Teto Boženo, promiňte, že obtěžuji, ale nemohla byste na chvilku pohlídat mé dítě? Ve dveřích stála mladá žena s provinilým výrazem ve tváři.
Cože? Paní bytu předstírala, že prosbu nechápe.
Sousedé mi říkali, že občas na chvíli pohlídáte cizí děti, když rodiče potřebují něco zařídit. Dívka se pokusila o úsměv.
Zapamatuj si, děvče, cizí děti nejsou. Jsou jen naše děti, pronesla slavnostně teta Božena.
No, ano, už radostně se usmívala maminka. Takže byste pohlídala?
Na jak dlouho byste mi syna svěřila?
Tak na dvě hodinky.
Opravdu jen na dvě?
No, možná tři… pochybovačně připustila maminka.
Ne, holčičko, takhle to nejde, řekla rázně starší paní. Přijmu dítě jen na přesně stanovený počet hodin, a hezky to zapíšeme.
Zapsat? Proč?
Protože za každou minutu zpoždění mi budete platit navíc sto korun.
Kolik, prosím? To snad nemyslíte vážně!
Ale myslím. Sto korun za minutu. Takže zpoždění o hodinu vás vyjde na šest tisíc korun.
Teda. A kolik tedy účtujete za tři hodiny?
Jaké máte pohlaví dítěte?
To jako záleží na tom?
No samozřejmě. Holčička tři hodiny hlídání za tisíc korun, chlapec dva tisíce.
Jaký je v tom rozdíl?
Vy to nevidíte? Vždyť mezi holčičkou a chlapcem jsou přece rozdíly!
Ale kdeže. Kromě pár detailů jsou přeci stejní.
Právě v těch detailech je podstata. Jestliže máte chlapečka…
Ano, syn.
No vidíte. Před jeho příchodem se musím dát pořádně do kupy.
Jak to myslíte?
Přímo. Vyžehlit župan, upravit nehty, zvýraznit oči, dát si stíny, nalíčit rty a podobně. Kosmetika dnes není zrovna levná.
Ale to přece nemusíte! užasla maminka. Mému Vojtíškovi je pět let. Nač mu vaše krása?
Jak nač? Vy tomu nerozumíte? Chlapec musí mít od dětství vkus.
A holčička?
Holčička si vkus najde sama. Ale chlapec musí rozpoznat rozdíl mezi pěknými a neupravenými tetami. Nebo byste byla ráda, kdyby vám jednou domů přivedl nějakou šmudlu? Takovou, jak teď vypadám já? Doufám, že před synkem nechodíte v děravých punčochách a neumytém županu?
Já? zamyslela se maminka, pak zrudla. To snad nevadí?
Milá zlatá! vykřikla teta Božena. Pamatujte si, že chlapec si vybírá ženu podobnou své matce. Chcete-li snaše šmudlu…
Nechci! Mohu syna přivést?
Kdy?
Teď. Potřebuji pryč na ty dvě hodinky.
Přijde bez zpoždění?
Dobrá… Vrátím se přesně za tři hodiny.
Tak ho přiveďte. Ale za čtvrthodinu. Mimochodem, co Vojtíška zajímá?
Jak to myslíte co?
O čem rád mluví? O technice, vědě, nebo snad pořád básní o umění?
Ale prosím vás! Má pět let!
Právě proto se ptám.
Proto?
Samozřejmě. V tom věku se formují zájmy. Můj Jeník už v pěti letech zvládl rozebrat kolo i motor ze škodovky.
V pěti?
Samozřejmě. Jeho otec byl nejlepší automechanik v Brně, to ví každý.
To jsem nevěděla.
To byla chyba. Druhý syn v pěti hrál na housle. Vždycky jsme mu říkali, ať zkusí něco jiného, protože táta není Jaroslav ale Pavel a hudbu v krvi nejspíš nemá. Přesto nás přemohl, a dnes učí na konzervatoři hudební teorii. Takže kdo chce, všechno dokáže. Můj třetí…
Ten je prý sportovec, ne? přerušila mladá maminka tetu Boženu.
Správně. Proto u nás doma pořád máme šplhací žebřiny. Když si Vojtíšek bude chtít zacvičit, ukážu mu pár skvělých cviků.
Vy? Ukážete?
Proč ne? Mám doma i piano, housle, knihy o technice, muzice i rybaření. Řekněte, co má váš kluk rád, a za tři hodiny na všechno kolem zapomene.
On nemá žádný koníček, smutně řekla maminka.
O čem tedy sní?
Myslím, že o ničem.
Ale no tak! Skutečný kluk v pěti letech musí snít o kouzelné hůlce, chce být ptákem, ufounem, vlézt do pračky a aby se zapla, rozebrat telku, pohladit v zoo živého tygra. On nechce nic z toho?
Chce jen jedno mít mobil jako dospělí, povzdechla maminka.
Tak to je jasné, pokývala teta Božena. Přiveďte mi ho. Za patnáct minut. A vezmu si jen tisícovku. Jako za holčičku.
Ale proč? On je přece kluk.
To se nepozná jen podle toho, co má v kalhotách. Věřte mi, z něj bude pravý kluk.
Opravdu? lekla se matka. Jak to dokážete?
To není vaše starost. Ale příště už si za kluka vezmu dvojnásobek. Souhlasíte?
Ano, pokrčila rameny žena. Nemám na vybranou.
Výborně. Jděte pro syna. Já se mezitím upravím.
Druhý den, jen co se Vojtíšek probudí, už volá:
Mami, půjdu dnes zase k babičce Boženě?
Proč? zeptala se žárlivě maminka.
Je to tam strašně super! vykřikl Vojtíšek.
