Božena Váchová zjistila, že její muž má poměr se sousedkou z chatové osady, když si od ní přišla půjčit sůl na zavařování okurek. Dveře otevřel Jaroslav. Její Jaroslav. V domácích trenýrkách a tílku.
Jardo? vytlačila ze sebe sotva slyšitelně.
Zbledl, pak zrudl, pak zase pobledl.
Božko… počkej, já ti to všechno vysvětlím…
Za jeho zády se objevila Vlasta, sousedka, která ovdověla už dávno. Měla na sobě župan ledabyle přehozený přes nahé tělo.
Jardo, kdo tam je? zeptala se, když Boženu uviděla. No teda…
Trojice lidí jen zírala jeden na druhého. Pak se Božena otočila a vyběhla k brance. Rychle, skoro utíkala.
Božko! Stůj! Jaroslav za ní vyběhl, úplně zapomněl na to, že je v trenýrkách a tílku.
Celá ulice dvanácti chat vyšla na zápraží. Jaroslav Váchal, vážený člověk, předseda osady, teď běží polonahý za svou manželkou.
No to je tedy divadlo, okomentoval to František z vedlejší parcely.
Božena vtrhla do chaty a zamkla se. Jaroslav bušil na dveře.
Božko, otevři! Vysvětlím ti to!
Jak dlouho?! křikla přes dveře.
Cože?
Jak dlouho to trvá mezi vámi?
Jaroslav ztichl. Pak polohlasem řekl:
Osumnáct let.
Božena sjela po dveřích na zem. Osumnáct let. Jejich nejmladší syn Lukáš má právě osumnáct.
Branka zavrzala. Do dvora vešla Vlasta, už oblečená, učesaná.
Boženo, pojď ven. Musíme si promluvit.
Vypadni, zmije jedna!
Boženo, jsme dospělé. Nevylévej si tu vztek jak malá holka.
Božena se sebrala, vyšla ven. Sedla si na zápraží. Vlasta si sedla vedle, Jaroslav přešlapoval opodál.
Osumnáct let, šeptla Božena. Jak jste se k tomu vůbec dostali?
Pamatuješ, jak tě bolela záda? Jela jsi tehdy na dva měsíce do Motola?
Pamatovala. Operace, dlouhé léčení. Jaroslav tehdy spálil okurky, rajčata shnila. Ještě se divila, jak bez ní vůbec zvládá.
Pomáhala jsem mu, řekla Vlasta. Na zahradě, s vařením. No a…
A už to jelo, zamumlal Jaroslav.
Osumnáct let! vyskočila Božena. Osumnáct let jste ze mě dělali blázna!
Nikdo tě nechtěl dělat bláznem, odvětila Vlasta, také vstala. Ty jsi žila svoje, my svoje.
Svoje? Vždyť je to můj muž! Otec mých dětí!
A co? Přestal být snad mužem? Děti jsou snad hladové? Chata zarůstá plevelem?
Božena se ohnala, ale Jaroslav jí chytil ruku.
Božko, ne…
Nesahej na mě!
Vytrhla se a šla do chaty. Na ulici už postávala celá parta. Noviny se šíří rychle.
Rozejděte se! zavrčel Jaroslav. Komedie skončila!
Nikdo se ale nerozešel. Každý měl co dodat. Ludmila ze třetí parcely na celé kolo prohlašovala:
Já to říkala! Viděla jsem je spolu mockrát!
Hudráš, odsekl její muž. Ty máš oči jako slepý mlok.
Ty máš mloka v hlavě! Já vidím všechno!
Večer seděla Božena na verandě. Jaroslav chodil dokola.
Božko, něco řekni aspoň.
A co? Rozvod?
Jaký rozvod, už nám je šedesát!
A co? Po šedesátce se nerozvádějí?
Prosím tě, Božko, nech už těch řečí. Vždyť jsme spolu čtyřicet let!
Z toho osumnáct jsi chodil s Vlastou.
Já žil s tebou! Jenom občas… jsem šel za ní.
Občas?
No… dvakrát týdně.
Dvakrát týdně osumnáct let, Jardo, to není občas. To je plán.
Sklonil hlavu, sedl si naproti.
Božko, pochop mě. Já tě mám rád. Ale Vlasta… je jiná.
Lepší?
Ne lepší. Jen jiná. S tebou je domov, děti, povinnosti. S ní vypnu. Od všeho.
Tys vypínal? Já měla volno snad kdy?
No právě! Ty furt něco děláš! Okurky, rajčata, kompoty! Já bych si někdy rád jen sedl, dal si pivo, popovídal.
Se mnou si nepopovídáš?
S tebou se řeší děti, vnoučata, zahrada. S ní kecáme o životě. O knížkách.
Ona snad čte? divila se Božena.
Vlastu znala jako prostou ženskou odněkud z Horní Suché.
Čte. Básně i romány. Miluje klasiku.
Božena se málem rozesmála. Jaroslav a klasika.
No a co teď?
Nevim. Jak si rozhodneš.
Já? A ty?
Já… Božko, je mi dvaašedesát. Co bych ještě vymýšlel? Chci mít klid na dožití.
S kým? Se mnou, nebo s Vlastou?
Jaroslav mlčel. Pak dýchl:
Nemohlo by to být s oběma?
Božena popadla nejbližší sklenici s okurkami a hodila po něm. Minula. Sklenice rozprskla o zed.
Táhni odsud!
Jaroslav odešel. Ke Vlastě, pochopitelně.
V noci Božena nezamhouřila oka. Přemítala. Čtyřicet let spolu. Dvě děti, vnoučata. Chata, kterou stavěli od základů.
A osumnáct let lži.
Jenže… byla to vůbec lež? Přísahal jí věrnost? Milostné sliby? Prostě žil. S ní i s Vlastou.
Ráno přišla Žofie z páté parcely, s koláčem v ruce.
Božko, drž se.
Díky.
Chceš, ať mu dám přes hubu? Můj Radek mu klidně jednu natáhne.
To netřeba. Jsme přece dospělí lidi.
Tak co, jak se rozhodneš?
Zatím nijak.
Já bych ho vykopla. Zrádce!
Žofko, tvůj Radek nechodí ke Ludmile ze třetí parcely?
Žofka zrudla.
Kam na to chodíš?
Viděla jsem vás v malinách.
To…to byla jen debata!
V objetí?
Žofka třískla dveřmi a odešla.
Odpoledne dorazil František.
Paní Váchová, ehm… nemám vám zorat záhon? Něco pomoct?
Děkuju, není třeba.
Jen že pan předseda vzkazuje, že si večer přijde pro věci.
Jaký věci? Rodinné trenýrky?
To nevím. Jen to říkám.
František přešlápl a odporoučel se.
Večer Jaroslav opravdu přišel. S hlavou sklopenou.
Vezmu si pár věcí.
Vem si.
Zamířil dovnitř, Božena šla za ním.
Jardo, proč vlastně Vlasta? Co na ní vidíš?
Zastavil se.
Nevím. S ní je to prostě… jednoduché.
Se mnou je to těžké?
Ne těžké. Ale ty vždycky víš, co a jak. Jak zavařit okurky, kdy sázet brambory, kolik vnučkám dát k svátku. Ona neví nic. Ptá se mě.
A připadáš si tak důležitý?
Spíš potřebný.
Božena klesla na postel.
Jardo, já taky všechno nevím. Třeba, jak se žije, když muž osumnáct let chodí se sousedkou.
Božko…
Nevím, jak se dívat dětem do očí. Co říkat vnoučatům, když se ptají, proč děda bydlí jinde.
Nic jim neříkej!
Měla bych. Zejtra přijede Radim s rodinou. Co jim mám povědět?
Že jsme se pohádali.
Jaroslav usedl vedle.
Božko, nešlo by na to zapomenout?
Jak, prosím tě?
No… dělat, že nic nebylo.
Jo. Vlasta za plotem, ty ji denně potkáváš, a hrajeme si na idylku?
A co navrhuješ ty?
Božena vstala, šla k oknu. Za plotem Vlasta zalévala okurky, v tom samém županu.
Víš co? Žij si, kde chceš. Ale vnoučatům to povíš sám.
Božko!
A letos okurky zavaříš sám.
Já to neumím.
Vlasta je přece vzdělaná, ta si poradí.
Jaroslav odešel s ranečkem věcí. Ulice opět zírala.
V noci Boženu vzbudil hluk. Někdo se motal po zahradě. Vyšla ven. U skleníku stál Jaroslav.
Co tu chceš?
Jdu zkontrolovat rajčata. Zítra má být vedro, musím otevřít.
Copak tys už odešel?
Odešel. Ale rajčata jsou moje. Nazmar je nenechám!
Otevřel skleník a přelezl zpátky plot.
Ráno přijel Radim s rodinou.
Mami, kde je táta?
U sousedky.
Na návštěvě?
Bydlí tam.
Radim se zasekl.
Prosím?
Božena mu to krátce vysvětlila. Bez detailů.
Osumnáct let?! Mami, tak to…
Co?
To už byl s ní, když se narodil Lukáš?
Ano.
Radim se zvedl a šel za Vlastou. Božena slyšela křik, třískla branka. Syn se vrátil.
Táta říká, že vás miluje obě.
No tedy, máme radost.
Mami, nemyslíš, že je to možné? Láska k dvěma?
Radime, šel bys do toho ty?
Já? Ne. Ale já nejsem táta.
To vím.
Vnuk přiběhl ze dvora.
Babi, proč děda spí u tety Vlasty?
Protože jí pomáhá s jahodama, řekla Božena.
Radim se rozesmál.
Mami, ty to bereš!
V noci zase randál. Božena šla ven. Jaroslav zaléval záhon.
Jardo, to tě nic nenapadne?
Sucho, všechno by uschlo!
Polívej si sám, jak chceš!
Vlastini záhony jsou jinde!
Tak polévej tam!
Ale tady mě to mrzí!
Božena vzala hadici.
Pomůžu ti. Nebudeš tu do oběda.
Polévali spolu. Mlčky. Pak si sedli na lavičku.
Jardo, koho máš vlastně radši?
Božko, co to je za otázku?
No koho?
Jaroslav přemýšlel.
Vás obě. Ale každou jinak.
Jak to myslíš?
Ty jsi pro mě pravá ruka. Zvyk, jistota. Bez tebe jsem ztracený. Ona je jako svátek. Málo, ale slavnostně.
A kdybych nebyla?
Božko, co to povídáš!
Tak kdyby. Vzal by sis ji?
Asi ne. Pak by se z ní stala pravá ruka. Svátek by nebyl.
Takže obě?
Vypadá to tak.
Seděli, koukali na hvězdy.
Jardo, a co když si já taky udělám svátek?
Jaroslav vstal.
Cože? Jaký svátek?
Jiného chlapa. František tu nabízel pomoc.
František?! To nedopustím!
Co uděláš? Vždyť bydlíš u Vlasty.
To je jiné!
V čem jiné?
Božko, ty taková nejsi!
Tys mě nikdy neznal. Třeba začnu číst klasiky.
Ty a literatura!
Klidně.
Jaroslav odevzdaně sedl.
Božko, vážně. Co chceš?
Co by asi chtěla? Vrátit čas? To už nejde. Nikdy.
Chci klid. Nakládat okurky. Hlídání vnoučat.
A?
A nic. Bydli si, kde chceš.
Fajn?
Když budeš chtít ke mně, přijď. Jen už nelži.
A co když přijde František?
Nepřijde. Má přece Katku z devítky.
Odkud to víš?
Jardo, nejsem slepá. Jen jsem mlčela. Jako všichni.
Ráno se Jaroslav s kufrem vrátil.
Božko, můžu opravdu zpátky?
Postel je v kůlně. Nafoukni si matraci. Nějak se tam vejdeš.
Odnesl raneček, šel pro nafukovačku.
Sousedé pozorovali a šeptali. Vlasta zalévala okurky, tvářila se, že se nic neděje.
Syn se objevil na prahu.
Mami, už je táta doma?
Nafukuje si matraci v kůlně.
Ty jsi světec? Odpustila jsi mu?
Blázen spíš. Na svatost už je pozdě.
Za týden se Jaroslav přestěhoval zpátky do domu. Za měsíc Božena přestala řešit, že dvakrát týdně mizí k sousedce. Za rok už si tuhle historku v chatové ulici nikdo nepřipomněl.
Objevily se nové. Ludmila ze třetího přešla k Petrovi z páté, Žofka ke kdysi Ludmilinu muži.
Božena nakládala okurky. Jaroslav stavěl nový skleník. Vlasta za plotem četla Rychlé šípy.
Co vlastně znamená láska? Prožít čtyřicet let, vychovat děti, postavit dům, zasadit jabloň.
A smířit se s tím, že nic není dokonalé. Ani láska.
Obzvlášť láska.
