Dnes večer jsem si opět sedl k zápisníku a je to, jako bych chtěl konečně sepsat vše, co se mi přihodilo. Pořád to běží hlavou.
Před několika lety se mi obrátil život vzhůru nohama. Byl jsem úspěšný, mířil jsem na místo generálního ředitele v dobře rozjeté firmě v Praze, čekal mě plat, ze kterého by se kdekomu točila hlava sta tisíce korun. Plánovali jsme s Blankou, mojí ženou, víkend na Šumavě, a víkendy s partou přátel byly takovou samozřejmostí, že mě nikdy nenapadlo, že by to mohlo být jinak.
Pak přišla autonehoda. Zlomil jsem si obě nohy, kosti mi lékaři doslova skládali jako puzzle. Domů mě pustili, když udělali všechno, co mohli vlastně už zbývalo jen doufat v Boží milost. Byl jsem odhodlaný, ale když v noci přišla bolest, zaťal jsem zuby a vytratil se křikem do tmy. Pomáhaly jen injekce ráno a večer. Jen s nimi jsem spal pár minut, jinak nic.
Pár měsíců jsem se z postele vůbec nezvedl. S pokornou vděčností vzpomínám na Blanku, jak mi se vším pomáhala, a někdy si říkám: Dej, Bože, zdraví mé ženě. Když jsem pak začal vstávat a učil se chodit s chodítkem, bolest se vrátila s takovou silou, že jsem měl dojem, že se zblázním.
Víte, jaké to je dostávat injekce do břicha proti trombóze, když celé týdny nemůžete vstát z postele? To vám povím. Nesmíte kýchnout, nesmíte zakašlat a o cestě na záchod raději pomlčím. Tam už žádné nervy nezbydou.
Ale čas šel dál, a já jsem pomaličku začal opět lézt, pokulhávat po bytě, padal při každém druhém kroku, ale byla to změna. Pokrok. Přátelé mi přestali volat, nahradili mě v práci novým ředitelem, a skoro jsem se ptal, kdy tyhle trable skončí. A jak?
To víte, nálada byla na dně. Výhled do budoucna, jak se říká, po čertech mizerný. Pak mě ale podržela Blanka nezmizela, neopustila mě. Díky bohu.
Když jsme poprvé vyšli ven já na berlích, ona mě jistila udeřilo jarní slunce tak, až jsem se skoro zadusil. Rozbrečel jsem se a připadal si naprosto zbytečný, nepotřebný mrzák. Všechno, co jsem měl, jsem ztratil.
Blanka ustoupila tak, abych měl trochu soukromí, a já udělal pár kroků s bolestným šklebem. A tu, zničehonic, od země ke mně promluvil malý šedý kocourek. Mňoukl tak naléhavě, že jsem zůstal stát.
Co potřebuješ? zeptal jsem se ho. Roky jsem o zvířata nezavadil pohledem, na vesnici jsme s nimi nikdy nežili, ani nevěděl, co si s kocourem počít. Ale on mě pozoroval hladovýma očima.
Poprosil jsem Blanku, aby mu donesla karbanátek. Ona přikývla a já, sotva jsem ho zvedl, nabídnul kocourovi. Pomalu začal jíst a celou dobu mě nepouštěl z očí.
Druhý den na mě už u vrat čekali tři kocourci jasné, že tady už asi chvíli tábořili. Zasmál jsem se tomu. Skrz bolest se na chvilku ulevilo. Blanka, trochu otráveně, donesla tři karbanátky, a já jsem je, se zaťatými zuby, rozdal každému.
Třetí den bylo venku pět koček a dvě maličké psí holky. Tentokrát už Blanka byla pěkně rozčilená. Ale já přemluvil, aby zašla do večerky a koupila kilo párků. Každý dostal spravedlivý díl. Psi dováděli a já se neubránil smíchu, i když každý krok bolel.
Další den pršelo a Blanka mě chtěla odradit, že mi sebere berle. Já jste však trval na svém. Oni na mě čekají, říkal jsem. Nemůžu přestat chodit! A sotva jsem vešel ven, ti čtyřnožci se kolem mě roztančili. Psi šťastně štěkali, kočky se motali v kolečku, a já, mokrý v dešti, nezadržitelně žil.
Blanka stála pod deštníkem a pozorovala mě, jak se s nimi hraju a usmívala se.
A šel čas. Dva podpažní berle, pak už jen jedna, a nakonec už žádná. Berle začaly překážet, když jsem běhal za svými chlupatými kamarády. A pak jsem si najednou všiml, že mě nohy skoro nebolí.
Do práce mě zpátky nechtěli, vyplatili mi pořádné odstupné, a já dal výpověď. A když bylo konečně dost času, začal jsem psát vše, co se stalo a vznikla hra. Nebyl to román, ale pořádné drama na patnáct aktů. Obcházel jsem s ní pražské scény i divadla po okolí žádná sláva, všude odmítli. Až jednou, ozvalo se mi malé ochotnické divadlo v suterénu ve Vršovicích.
Po týdnu mi volal režisér: Budeme to dělat, ale musíme něco zkrátit, něco upravit. Měsíc jsme spolu seděli nad rukopisem, hádali se o každé slovo a po dalším měsíci byla premiéra.
V malém sálku sedělo patnáct diváků. Ani ne polovina kapacity, ale pro mě to bylo patnáct nejdůležitějších lidí na světě. Tréma mě drtila, skoro jsem se bál vzhlédnout. Když opona spadla, bylo ticho, až jsem měl dojem, že uplynula věčnost. A pak začal potlesk, silný, vděčný, úžasný. Herci se klaněli, tleskalo se vestoje.
Druhé představení bylo do posledního místa vyprodané. Diváci stáli i v uličkách, a aplaus byl tak hlasitý, že praštila opona dolů. Brzy jsme se dostali do divadla na Vinohradech a o mé hře se začalo mluvit mezi divadelníky.
Koupil jsem si nový oblek za opravdu slušný balík, ale na děkovačku mě vždy doprovázela Blanka. Jinak by to nešlo. Bez ní bych tam nikdy nestál.
A co se stalo s těmi mými kamarády z dvora? Dvě fenky a dvě kočky jsme si vzali domů. Zbylé tři si rozebrali naši noví známí z divadla.
O čem tenhle příběh vlastně je? O ničem, možná. Nebo o tom, že je někdy strašně důležité, když máte u nohou oči, které ve vás vloží naději a vy už kvůli nim nesmíte padnout. Musíte se postavit.
