A proč jsi do toho bramborového salátu teda koupila tenhle levnej majonéz? Já říkala jasně Provensálský, ten je mastnější, chuťově lepší! Tenhle je samá voda a škrob, zbytečně jsi zkazila suroviny.
Jarmila ztuhla s lžící v ruce a v břiše se jí rozlévalo tiché, známé podráždění. Zhluboka vydechla, aby nevybuchla, a podívala se na tchyni. Božena Kovářová stála v kuchyni, ruce vbok, a přivřenýma očima hodnotila salát v míse jak kontrolorka z hygieny před zavíračkou nádražní restaurace. Měla slavnostní šaty s flitry, které nosila jen k významným příležitostem, a ve tváři výraz trpící kněžny.
Dneska nebyla jen tak ledajaká oslava. Dnes Jarmile bylo třicet. Kulaté narozeniny! Den, který by nejradši trávila v restauraci, v krásných večerních šatech, při muzice a tanci. Ale před měsícem jim s Rostislavem odešel motor v autě, oprava stála půl výplaty a rodinná rada (čili Rostislav) rozhodla, že se bude slavit doma. Jarmilko, ty jsi moje hvězda kuchyně! Ty připravíš stůl, že se žádná restaurace nechytá, pronesl spokojeně, když ji objal kolem ramen. A Jarmila, s povzdechem a železnou disciplínou, souhlasila.
Paní Kovářová, majonézu jsem koupila stejnou, jako vždycky jen změnili obal, odpověděla Jarmila co nejmírněji a míchala brambory s hráškem dál. Kdybyste radši doladila ty chlebíčky s lososovou pomazánkou, hosté jsou tu za hodinu.
A lososa jsi koupila asi taky v akci na slevě, co? popošla Božena blíž k ledničce a zkoumala váleček. No jasně. Slabá chuť, barva mdlá. Jarmilo, šetříš na hostech, to není české. Za nás, když se slavily narozeniny, tak se stůl prohýbal pod jídlem! A ne pod nějakou náhražkou.
Do kuchyně nakoukl Rostislav. Už byl připravený, v nažehlené bílé košili a voněl pitralonem.
Holky, holky, nehádáte se tu? Voní to tu líp než v hotelové restauraci! Mami, nezlob se. Jarmilka má přece dneska svátek, zkus na chvilku nekritizovat, jo?
Já nekritizuju, já předávám zkušenosti, pronesla osudově Božena. Kdo jí to jinak řekne? Matka je v Brně, a já tady musím držet prapor rodinné tradice. Tak ukaž, kde máš ten rohlík, namažu ho.
Jarmila se otočila k plotně, aby nikdo neviděl, jak se jí do očí derou slzy. Předává zkušenosti. Za pět let manželství už měla těch zkušeností až po krk. Božena byla vždy zastánkyní toho, že správné je jen to její. Schovávala igelitky od mléka, myla jednorázové kelímky a považovala Jarmilinu potřebu mít hezkou manikúru za rozmařilost a boty z koženky za výdobytek buržoustů.
Přípravy vrcholily. Byt voněl upečeným kuřetem, cibulí a čerstvou bábovkou. Jarmila lítala mezi kuchyní a obývacím pokojem a aranžovala slavnostní stůl. Vytáhla nejlepší porcelán, naškrobila ubrousky, vyleštila skleničky. I přes únavu a poznámky si v koutku duše přála, aby ten večer byl krásný. Přeci jen třicítka je něco jako státní maturita ženskosti.
V pět se začali scházet hosté. Kamarádky s manžely, kolegové z úřadu, Rostislavův bratranec s ženou. Byt se naplnil smíchem, cvakáním sklenic a šustěním dárkových tašek. Podávaly se květiny, obálky s korunami, poukázky do drogerie. Atmosféra byla skvělá.
Božena usedla v čele ke stolu jako královna-matka a bedlivě sledovala, kdo kolik bere chlebíčků a kolik si dolévá vína. Občas utrousila: Ty okurky jsi přehnala, jsou šíleně slané, nebo Do šunkových závitků se dává vajíčko!, případně To víno nic moc, já dělám lepší mok doma! Hosté zdvořile kývali a slavili dál, už dávno očkovaní proti jejím komentářům.
Když přišel čas na gratulace, zvedl se Rostislav a krásně promluvil o tom, jak je Jarmilka úžasná manželka a kamarádka. Dojetí prostoupilo atmosféru a Jarmila byla najednou ráda, že se snažila.
A teď, slavnostně si vzala slovo Božena, bouchla vidličkou o skleničku a žádala pozornost, teď přišla řada na mě! Rosti, dones ten můj dárek, je v předsíni v tom velkým pytli!
Rostislav vytáhl z chodby obří, těžký dárkový pytel převázaný třpytivou mašlí. Podivně chrastil. Hosté ztichli. Jarmila se napjala. Loni dostala od Boženy sadu ručníků, nic moc, ale praktické. Co asi čeká letos? Deku? Konečně ten plánovaný mixér?
Tchyně vysoukala balík na stoličku vedle Jarmily a pronesla slavnostní řeč:
Jarmilko, třicet je věk, kdy žena kvete a už by měla mít rozum. Žádné ty tvoje mini a roztrhané rifle! Jsi manželka a možná máma. Dlouho jsem přemýšlela, co ti dát. Peníze ty se rozkutálejí. Spotřebiče rozbijí se. Ale kvalitní věci, ty přetrvají. Rozhodla jsem se ti předat to nejvzácnější, co mám. Mé vlastní svatební věno šaty, které jsem opatrovala celý život. Je to skoro rodinné dědictví. Tak si to užij, a vzpomeň si na tchýni v dobrém!
S těmito slovy teatrálně rozvázala mašli a komplet obsah vysypala Jarmile na klín a na podlahu.
V místnosti bylo ticho jak ve funuse. I hudba najednou ztichla. Jarmila ohromeně zírala na kupu hadrů, co ji pohřbila. Zavanul zápach naftalínu, zatuchliny a starého prachu. Na všechno padl šok s příměsí bádání kdy naposledy někdo tuhle skládačku z módy sedmdesátých let vytáhl ze sklepa?
Na jejím klíně spočíval kabát jakési nedefinovatelné hnědo-šedé barvy s obrovským límcem z umělé kožešiny, místy žrané moly jak vánočka. Vedle ležela věžička šatů z krimplenu někdo sedmiletý si možná pamatuje, ten tenký, syntetický šustící materiál z československých dob. Jejich barvy připomínaly noc v baru po absinthu: svítivě zelená, rezavě oranžová, puntíky, které by nerozdýchal ani Picasso. Navrch pár halenek s kanýrem, už zašlých a sežloutlých, a tlustá vlněná sukně s kostkou, tak drsná, že pohled na ni svědil i po očkování na tetanus.
Jarmila opatrně vzala jednu halenu za límeček. V podpaží zela, jako maják, tučná skvrna, co nepustila ani Vanish. Knoflíky držely silou vůle.
Paní Kovářová… začal se jí třást hlas, ale rozhodně se snažila mluvit nahlas. Co to je?
No co by! vykulila oči Božena pyšná jako páv. Kabát jsem si koupila v osmdesátým druhým v Kotvě! Pět hodin jsem stála frontu. To je držák! Trochu vyčistit, přišít knoflíky a budeš jako z časopisu. Ty šaty? To je jugoslávský import! Dneska všechno čínskej šunt, ale tohle… och, v tom jsem tančila na prvním Čaj o páté a lapila Rosťova tatínka. Teď je řada na tobě, ať se blýskneš!
Hosté střelili pohledem jeden na druhého. Jarmilina kamarádka Zdena si zakryla pusu, těžko říct, jestli potlačovala smích nebo hrůzu. Rostislavův bratranec Mirek zabořil nos do rakvičky. Jen Rostislav stál jak pilíř, trochu rozpačitý, s trapným úsměvem.
Mami, to je vtip, že jo? Retro teď frčí, bránil situaci.
Jarmile hořely tváře. Nejen z rozčarování z hlubokého ponížení. Božena prostě uklidila půdu: odpad, co se jí nechtělo likvidovat, vykreslila jako rodinné dědictví a ještě čekala vděk!
Vstala, setřásla ze sebe těžký kabát, ozval se tupý zvuk a zvedl se prach.
Vintage, Rosti, znamená kusy s hodnotou, pravila ledově Jarmila. A tohle je hadrový odpad. Starý, páchnoucí naftalinem a potem.
Jarmilo! zalapala po dechu Božena. To myslíš vážně? Já jsem to schovávala čistě z lásky! Jsi nevděčná!
Paní Kovářová, koukla jí Jarmila do očí, vidíte to zažloutlý podpaží? Vidíte moly v kožešině? A myslíte, že třicítku má člověk oslavit v šatech, které někdo nosil, když šel na spartakiádu? Opravdu čekáte, že tohle budu nosit?
Ty jsi zkažená! zavřeštěla tchyně vděčným, novým tónem. Podívejte na ni, holka, co nikdy neměla bídu! Prát jí to dělá problém! Snažím se jí udělat dámu a ona je slepice nadutá! Rosti, slyšíš ten nevděk?
Rostislav popadl odvahu postavit se mezi dvě ženy.
Jarmilo, mami, dost. Mami, myslela jsi to dobře. Jarmilko, je to jen věc… Mami, měla jsi se zeptat!
Zeptat na co? Mám jí dát kabát, co stojí dneska dvacet tisíc? Ne Tohle je vděk? Já si vezmu všechno a odcházím! Už mě tu nikdo neuvidí!
Tak to je nejlepší dárek, prohodila Jarmila klidně, avšak důrazně.
Bylo úplné ticho. Všichni slyšeli, jak vteřinovka na hodinách cvaká.
Co jsi řekla? špitla Božena bílá jak stěna.
Řekla jsem, že si nenechám udělat z oslav skládku. Vezměte si vše zpátky. Děkuju, nechci. Ani teď, ani nikdy. Mám ještě kousek úcty k sobě.
Tchyně málem upadla, jak lapala po dechu. Začala hromadit hadry zpět do pytle, kabát nešel nacpat, zarývala do něj nehty všechno, co se nevešlo, vramovala ke dveřím.
Jdeme Rostíku! spustila. Odvedeš mě, víc tu nevydržím! Kdo tě má rád, ten jde se mnou!
Rostislav zůstal na místě mezi manželkou a matkou, nevěděl, čí je.
Mami Kam bys šla? Jarmila má dnes narozeniny, hosti Zavolám ti taxi.
Tak ty takhle! Zrádce! Maminčina holka je ti milejší než vlastní máma!
Božena s pytlem vyrazila ke dveřím. Prásk.
Nikdo se nehýbal. Vůně naftalínu a hádky visela ve vzduchu jak říjnová mlha.
Ehm Tak na zdraví oslavenkyně pípla Zdena.
Večer se už nezachránil. Povídání drhlo, všichni nervózně pokukovali na Jarmilu, která seděla zpříma s červenými fleky ve tváři. Do hodiny byli hosté pryč, vymlouvali se na poslední tramvaj.
Když Jarmila sklízela stůl, grimasy už vůbec neřešila. Ostře házela nádobím do myčky. Rostislav seděl na gauči, hlavu v dlaních.
Jarmilo, nemuselo to být tak zostra odvážil se po chvíli. Mohla jsi to prostě pak vyhodit nebo k tátovi na chatu odvést. Proč to dělat mezi hostama? Teď mamka lehne s tlakem.
Jarmila postavila talíře na stůl, až bolestně zacinkaly.
Rosti, ty fakt nechápeš rozdíl? Kdybych to dostala v soukromí, neřekla bych ani popel. Ale ona mi to vysypala před lidma. Aby ukázala, že jsem nula, že mi stačí, co jiné by hodily do popelnice. Tohle není péče to je předvádění, že ona je někdo a já jsem nic.
Ona to prostě nevidí. Je stará škola, žila v nedostatku
Každý tady žil v nedostatku, Rostíku. Moje máma taky. Ale tu půl roku šetřila, aby mi koupila zlatý přívěsek. Tvojí mámě, která má na účtu napůl barákové úspory, nebylo líto přinést mi pytel špinavých hadrů. A tys při tom mlčel. Nevadilo ti, že tvou manželku oblíkají do muzejních exponátů?
Nechtěl jsem rozbroje…
A já už nechci žít v ponížení. Nejsmutnější je, že jsi si nevšiml ani fleku pod rukávem. Pro tebe módní retro pro mě políček.
Odešla do ložnice a zavřela dveře. Rostislav zůstal sedět mezi špinavým nádobím a zbytky dortu. Poprvé se na to snažil podívat očima někoho jiného než svého synovského ega. Vybavil si Zdenin pobledlý výraz. Zvedl si v duchu halenku a zarazilo ho, jak to Jarmile asi muselo být. Hanba mu hořela jako popálenina.
Ráno vstala Jarmila brzy. Němě vypila kafe, vzala ze šatníku zapomenutý starý šál také pichlavý jak ježek.
Jednu věc musím vyřešit, řekla, když vyšel Rostislav z pokoje.
Jedeš za mámou se omluvit? nadhodil opatrně.
Ne. Jen jí jedu vrátit šálu. Dohodnout si pravidla. Nechci, abychom v sobě měli věčně nevyřčené útrapy.
Pojedu s tebou, navrhl.
Netřeba. To je žena od ženy.
Za hodinku už byla v panelákovém bytě u Boženy. Tchyně otevřela s ručníkem na hlavě, v obklopení kýblemi meduňky.
Přišla ses do mě pustit? No, to jsem zvědavá.
Jarmila mlčky vešla, v kuchyni hodila šálu na stůl.
Paní Kovářová, nebudeme hrát divadlo. Uznávám, jste Rostislavova maminka, máte svůj věk, ale já vyžaduji váš respekt.
To je dnes móda! A kdo bude respektovat mě? Proč jsi mě tak ponížila?
Vy jste ponižovala spíš mě. Ty šaty nejde vzít na sebe ani po bombě z outletu. Je to odpad, ne dárek! Když chcete aspoň něco dát, stačí kytičku… nebo se zeptat.
Ty si myslíš, že máš všechno, co chceš
Myslím si, že jsem žena vašeho syna, ne popelnice na cizí minulost. Buď ke mně budete slušná, nebo vás můžeme vídat po telefonu o svátcích.
Božena zbledla až za uši. Tak pevný postoj nečekala.
A co když vám na to vykašlu?
Tak aspoň víme, na čem jsme.
Jarmila už mířila ke dveřím, ale ještě dodala:
Všimněte si všem chutnal ten salát, i s mým špatným majonézem. Protože jsem ho dělala s láskou, ne otráveností.
Vyšla ven a s hlubokým nádechem ucítila poprvé po letech příjemnou lehkost.
Večer přinesl Rostislav domů obří kytici růží.
Máma volala, huhlal. Prý no, máš svůj charakter. A že to s tím kabátem přehnala. Asi to dá do sekáče, když jsi taková dáma.
Jarmila se rozesmála. Výhra, drobná, ale sladká.
Ať si dělá, co chce. My jdeme v sobotu do restaurace. Slavit třicítku pořádně v šatech, co si vyberu já!
Jasně! objal ji Rostislav. A ani slovo o rodinném rozpočtu. Zasloužíš si to.
Od té doby se věci doma změnily. Božena už dárky pouze vkládala do obálek a vždy s povzdechem, že mladí mají teď divné móresy. Ale Jarmile to nevadilo. Důležité bylo, že její skříň měla konečně volno pro její vlastní život, ne pro cizí fosilie v naftalínu.
