Tak si představ, co se mi stalo To zase byla návštěva! Tchyně se rozhodla, že mě trošku otestuje znáš ty starší generace, co pořád musí mít všechno pod kontrolou.
Jednou večer kolem osmé zazvonil telefon. Míra to zvedl, chvíli poslouchal, jako by slyšel, že mu volal šéf s nějakou špatnou zprávou, a přišel za mnou do kuchyně s výrazem, že fakt neví, jak to mám říct.
Mamka přijede, povídá. Asi na dva týdny.
Míchala jsem guláš a hned na něj: Kdy?
V sobotu.
Vypnula jsem sporák.
No jasně, “na dva týdny”. Znala jsem tu její “dva týdny” stejně jako její “trochu přisolím” v kuchyni to je taková guma, která se natáhne podle potřeby, víš jak.
Tchyně, Marie Novotná, dorazila přesně v poledne s mega taškou, kde něco cinkalo, a s tím pohledem, jak když někdo přijde na kontrolu stavu bytu. Pozorný, hodnotící, víš?
No, koukla na předsíň, prach tu není. To je slušný začátek.
Míra se zasmál, já jsem jen kývla. Jo, tohle byl od ní skoro kompliment.
Pak šla do kuchyně, mrkla do lednice tak jako omylem, aby jakože nic a povídá zamyšleně:
Kupuješ nízkotučný kefír? Míra by měl mít normální, kvůli žaludku.
Ale on si to sám schválně vyžádal, povídám jí já.
Nojo, víš co chlapi, co řeknou! zabouchla lednici s výrazem, že právě objevila nějakou hlubokou pravdu.
Večer, když Míra šel do sprchy, sedla si ke mně na gauč, založila ruce a povídá mi takovým klidným, skoro mile pečovatelským hlasem:
Poslyš, Olino, neber si to osobně. Já jen potřebuju vědět, jaká doopravdy jsi.
To byl začátek její kontrolní návštěvy.
Šla na to potichu, jako restaurátorka, co opatrně sloupává vrstvy, dokud se nedostane k jádru. Každou poznámku dávala s úsměvem, nevinně, ale vždycky trefně.
Druhý den objevila ručníky.
Olino, povídá zamyšleně ve koupelně s ručníkem v ruce, víš, že bys měla ručníky věšet smyčkou dolů? Tak líp schnou.
Vždycky je věším takhle, povídám já.
No jasně, jasně, přikývla a svůj pověsila samozřejmě správně jako slavnostní změna režimu.
Mírovy košile v šatníku, navoněné, vyžehlené, srovnané podle barev otevřela skříň, chvilku na to zírala a šeptla:
Límce jsou trochu pomačkané. I když možná to je záměr.
Já tam stála, a říkala si, jo, není to otázka prostě konstatování, nic k tomu neřekneš.
Fíkus na okně, co už přežil dvě stěhování a osm let mé péče, podle tchyně trpěl mou hrůznou zálivkou.
Olino, fíkusy nesnáší, když zaliješ shora. Musíš do misky.
Tenhle žije osm let, povídám.
No to je sice hezké, ale mohl by žít líp.
Fíkus to přežil v klidu, mlčky.
Pak mi v lednici předvedla přednášku: mléčné patří na střední poličku, maso vždycky dolů a jen v plastové dóze, zeleninu do pytlíku s dírkami, vejce do speciálního platíčka, ne do dveří, protože se to tam moc třepe. Já jsem jen přikyvovala, poslouchala. Ale vejce zůstala v přihrádce ve dveřích.
Každý večer volala někomu slyšela jsem to přes stěny, panelák, znáš to. Měla ten učitelovský hlas.
Ne, Táňo, celkem to jde. Snaží se. Ale je to na ní vidět, no, není na to zvyklá. Vaří guláš s fazolemi! S fazolemi, fakt Míra to jí, je zlatej, ale já to poznám. Ani ručníky neumí pověsit, ani květiny správně nezaleje
Já u dřezu, drhnu hrníček a jen přemýšlím, jak dlouho to vydržím. Mám pocit, že už jsem u ní v testu stejně propadla. Co teď?
Míra k tomu měl typický chlapský přístup: tváří se, že nic nevidí, protože neví, co s tím, a čeká, že to přejde.
Po večerech mi říká:
Nevšímej si jí. Má to jen ze starosti.
Vím, povídám.
Není to ze zloby.
Já vím, Míro.
Potřebuje jen vědět, že je všecko v pořádku.
Vím.
Kouknul na mě s úlevou. Že jsem v klidu, nehádám se, že chápu. Taky jsem spokojená, že je klid.
Desátý den nechala záměrně bordel v kuchyni nemyté hrnky, drobky, máslo na stole. Já přišla z práce, všechno jsem v klidu uklidila.
Večer si Míru odchytila do chodby, myslela si, že jsem v koupelně:
Všiml sis, že je v kuchyni zase nepořádek? Asi nestíhá.
Stála jsem za rohem, s ručníkem. Míra mlčel. Tak je to jasné, říkám si.
Nebyla jsem z toho ani naštvaná, spíš už nic necítila. Ale když mi u snídaně oznámila, že příští týden přijedou tři její sestry jen si popovídat a poznat se tak jsem se usmála:
Paráda. Ráda vás uvidím.
Míra se na mě podíval trochu překvapeně, tchyně trochu podezřívavě. Dopila jsem kafe a šla do práce.
No tak uvidíme, říkám si, její oblíbená věta.
Sestry dorazily v sobotu před půl třetí. Tři mariánských sester: Zina, Květa a Milada. Pevné dámy, každá svůj názor a hlas jak zvon. Nakráčely do předsíně a hned inspekce.
Dobré bydlení, ohodnotila Zina. Světlé.
Rekonstrukce byla kdy? ptá se Milada.
Před třemi roky, opáčím.
To je vidět, řekla suše.
Marie vítala sestry s tím šibalským výrazem režisérky, co poslala herce na scénu a čeká, jak to dopadne. Míra pomáhal kabáty. Já v klidu, úsměv, nadhled, žádné stresy. Právě to trochu vykolejilo samotnou tchyni.
Usadili jsme se v obýváku, Zina si narovnala polštář, tvářila se spokojeně.
Tak, Olino, copak dnes bude za dobroty?
A teď přijde to nejlepší… Otočila jsem se na tchyni, v klidu, bez dramat, a říkám:
Paní Marie, myslela jsem, že dnešní kuchyňské velení převezmete Vy. Sama jste říkala, že Vám to jde líp a všecko od Vás chutná výborně. Před hosty se ztrapňovat nebudu.
Ticho.
Marie se na mě podívala. A já se usmívala, úplně normálně, jakoby to bylo naprosto přirozené.
No, začala.
Všechno máte nachystané kuře, zeleninu, bylinky. Všechno jsem ráno koupila, řekla jsem. Míra pořád říká, jak výborně vaříte.
Míra se začal dívat na koberec, jakoby tam měl rozpis na ligu mistrů.
Květa mrkla na Zinu, Milada koukala na tchyni s očekáváním.
Tak dobře, řekla Marie. Tak já jdu.
Marie zamířila do kuchyně. Já si sedla vedle Ziny s úsměvem:
Tak jak se jelo? Byly zácpy?
Trochu rozpačitě odpověděla, pak se přidala Milada, Květa si posteskla, jak je na jejich sídlišti v sobotu vždy zasekáno. Povídání se samo rozjelo.
Z kuchyně se ozývalo: otevření lednice, pak dlouhé ticho, šramotání, cinkání hrnce typické hledání v cizí kuchyni.
Olino! zavolala Marie z kuchyně. Kde máš zapékací mísu?
Dole vpravo pod plechem!
Ticho
Nevidím ji!
Je pod plechem!
Pauza. Už ji mám.
Zina zakašlala, Květa si prohlížela obraz na stěně, Milada koukala z okna.
Otočila jsem se ke Květě: Dáte si čaj? Dám vařit vodu.
Prosím, s úlevou kývla.
Šla jsem do kuchyně, postavila vodu na čaj a chvilku stála vedle Marie. Připadala si u krájení brambor jako generál bez armády.
Ani jsme si moc neřekly.
Pak jsem vzala hrníčky, donesla je do obýváku.
Večeře byla. Po hodině a půl, trochu zmatená, kuřecí maso trochu suché, omáčka moc řídká. Marie prostírala s výrazem, že tu práci poctivě odvede, ale byla by radši úplně jinde.
Zina diplomaticky poznamenala:
Marie, tohle se Ti fakt povedlo.
Všichni tak nějak svorně mlčeli, nebylo to trapné, prostě jen ticho. Povídali jsme si, chválili jídlo, stejně upřímně, jako když tě někdo dostane na návštěvu a nechceš zkazit atmosféru.
Já se ptala na Květiny děti, přidala pár vět o chalupě, rozdávala čaj.
Marie seděla v čele stolu a mlčela.
Když bylo po večeři a všechno uklizené, Marie vyšla z kuchyně s tím jejím ručníkem samozřejmě zavěšeným správně dolů.
Já sedím v obýváku s Mírou a čajem. Do ticha bylo slyšet, jak vedle u sousedů běží televize.
Ty sis to fakt pěkně zařídila, povídá mi.
Já jen vím, co chci, řekla jsem na to.
Kývla. Zvedla se, a když už se zabírala do svého pokoje, ještě přes rameno prohodila:
Jen škoda, že ten guláš s fazolemi nebyl vůbec špatný
A odešla.
Míra se na mě podíval:
Tys tohle vymyslela kdy?
Když jsi mlčel na chodbě.
Kývl a už se neptal.
Za tři dny si Marie všechno sama sbalila, objednala taxík, objala Míru na rozloučenou a trochu váhavě i mě.
Zavřela jsem za ní dveře. Pak jsem si v koupelně přehodila svůj ručník zpátky smyčkou nahoru, jak to mám ráda.
