Tři roky rekonstrukce bez návštěv

Tři roky rekonstrukce bez návštěv

Anna položila hrnek na okenní parapet a už ve snu věděla, že za ní v předsíni nehybně stojí Petr. Měla to v zádech, i když hleděla do ulice, kde se tísnily tramvaje v mlze. Vzduch se stal hustým, jakoby v té pauze bylo možné tonout.

Položila jsi hrnek na parapet, řekl nakonec Petr. Neptal se. Prostě konstatoval.

Ano, Petře. Položila jsem hrnek na parapet.

Ta plocha je lakovaná. Horké zanechá stopu.

Vím.

Tak proč?

Anna se otočila. Bylo mu čtyřicet osm a vypadal tak akorát na svůj věk, ani víc, ani míň. Stál ve dveřích kuchyně, v šedém domácím tričku, v ruce vodováhu. Vodováha byla jeho totém, nosil ji o víkendech jako jiní mobil.

Protože ho už nemám kam jinam dát, řekla. Stůl je přikryt igelitem. Druhá židle je obráceně nohama vzhůru. Podlaha v chodbě ještě nezaschla po penetračním nátěru. Stojím tu a piju čaj u okna, Petře. Už třetím rokem.

Zaměřil se pohledem na hrnek, potom na ni, zas na hrnek.

Dám podložku.

Není třeba.

Ale zůstane flek.

Ať tam je.

Přimhouřil oči. Tento výraz měl vždy při nejistotě, zda žertuje. Anna už také často nevěděla.

Ani, co to…

Dost, řekla tiše, znělo to v místnosti jako hladký kámen dopadl do vody. Dost, Petře.

Nechápal hned.

Co “dost”?

Skládám si věci.

Vlažné ticho. Pod oknem zatroubilo auto a vzdálilo se. Petr spustil ruku s vodováhou.

Kvůli parapetu?

Ne. Ne kvůli parapetu.

Dopila čaj, hrnek nechala na lesklém povrchu. Záměrně, pevně, bez omluvy.

Bylo jí čtyřicet pět. Pracovala jako účetní v malé firmě, před spaním si četla, na stole v práci pěstovala miniaturní kaktus jménem Fanda, domů pozvala kamarádky naposledy před třemi roky. Pokud je přesnost ve snu vůbec smysluplná.

Odešla do ložnice.

Že byla šťastná, když s Petrem před třemi lety koupili ten dvoupokojový byt v činžáku v klidné pasáži na Vinohradech, si pamatuje i jílem a papirovými tapetami prošpikovaná dejavu. Tam na holé podlaze stáli uprostřed, ona hleděla na podzimní lípy venku a myslela: tady to je. Náš byt.

Petr byl jiný anebo to byla jen iluze. Procházel místnosti s metrem v ruce, čmáral do notýsku, nadšený pohledem člověka s vůlí tvořit opravdový domov.

Ani, koukej, mával náčrtem v sešitu. Tady bude obývák s kuchyní propojený, otevřený prostor. Do stěny zabudujeme police až po strop, vidíš? A světla vestavná, s ovladačem na jas.

Krásný, říkala ona. A myslela to.

Všechno sami, klidně, pořádně. Na celý život.

Ono “na celý život” mělo tehdy varovat. Jenže v tom snu kdo by dal na znamení?

Půlrok vypadal jako dobrodružství. Žili uprostřed rekonstrukce. Anna vařila na elektrické plotýnce, spali na matraci na zemi, jedli z plastových talířů, protože dřez byl v krabicích. Neuklizené, trochu romantické a úplně snesitelné. Tehdy.

Pak nastala proměna. Jak když se domem šíří trhlina pod základy.

Petr opravoval každý víkend, někdy i všední dny, když si vzal volno. Pracoval jako stavbyvedoucí a znal postupy i materiály lépe, než mnozí řemeslníci. Vše bylo perfektní a v tom byl problém.

Nedokázal skončit.

Anna si zprvu ničeho nevšimla. První stín padl při kávě s kamarádkou Lucií po osmi měsících rekonstrukce. Lucie se zeptala:

Tak co, brzy to ukončíte? Chci konečně ochutnat tvůj guláš.

Už brzy, mávla Anna. Petr slibuje do Vánoc.

Vánoce přišly ve znamení rumu a štětky. Nikoho pozvat nešlo, protože v obýváku vládl lešení a sádrokarton. Dlabali salát sami v kuchyni, která už byla téměř, možná už, hotová.

Petře, příští rok už opravdu Vánoce, jak patří, řekla Anna při rozdávání šumivého sektu Bohemia.

Jasně, kývl dodělám strop na obýváku, položím parkety, oslavíme.

Udělal strop v březnu. Jenže v tu chvíli zjistil, že koupelnu je nutné zcela předělat instalatér kdysi špatně položil odpady, a Petr se na to nemohl dívat. Potom objel balkon, kde v pěně vadila tří­milimetrová skulina. Petr zkoušel spáry měřidlem.

Anna se smála: Můj muž bojuje s tří­milimetrovou prasklinou. Kamarádky se smály s ní. Bylo to legrační.

Parkety pokládali v květnu, když už šel vyvětrat okna. Anna nosila fošny, podávala nářadí, vysávala prach. Petr pracoval mlčenlivě, soustředěně jako chirurg. Vodováhou ověřoval každý šev, několikrát strhl už položené fošny. Proč? Meziští bylo moc nebo málo.

Petře, vždyť je to neznatelné, zkusila říct.

Já to vidím, odpověděl bez vzhlédnutí.

To byl poprvé, kdy ji jeho slova zarazila ne ranila, prostě ji zarazila. Držela v ruce hadr, hleděla na jeho zátylek, podivné pnutí pod kůží. Snad porozuměla něčemu důležitému, ale taky nevěděla čemu.

Parkety slavně dosedly v červnu. Krásný dub, dokonalé spoje. Anna přejela dřevo dlaní.

Je to pěkné.

Ještě nalakovat. Německý lak, vydrží i škrábance.

Kdy?

Příští týden.

Příští týden našel v rohu odchlípnutou soklovou lištu půl milimetru. Lakování odložil.

Tehdy, v tom červnu, snily na zahrádce u Vltavy s Lucií. Popíjely ledový čaj.

Tak jak? Kdy přijdu?

Brzy. A odmlčela se.

Něco se stalo?

Nic. Víš, Lucie… Myslím, že to nikdy nedodělá.

Všichni to tak natahují.

Ne, nechápeš. On to neprotahuje. Jakoby nechtěl skončit. Jakoby dokud neskončí, má výmluvu. Žádní hosté, žádný normální byt.

Lucie byla vážná:

Mluvila jsi s ním?

Pokouším se. Vysvětluje, že za chvilku vše bude perfektní.

Chceš to perfektní?

Anna mlčela.

Chci domů, šeptla.

Doma ten večer Petr rozprostřel na stůl dvacet vzorků barvy. Vše bílé, různé odstíny.

Podívej, říkal. To je teplá bílá s krémovým, tohle studená do šeda, tohle lehce do modra. Rozdíl malej, ale s denním světlem zásadní. Asi bych bral tuhle.

Ukázal na vzorek. Ona prostě viděla bílou. Jen bílou.

Petře, je mi to jedno.

Zadíval se na ni jako na cizince.

Jak jedno? Budeme tu žít.

Právě. Budeme tu žít. Lidé v bytě žijí, nezajímají je odstíny bílé na zdech.

Jen ti to nedochází.

Fajn, vyber sám.

Vždy vybíral sám. Vždy. Pomalu přestával ptát, až názor zanikl úplně. Ne úmyslně, prostě tak. Když řekla: “Líbí se mi tahle dlaždice”, odpověděl proč jiná je lepší. Chtěla pohovku ukázal v aplikaci, že by narušila prostor. Řekla líbí se mi to, řekl ale správně je tamto.

Přestala říkat líbí se mi. Nač?

Na podzim druhého roku přijel přespat jeho starý kamarád Karel z Brna. Volal předem, že je jen na noc. Anna se opravdu těšila. Nakoupila, vytáhla talíře, otřela stůl.

Petr prohlásil, že Karel nemůže přespat: v ložnici jsou práce.

Žádné práce tam nebyly. Ložnice měla normální postel a skříň. Anna to věděla.

Petře, jaké práce?

Mlčel chvilku.

Podlaha musí v jednom místě předělat. Ten zápach by mu nesedl.

Jaký zápach? Tam není zápach.

Anna, proč mu ukazovat nedodělaný byt?

V jakém “nedodělaném”?

Prostě není hotovo.

Jí se zamotala v tom snu hlava, skutečně fyzicky pochopila: stydí se. Sám za byt, který tvoří, protože nesplňuje model z jeho hlavy. Pro neviditelný ideál klidně zalže starému kamarádovi.

Dobře, přijala to.

Karel poseděl u čaje tři hodiny, dal si v restauraci s Petrem večeři a šel nocovat do hotelu. Anna jedla sama.

V noci zírala do stropu, do dokonalého stropu bez sebemenší skvrnky. Ideální strop nad ideální postelí v pokoji, kde už dva roky nemají hosty.

V zimě onemocněla Annina máma. Nic vážného, chřipka, byla ale sama a Anna dvakrát týdně jezdila přes celé město na Dejvice. Někdy tu spala. Petr nic nenamítal; stejně natíral zevnitř balkónovou stěnu speciální směsí.

Jednou se vrátila dřív a našla ho na podlaze v předsíni s lupou. Zkoumal spoj soklu se stěnou.

Něco je? Sundavala kabát.

Je tu spára, nezvedl hlavu.

Neptala se na rozměr. Bylo to zbytečné, řekl by v milimetrech.

Petře, jedl jsi?

Ticho.

Nevím.

Ráno?

Něco jsem měl.

Uvařila těstoviny, na pánvi vejce. Sedl si, podíval se na talíř.

Děkuju.

Není zač.

Jedli mlčky. Za oknem sněžilo. Na stole katalog s úchytkami věnovaný vestavěné skříni, kterou plánovali už před rokem.

Petře, řekni mi něco. Ne o rekonstrukci.

Vzhlédl překvapeně, jako by ho žádala o esperanto.

Co jako?

Cokoli. Jak ses měl, co tě štve nebo těší. Něco veselé, něco smutné. Jen ne mezery a materiály.

Minuty uplynuly. Opravdu přemýšlel, hledal vzpomínku, která by nebyla ze stavby. Nenacházel.

Asi nic, řekl prostě.

Po této chvíli dlouho hleděla do tmy: kdy se člověk stal funkcí? Nebyl přece stejný. Jednou na výletě na Šumavě jí ukazoval souhvězdí. Ukazoval prstem Orion, Velký vůz, Plejády a ona opravdu viděla.

Kam se v tom snu poděly Plejády?

Třetí rok už kamarádkám netvrdila, že brzy skončí. Byla to lež. Rekonstrukce končila a opět začala. Petr našel nové nedostatky: koupelnové dlaždice moc křehké, barva po zaschnutí ztrácí tón, klika sice dobrá, ale závěs vrže v zimě. Každá vada spustila nové kolo.

Anna si koupila malou lampičku. Obyčejnou, s látkovým stínítkem, dala ji na noční stolek. Večer přišel Petr, všiml si.

Odkud to je?

Koupila jsem.

Proč, když jsme plánovali zabudované spoty?

Chci si číst před spaním.

Spoty budou lepší.

Kdy?

Neodpověděl.

Právě, řekla Anna, spoty budou až někdy. A já chci večer číst teď.

Lampička vydržela týden. Pak Petr donesl vlastní lampičku z kovu a postavil ji vedle, údajně lepší rozptyl.

Annina lampička putovala do kouta. Pak na poličku. Jednou ji našla v komoře mezi balíky štětkování.

Řekla nic. Prostě ji vrátila.

On ji tam znovu přesunul.

Ona lampičku znovu postavila.

Oba mlčeli.

Lampička na stolku malá výhra i malá tragédie. V normálním domově by to byla jen lampa.

Na jaře třetího roku, v dubnu, napsala Anně Lucie na chatu: Nechceš někam vypadnout? Do lázní, na chatu, na pár dnů bez chlapů?

Lucie odepsala ihned: Jasně! Kdy?

Jely v květnu, čtyři dny, malý penzion u lesa nedaleko Písku. Anna si vzala dovolenou. Petr byl překvapen, ale neprotestoval. Čekala ho rekonstrukce koupelny.

V penzionu měla Anna pokoj s jednoduchým nábytkem, květovanou dekou a okénkem vonícím po mechu. Všechno trošku obroušené, s škrábanci a stopami užívání. Anna najednou věděla, že je jí tu dobře. Tak dobře, že se první večer rozplakala jen nad tou dekou a prasklinou u světla.

Lucie nic neříkala, prostě ležela vedle.

Bydlím v muzeu, zasmála se Anna přes slzy. Chápeš? V krásném, dokonalém, mrtvém muzeu.

Lucie dlouho mlčela.

Řekla jsi mu to?

Ano.

A?

Říká ještě trochu a bude to lepší. Vždy ještě trochu.

Co terapeut? Spolu?

Ne. Petr není z těch. Tvrdí, že terapeuti jsou pro nemocné, jeho problém je prý jen rekonstrukce.

V okně voněl les, prasklina na stropě a květovaná deka koupená prostě proto, že padla do oka. Život.

Po čtyřech dnech se vrátila. Doma voněla omítka. Petr vítal v předsíni, hned chtěl ukazovat novou koupelnovou niku. Vyzula boty, šla za ním.

Fajn, řekla.

Vidíš to? Už je to souměrné. Předtím byla pravá strana o centimetr a půl širší.

Vidím.

Týden jsem řešil, jak to předělat, aby se nepoškodily dlaždice. Našel jsem fígl.

Je to dobře.

Šla do ložnice, převlékla se, položila do postele, zírala do dokonalého stropu.

V červnu snový rozhovor, na který se pamatuje přesně. Byl nedělní večer, kolem osmé. Petr něco přebarvoval v komoře. Anna vařila večeři; slyšela jeho šustění.

Petře! zavolala.

Co?

Večeře za dvacet minut.

Jasně.

Stůl byl nachystán, za dvacet minut nepřišel. Ani za čtyřicet. Zabušila na dveře komory.

Večeře chladne.

Za pět minut.

Nepřišel.

Najedla se sama, uklidila. On vylezl z komory před půlnocí. Zahlédl prázdný stůl.

Sakra, nějak jsem slítl čas, omlouval se.

Vím.

Mám si ohřát?

Ohřej si sám.

Šla do ložnice, sáhla po knize. Četla nebo dělala, že čte. Když přišel, zeptala se bez vzhlédnutí:

Petře, jsi šťastný?

Ticho.

Asi jo.

Jsi si jistý?

Ani, co má být tenhle dotaz?

Běžný dotaz.

Lehl si vedle. Ticho. Pak:

Až udělám komoru, pustím se do balkónu. Musím to zateplit pod nový lamino. Pak bude byt kompletně hotov.

Zavřela knihu.

Právě jsi mi odpověděl.

Jak?

Ptala jsem se, jestli jsi šťastný. Tys vyprávěl o balkóně.

Neměl slov.

Dobrou noc, řekla Anna.

Tobě taky.

Světlo nechala ještě dlouho. Sledovala strop, jeho dech, v myšlenkách probírala jiný, snový život. Ve kterém by mluvili o čemkoliv, na čem nezáleží o nové nabídce v kavárně, vtipu od maminky, nesmyslném filmu. Tam je řeč. Tady ticho. Dokonalé jako strop.

Na tu scénu vzpomněla ráno, když pokládala hrnek na parapet. Věděla, že slovo dost bylo zralé dávno. Jen potřebovalo hrnek, aby vylezlo na povrch.

Balení byla metodická, bez slz. Brala pouze své: pár knížek, kosmetiku, oblečení, lampu s látkovým stínítkem, pas, doklady, nabíječku, malý kaktus Fandu, kterého si přinesla z práce, protože doma nebyly žádné živé rostliny. Petr neprotestoval, kaktus nešpiní.

Petr stál ve dveřích ložnice a sledoval, jak skládá do kabely.

Ani.

Co?

Pojďme si promluvit.

O čem?

No přece sbalila jsi věci.

Ano.

Kvůli hrnku?

Petře, prosím tě. Víš to moc dobře.

Nevím. Skutečně ne.

Zastavila ruce. Zahleděla se na něj. Byl ve dveřích, vysoký, bez své vodováhy, najednou ztracený. Opravdově. Ta ztracenost jí najednou cizí i blízká.

Petře, začala. Tři roky tu žijeme.

Ano.

Ani jednou jsme neměli u nás normální večeři s hosty. Ani jednou.

Protože byt není ještě…

Protože byt není nikdy hotový, rozumíš? Nikdy nebude hotový. To je ten problém?

Mlčel.

Vždy najdeš, co je třeba předělat. To je tvoje bytí. Není to chyba. Ale já v takovém prostoru nemůžu žít. Už ne. Je to jako tři roky stát na stavbě.

Už brzy…

Ne. Řekla to jemně a pevně. Už ne. Nejde o čas, nejde o čekání. Jde o to, že tři roky jsem tu byla hostem u tebe doma. Chodila jsem po špičkách, abych nepoškrábala. Pokládala hrnek na podložku. Stahovala lampičku. Nezvala přátele, protože ses styděl za nedodělaný byt. Já

Hlas se jí zlomil, přestala, nabrala dech.

Chci žít. Prostě žít. S škrábanci na podlaze a fleky od kávy na parapetu. S nedělními hosty. Se starou bundou přehozenou přes židli. V živém bytě, který nikdy nebude muzeem.

Dlouho mlčel. Pak skoro neslyšně:

Kam jedeš?

K mámě.

Na dlouho?

Nevím.

Zapnula tašku. Vzala Fandu. Prošla kolem něho do předsíně, oblékla si kabát, nazula tenisky a neohlédla se za perfektním parketem.

Ani, řekl potichu za ní.

Co?

Já Já nevěděl, že to je tak zlé.

Věděl, řekla. Jen jsi o tom nemyslel.

Dveře zavřela tiše. Perfektně jako všechno v bytě.

Petr zůstal.

Petr stál v předsíni ještě minutu, potom šel do obýváku a sedl si na pohovku. Pohovku vybíral tři měsíce hustá látka, nešpiní se. Seděl uprostřed dokonalého pokoje a rozhlížel se.

Byt byl krásný. Opravdu krásný. Stěny správného odstínu, parkety bez jediné mezery, strop bez švů, police zabudované přímo, světla rovnoměrná. Balkon bez skuliny. Koupelna s dokonalou spárou.

Ale hrdost necítil. Spíš něco jako nevolnost, jen o patro výš.

Na polici zůstaly její knihy. Několik. Hleděl na hřbety a vzpomínal, kdy naposled viděl, že jen tak večer sedí s knihou. Jen tak, za normálního světla. Dávno.

Zvedl se. Šel do kuchyně. Hrnek stál na parapetu. Podíval se na místo, kde zůstával. Žádný flek. Čaj byl dávno chladný.

Hrnek umyl, vrátil do odkapávače. Chvilku postál. Pak prošel do ložnice. Lehl si v oblečení, což nikdy nedělal. Zíral do stropu.

Strop byl dokonalý.

Ležel hodinu, možná dvě; čas se rozplýval. Pak vstal, zašel do komory. Všude zbytky sprejů, kartony sítě, nářadí podle velikosti a užitečnosti. Malý vzorek dlaždice kdysi jej vozil na porovnání se sérií. Otáčel v ruce, vrátil zpátky.

V komoře nebylo nic navíc. Jen on sám.

Večer ohřál něco z lednice, snědl bez chuti, umyl talíř. Ticho. Dřív alespoň box s nářadím, šum zednických špachtlí, vůně laku. Teď nic. Dokonalé ticho v dokonalých místnostech.

Zkusil zapnout televizi. Nějaký film, dvacet minut, nechápal děj. Vypnul.

Vzal telefon, dlouze zíral na její jméno. Nenapsal.

Myslel na hosty. Na lampičku. Na to, že byla tři roky hostem v jeho bytě. To slovo ho uhodilo mezi oči host. Ve vlastním domě.

Vzpomněl na Karla. Proč lhal o rekonstrukci ložnice? Ani sobě nezdůvodnil. Tvrdil, že byt není hotový ale bylo to dávno zbytečné. Byl dávno obyvatelný. Jen v hlavě nebyl hotový. Nebyl to ten, co si slíbil.

Slíbil si ideální byt. Dělal ho, ale nikdy ho nedodělal; ideál se nedá nabídnout jako strop barvou. Ideál je horizont. Čím dál k němu, tím dál zůstává.

Anna to chápala. On ne.

Nebo nechtěl chápat.

Vstal. Šel od pokoje k pokoji, rozsvěcel. V obýváku police: knihy podle výšky, dekorace každý devět centimetrů. Funkčnost i estetika, jeho krédo.

Uprostřed třetí police skleněné srdíčko, oranžové, nedokonalé. Anna ho koupila na velikonočním trhu. Tehdy bručel: “Nač to, jen to chytá prach.” Odpověděla: “Líbí se mi.” Srdíčko zůstalo, smířil se.

Teď ho zvedl. Byl teplý. Anebo se mu to zdálo.

Tři dny hloubal. Tři dny potloukal bytem, nic nedělal, na práci chyboval v rozpočtech. Kolega: Petře, jsi v pohodě? Jo, všechno cajk.

Čtvrtý den napsal Anně: “Můžeš mluvit?”

Odpověděla za hodinu: “Můžu.”

Zavolal. Po dvou vyzváněních zvedla.

Ahoj, řekl.

Ahoj.

Jak se máš?

U mámy dobře.

Dlouze mlčeli. Slyšel její dech.

Ani, přemýšlel jsem teď hodně.

Vím.

Víš, co chci říct?

Asi ano.

Chápu, že jsem něco důležitého ztratil. Vybíral jsem špatně.

Mlčela.

Mluvila jsi o hostech. O lampě. O tom, že jsi byla hostem. Pamatuju si to. Teď to i chápu. Tehdy ne. Nebo jsem to nechtěl slyšet.

Proč to teď říkáš?

Protože chci, abys přišla zpátky.

Dlouhá pauza.

Petře…

Hned teď nečekám. Jen to říkám popravdě. Chci, abys přišla. A chci to zkusit jinak. Jestli to dokážu, nevím. Ale zkusit chci.

Mlčela. Slyšel, jak někde přemísťuje hrnek na parapet, na stůl, kdekoli.

Víš, že jen zkusím nestačí? řekla nakonec.

Vím.

Víš, že nejde vrátit se a žít stejně dál?

Vím.

Nemyslím, že víš. Nezlob se, jen to říkám narovinu. Teď se bojíš a říkáš správná slova. Ale nelze prostě přešroubovat hlavu, změnit bytost. Není to hřebík.

Není.

Co tedy navrhuješ?

Zamyslel se.

Navrhuji se sejít. Promluvit si normálně. Naživo.

Dobře, souhlasila. Sejdeme se.

Sešli se v kavárně, na cizím místě. Kavárna obyčejná, stoly trochu viklavé, menu křídou na tabuli. Anna přišla v béžové bundě, unavená, ale klidná.

Objednali si kafe. Petr sledoval, jak tam sedí skutečně pozoroval, bez myšlenek na švy, spáry či lem.

Jak mamka?

Lepší. Koupila květiny, začala přesazovat fialky. Byla ráda, že jsem byla s ní.

Jsem rád.

Seděli mlčky.

Petře, chci abys věděl: Nejsem proti tomu, že děláš věci pořádně. Jde o to, že ses ztratil v cíli. Byt není cíl má být nástrojem k životu. U nás je cílem.

Ano, přikývl.

Říkáš to, nebo to víš?

Vím.

Odkud to vím?

Vzal hrnek. Podržel. Položil.

Nijak. Nevíš. Já to taky nevím jistě, jen vím, že takhle ne. Dokud jsi tu byla, myslil jsem, že se to snese. Když jsi odešla, byla z bytu prázdná krabice.

Anna hleděla z okna. Venku drobně pršelo, kolem jen běžní lidé, v květinářství naproti prodavačka aranžuje tulipány mokré, červené.

Půjdu to zkusit, řekla nakonec. Ale s podmínkami.

Pověz.

První měsíc žádné opravy. Ani jeden hřebík, ani katalog. Jen žít.

Dobře.

Druhé: V neděli pozveme Lucii s Vojtou a Karla, pokud může. Večeře, mluvení, v bytě jak je.

Kývl.

Třetí: Když zase začneš dělat z drápance tragédii, řeknu ti to rovnou. Musíš slyšet.

Dobře.

Není to jen řeč. Je to těžké.

Vím. Ale zkusím to.

Dívala se na něj dlouze, pátrala po něčem pravém, za slovy.

Dobrá.

Šli domů pěšky, pršelo jemně. Kráčeli vedle sebe, přitom spolu víc než dřív. Anna nesla Fandu v kapse, on její tašku. U vchodu zastavila, pohlédla vzhůru na páté patro.

Krásný dům, řekla.

Je, přikývl.

Jeli výtahem. Odemknul. Ona vešla první, dala Fandu na parapet, bez podložky.

Petr sledoval kaktus na parapetu. Lesklá plocha pod květináčem.

Neřekl nic.

Anna šla do kuchyně. Zvuk konvice, potemnělý prout vody, cvaknutí vypínače.

On šel do obýváku. Sedl na pohovku. Srdíčko stálo trochu šikmo, ne přesně.

Nepohnul s ním.

V neděli volali Lucii. Konečně, zasmála se, slyšet byla její radost. Karel nemohl, Vojta donesl víno, Lucie upekla dort, Anna vařila guláš, který slibovala tři roky.

Stolovali v obýváku. Petr skládal talíře, tušil, že nejsou v linii. Přesunul jeden. Pak sebe zastavil.

U stolu bylo hlučno, těsno. Lucie převrhla sklenici a víno polilo ubrus. Všichni vyjekli. Petr pocítil zaškubnutí pod žebry, zadíval se na Annu.

Dívala se na něj, prostě. Ne polekaně, ne úzkostně.

Vzal papírovou ubrousek, přitlačil na flek. Prohlásil:

V pořádku.

Lucie si oddechla. Anna se v koutku maličko pousmála.

Po večeři seděli dlouho, povídali, smáli se, pili čaj. Když odešli, bylo dávno po půlnoci. Anna myla nádobí, Petr utíral. Měli ticho, ale jiné.

To víno půjde dostat, řekl nad flekem.

Možná ne, pokrčila rameny.

No a co.

Překvapeně se na něj podívala. Podala talíř.

Petře, řekla.

Co je.

Dnes bylo hezky.

Ano, hezky.

Uklidili, vešli do obývaku. Na stole hrnky, na ubruse flek od vína. Srdíčko zůstalo na polici, Fanda na parapetu.

Petr to chápal. Ráno bude třeba flek namočit, než ztvrdne. Myslel, že květináč zanechá stopu. Jedna z hrnků je trochu nakřivo.

Ale Anna se dnes smála dvakrát. Když Lucie vyprávěla o svém kocourovi a když Vojta popletl přípitek. Smála se jako kdysi, když ji Petr zahlédl a věděl: je to ona.

Prošla kolem něj do ložnice, zastavila se ve dveřích.

Půjdeš?

Ještě chvíli, odpověděl.

Ještě jednou se rozhlédl po pokoji. Po fleku, kaktusu, srdci.

Zhasl.

Lehl vedle. Anna už četla. Její lampa se stínítkem vrhala měkké světlo. Díval se na strop.

Ani.

Mhm?

Slyšíš mě, když mluvím o spárách a milimetrech?

Položila knihu, podívala se na něj.

Slyším.

Na co myslíš tehdy?

Chvíli poctivě přemýšlela.

Myslím, že jsi daleko.

Jo, řekl potichu. Asi jo.

Zvedla knihu zpět ke světlu.

On ležel a přemýšlel, zda to půjde. Tři roky jsou dlouho, cosi v ní se změnilo, cosi v něm taky. Je to jak prasklina ve zdi můžeš ji zadělat, ale materiál už je jiný. To věděl lépe, než kdokoliv.

Myslel na to, až klouzal do spánku. Pak ještě jedno že ráno vezme Fandu a postaví na podložku, protože jinak zůstane kruh na laku.

Otevřel oči.

Strop byl pořád stejný. Dokonalý. Bez trhlin.

Vedle sebe slyšel Annu tiše otočit stránku.

Zavřel oči. Fanda neuteče. Fanda počká do rána.