Teta na návštěvě, manželka pláče
Robert se probudil zvoněním domovního zvonku. Na druhé straně postele se jeho manželka probouzela. Jemně ji pohladil po rameni:
Miláčku, spi dál, já tam dojdu. Potichu zamumlal, když kráčel ke dveřím: Kdo to může být tak pozdě v noci?
Když dveře otevřel, stála na prahu jeho teta s obrovskou taškou v ruce. Za ní postával její manžel strýc, který nervózně přešlapoval.
Můj drahý synovče! zvolala teta. To mě neobejmeš, když mě tak dlouho nevidíš? No pojď, obejmi svou tetu přitáhla si Roberta k sobě tak silně, až nemohl dýchat.
Sbohem, klid! povzdechl si Robert v duchu, když nesl těžká zavazadla do předsíně.
Zbytek noci byl jeden velký chaos. Teta odmítla spát na gauči, protože prý je prkýnko pohodlnější než ten gauč. Pak tvrdila, že ji snad musí uložit Robert sám.
Robertova manželka, Věra, byla z celé situace v šoku. Od příjezdu tety neuplynula ani hodina a už bylo celé jejich malé bytové 2+1 vzhůru nohama. Nakonec všichni šli spát teta se strýcem obsadili manželskou postel, zatímco Robert s Věrou se museli natlačit na gauč.
Jak dlouho myslíš, že tu zůstanou? zašeptala Věra druhý den ráno, když Robertovi podávala snídani.
Nevím, zeptám se, až přijdu z práce, ujistil ji.
Věra nervózně naslouchala chrápání z ložnice a řekla:
Robe, já se jich skoro bojím. Nemůžeš přijít dneska domů dřív?
Pokusím se, slíbil Robert a odešel do zaměstnání.
Když se z práce vrátil, čekal ho slavnostně prostřený stůl.
Můj synovče, pojď! Budeme slavit rodinné shledání! volala teta z kuchyně.
Věra mu rychle pošeptala:
Jsem tak moc ráda, že jsi doma!
Všichni zasedli ke stolu:
Tetičko, to už jsi u nás dlouho? zeptal se Robert mezi sousty knedlíků.
Už nás vyháníš? Copak tu nejsme vítaní? zavrčela teta směrem ke strýcovi.
Tetinko, co to povídáte? Můžete zůstat, jak dlouho budete chtít! divil se Robert.
My už s tebou zůstaneme navždy! Prodali jsme náš byt, ty jsi jediná rodina, která nám zbyla. Nevyhodíš přece vlastní tetu na ulici, co? Vydržíš to s námi, aspoň co nám zdraví dovolí? Teta melodramaticky setřela slzu.
Robertovi spadla brada a Věra se rozplakala a rychle odešla.
V obýváku zavládlo trapné ticho. Strýc v klidu dojídal salát z talíře.
A proč pořád mlčíš? rozkřikla se teta na strýce. Umíš jen jíst. Aspoň slovo bys mohl říct!
Já naprosto souhlasím s tebou, drahá, řekl odevzdaně strýc.
Ty jsi ale moula! rozčílila se teta. Pořád je to stejné! Všechno zařídím já a on mi jen odkýve. Jaký je to vlastně chlap! obrátila se zpět na Roberta. Ty jsi spokojený, synovče?
Můžete tu zůstat, jak dlouho chcete! pronesl Robert a v tom okamžiku zaslechl před dveřmi manželčin pláč.
Bez chutě se pustil do jídla. Teta a strýc jedli tak rychle a hlasitě, až měl pocit, že prasknou talíře.
Když byla teta konečně sytá, zlehka se opřela a prohlásila:
Už mám dost. Roberto, dělám si legraci. Jsme tady jen na lékařskou kontrolu, zůstaneme tři dny. A ty jsi byl statečný bylo vidět, jak se bojíš, ale držels to. Pamatuj na rodinu. Až tu nebudu, zdědíš můj byt, protože nemáme děti. Jsi náš jediný dědic.
Robert si nikdy tolik neoddechl a odpověděl s úsměvem:
Ať nám teta žije sto let!
V ty dny, kdy byli strýc s tetou na návštěvě, se z Věry stala plačící dívka, protože teta nemohla být spokojená polévka byla moc řídká, řízek tuhej, prádlo špatně vyprané a podlaha údajně zašpiněná.
Při loučení mu teta pošeptala do ucha:
Jak jsi si mohl vzít takovou uplakánku? Ona je těhotná? Vždyť pořád pláče!
Když za rodinou zapadly domovní dveře, Věra vyskočila a tančila radostí po obýváku:
Možná už se nevrátí, zašeptala s nadějí v hlase.
Těžko říct. Mám dojem, že se tetě u nás docela líbilo!
Už bych to dlouho nevydržela! zaskučela Věra.
Zazvonil náhle budík.
No to snad ne, znovu? lekl se Robert Ale to byl jen budík, usmál se úlevou. Čekal ho krásný den.
Každá návštěva, ať je jakkoliv nečekaná nebo hlučná, nás učí vážit si vlastní rodiny i domova. Trpělivost a laskavost jsou někdy to nejdůležitější, co si můžeme navzájem dát.
