještě neznamená, že je všechno v pořádku. Že zatím neví, jestli mi ještě někdy dokáže věřit. Potřebuje čas. Nic neslíbila.
Dnes jsem bez práce a s manželstvím na stand by.
Nevím, jestli jsem právě přišel jen o práci
nebo jestli postupně ztrácím i Markétu.
