V tuto chvíli mám už dva syny. Jsou to malé živé stříbro, vždycky něco rozbijí, ale mají zlaté srdce. Občas se v zápalu hry praští, začnou brečet, a za pár minut už se objímají, jako by se nic nestalo. Ostatní lidé, když vidí chování mých kluků, většinou upozorňují jen na to špatné a dávají mi rady, jak bych je měl správně vychovávat. Já si myslím, že kluci v tomhle věku potřebují trochu volnosti, aby se mohli zdravě rozvíjet i do budoucna. Často slýchávám, že můj starší, Tomáš, je dobře vychovaný a klidný, zatímco Šimon je prý hrozně nešikovný a příliš divoký a že bude dělat bratrovi potíže, až vyrostou.
Jen nad tím mávnu rukou. Možná je na tom kus pravdy, ale oni se mají rádi, doplňují se a nedokáží být jeden bez druhého. Oba mě prosili, jestli bychom jim nemohli pořídit psa, ale já se psů bojím. Kdybych jim měl kupovat zvíře, tak raději želvu ta je klidná a pomalá… a když je třeba, umí se bránit sama. Kdysi jsme si s manželkou ani nedokázali představit, jak moc se nám změní život, když se narodí náš druhý syn, Šimon. Když jsme se dozvěděli, že se narodil nemocný, na chvíli jsem měl pocit, že celý můj svět ztratil barvy. Všechno přitom vypadalo v pořádku: těhotenství probíhalo bez problémů, kontroly i ultrazvuky šly jako po másle.
Po tom osudovém ultrazvuku jsem dokonce na chvilku pomyslel na potrat ale jen na okamžik. Rychle jsem ale sebral odvahu a rozhodl se, že bude nejlepší, když se dítě narodí. Nikdo, kromě mojí ženy, moje rozhodnutí nepodpořil, ani moji rodiče. Manželka jednoduše nevěděla, co je to správné. Musel jsem se smířit s tím, že mě lidé označovali za hlupáka, spolykal jsem vlastní slzy a řekl jsem si, že děti jsou skutečně květy života. Díky Bohu, manželka sebrala veškerou sílu a řekla: “Prostě porodím. Tečka.” Rodina se s tím nakonec začala pomalu smiřovat. A když se malý narodil, překvapilo nás, s jakou rychlostí se všechno učí. Jeho starší brácha, Tomáš, mu nosil různé věci, a Šimon jim hned začal dávat názvy. Tehdy jsem zase začal doufat, že bude všechno v pořádku a ono opravdu bylo.
