Ven z mého bytu! řekla maminka
Ven, pronesla naprosto klidně matka.
Alžběta se ušklíbla a opřela se do opěradla židle byla přesvědčená, že matka mluví k její kamarádce.
Ven z mého bytu! Marie se obrátila ke své dceři.
Lído, viděla jsi příspěvek? kamarádka vletěla do kuchyně rovnou v kabátu. Alžběta porodila! Tři a půl kila, dvaapadesát centimetrů.
Úplně po tatínkovi, stejný nosánek. Oběhla jsem už všechny obchody, nakoupila oblečky. Proč jsi tak zamračená?
Gratuluji, Maruško. Mám z vás radost, Lída vstala, aby kamarádce nalila čaj. Sedni si, aspoň si sundej kabát.
Ale já se nemůžu moc zdržovat, Marie se sesunula jen na kraj židle. Tolik práce, tolik povinností. Alžběta je šikovná, všechno zvládne sama.
Manžel je poklad, byt si vzali na hypotéku, teď dodělávají rekonstrukci. Jsem na ni pyšná. Správně jsem ji vychovala!
Lída jí tiše podala šálek. Jo, správně… Kéž by Marie tušila
***
Přesně před dvěma lety přišla Alžběta, Maruščina dcera, k Lídě bez ohlášení, s uplakanýma očima a třesoucíma se rukama.
Teto Lído, prosím, hlavně neříkej nic mámě. Prosím! Kdyby to zjistila, dostala by infarkt! Alžběta vzlykala, žmoulala v ruce mokrý kapesník.
Alžbětko, uklidni se. Povídej pořádně. Co se stalo? Lída se tehdy opravdu lekla.
Já v práci Alžběta se rozplakala. Kolegyňce zmizely z tašky peníze. Padesát tisíc korun.
A kamery zachytily, že jsem šla do kanceláře, když tam nikdo nebyl. Já to neudělala, teto Lído! Přísahám!
Ale řekli mi: buď vrátím těch padesát tisíc do zítřejšího poledne, nebo jdou na policii.
Mají svědka, co prý viděl, jak schovávám peněženku.
To je bouda, teto Lído! Jenže kdo by mi věřil?
Padesát tisíc? Lída svraštila čelo. Proč nejdeš za otcem?
Byla jsem tam! Alžběta se znovu rozbrečela. Řekl, že si za to můžu sama a ani korunu mi nedá, když jsem prý tak hloupá.
Prý mám jít na policii, tam mě naučí životu.
Ani mě nepustil dovnitř, křičel na mě přes dveře.
Teto Lído, nemám za kým jiným jít. Mám našetřených dvacet tisíc, chybí mi třicet.
A proč neřekneš mámě? Je to tvoje matka.
Ne! Máma by mě sežrala. Pořád říká, že jí dělám ostudu, a teď tohle krádež…
Učí na škole, všichni ji znají.
Prosím, půjč mi těch třicet, ano? Přísahám, budu splácet dvě až tři tisíce týdně. Už jsem si našla jinou práci!
Prosím, teto Lído!
Lídě bylo mladé holky líto až do morku kostí. Dvacet let a už taková špína na jméně.
Otec odmítl pomoct, matku se bála, že by jí hlavu utrhla
Kdo z nás nikdy neudělal chybu? pomyslela si tenkrát Lída.
Alžběta se pořád utírala do kapesníku.
Dobře, povzdechla si Lída. Mám ty peníze. Spořila jsem na zuby, ale počkají.
Ale slib, že je to naposled. A mámě nic neřeknu, když máš takový strach.
Děkuju! Děkuju, teto Lído! Zachránila jste mi život! Alžběta ji objala kolem krku.
První týden Alžběta opravdu donesla dvě tisícovky. Přišla šťastná, řekla, že už je to za ní, na policii prý nic a v nové práci je fajn.
A pak přestala odpovídat na zprávy. Měsíc, dva, tři. Lída ji pak viděla u Marie na oslavě, ale Alžběta dělala, jako by ji skoro neznala studené “dobrý den” a nic víc.
Lída ji nenaháněla. Říkala si:
Je mladá a asi ji to mrzí, stydí se.
Rozhodla se, že těch třicet tisíc nestojí za to, aby rozbila dlouholeté přátelství s Marií. Dluh prostě odpustila a zapomněla.
***
Slyšíš mě vůbec? zamávala Marie Lídě před nosem. Na co myslíš?
To nic, Lída zavrtěla hlavou. Měla jsem jen své starosti.
Hele, Marie se naklonila blíž. Potkala jsem včera Simonu, pamatuješ starou sousedku? V obchodě mě zastavila, přišla mi divná.
Začala se vyptávat na Alžbětu, jestli už vrátila dluhy. Vůbec jsem nechápala, o čem mluví.
Řekla jsem jí, že Alžběta je samostatná, vydělává si sama. A Simona se tak nějak divně ušklíbla a šla dál.
Nevíš, že by si u ní Alžběta něco půjčovala někdy?
Lída ztuhla.
Nevím, Marie. Možná nějakou drobnost.
No nic, musím už jít. Musím skočit ještě do lékárny, Marie vstala, políbila Lídu na tvář a spěchala pryč.
Večer se Lída neudržela. Našla si číslo na Simonu a zavolala.
Simčo, ahoj, tady Lída. Ty jsi dnes mluvila s Marií? O jakých dluzích jsi se jí ptala?
Na druhé straně bylo slyšet těžký povzdech.
Ach, Lído… Já myslela, že to víš. Vždyť jsi jim byla ze všech nejblíž.
Před dvěma roky ke mně Alžběta přišla. Celá uplakaná, oči nateklé. Prý jí v práci obvinili z krádeže.
Buď prý vrátí třicet tisíc, nebo jde do vězení. Ať to hlavně neříkám mamce, žebronila…
Já, blbá, jí ty prachy půjčila. Slíbila, že je vrátí do měsíce. Už jsem ji neviděla
Lída v ruce křečovitě sevřela telefon.
Třicet tisíc? zopakovala. Opravdu třicet?
No jasně. Tolik jí prý chybělo. Vrátila jen pět set po půl roce a od té doby nic.
A potom jsem zjistila od Jitky z vedlejšího vchodu, že za ní Alžběta taky s touhle historkou šla.
Jitka jí dala čtyřicet tisíc.
A i paní učitelka Kalousová, jejich bývalá, také “pomohla” Alžbětě. Ta jí dala dokonce padesát.
Počkej Lída si sedla na pohovku. To jako… všem řekla tu samou historku a žádala podobné částky?
Přesně tak, Simonin hlas ztvrdl. Holka prostě obešla všechny maminčiny známé. Každé naservírovala strhující příběh, aby jí bylo líto.
A na ty peníze si nejspíš žila, protože za měsíc po tom všem měla na facebooku fotky z dovolené v Chorvatsku.
I já jí dala třicet tisíc, zašeptala Lída.
Tak už nás bude nejmíň pět, povzdechla si Simona. To už je podnikání, Lído.
To už není omyl z mládí, ale obyčejný podvod. A Marie nemá tušení. Chodí a jenom je na Alžbětu pyšná. Její dcera je přitom zlodějka!
Lída zavěsila. Hučelo jí v hlavě. Peněz jí nebylo líto dávno je odepsala.
Bylo jí zle z toho, jak vypočítavě a chladně dvacetiletá dívka oklamala dospělé ženy, které jí důvěřovaly.
***
Druhý den Lída přišla za Marií. Nechtěla dělat žádnou scénu. Chtěla se jen podívat Alžbětě do očí.
Zrovna se vrátila z porodnice a dokud v jejich hypotéčním bytě probíhala rekonstrukce, bydlela u matky.
Jéjda, teta Lída! Alžběta se křečovitě usmála, když otevřela Lídě dveře. Pojďte dál, čaj si dáte?
Marie pobíhala po kuchyni.
Jé, Lído, sedni si. Proč jsi nezavolala dopředu?
Lída usedla naproti Alžbětě.
Alžběto, začala klidně. Potkala jsem Simonu. I Jitku. I paní učitelku Kalousovou. Včera jsme spolu večer dlouze mluvily. Měly bychom založit klub “Obětí pomoci”.
Alžběta ztuhla, zbledla a rychle mrkla na matku, která stála zády.
Co tím myslíš, Lído? otočila se Marie.
Alžběta ví moc dobře, o čem mluvím, Lída pohlédla přímo na ni. Vzpomínáš, Alžběto, na ten ošklivý příběh před dvěma lety?
Kdy jsi ode mě chtěla půjčit třicet tisíc? A od Simony třicet? Od Jitky čtyřicet? Od paní Kalousové padesát?
Všechny jsme tě “zachraňovaly” před vězením. Každá jsme věřily, že jsme jediné, kdo zná tvé strašné tajemství.
Marie v ruce zadrhla konvici, voda přetekla a zasyčela na plotně.
Jakých padesát tisíc? Marie pomalu odložila konvici. Alžběto? Vysvětli to. Půjčovala sis od mých kamarádek? I od paní Kalousové?!
Mami to není tak Alžběta začala koktat. Já skoro všechno jsem už vrátila…
Nic jsi nevrátila, Alžběto, přerušila ji Lída. Mně jsi přinesla dvě tisícovky, zbytek nic.
Vybrala jsi z nás skoro dvě stě tisíc na smyšlený příběh. Mlčely jsme, protože jsme tě litovaly, Marie.
Ale včera jsem pochopila, že jsme měly litovat sebe.
Alžběto, podívej se mi do očí. Vylákala jsi peníze z mých kamarádek?! Vymyslela sis historku o krádeži, abys obírala ty, co nás navštěvují?
Mami, potřebovala jsem peníze na stěhování! vyhrkla Alžběta. Nikdo jste mi nic nechtěli dát!
Táta mi ani korunu nedal, potřebovala jsem novou domácnost!
Co je na tom špatného? Jim přece ty peníze nechybí, nevzala jsem jim poslední!
Lidě bylo najednou odporně. Tak takhle to je…
Už rozumím. Marie, odpusť, že ti to teď říkám, ale dál to skrývat nemůžu.
Nechci podporovat její chování. Udělala z nás všechny hlupáky!
Marie stála opřená o stůl, ramena se jí chvěla.
Ven, klidně řekla.
Alžběta se ušklíbla, opřela se byla přesvědčená, že matka mluví k Lídě.
Ven z mého bytu! Marie se postavila dceři. Hned si sbal věci a vrať se ke svému manželovi. Ať tě tu už nevidím!
Alžběta zbledla.
Mami, mám dítě! Nemůžu být ve stresu!
Už nemáš matku, Alžběto. Matku měla ta holka, kterou jsem považovala za poctivou. Ty jsi zlodějka.
Paní Kalousová Bože, ta mi volala každý den, ptala se, jak se máš, a nic neřekla… Jak se jí teď podívám do očí? Jak?!
Alžběta popadla kabelku, hodila na zem utěrku.
Tak si ty svoje peníze strčte někam! vykřikla. Starý báby! Jděte do háje obě!
Alžběta vtrhla do pokoje, popadla dítě v košíku a vyrazila z bytu.
Marie usedla tiše na židli a zakryla si tvář rukama. Lídě bylo úzko.
Promiň, Marie
Ne, Lído To já jsem ta, kdo má prosit o odpuštění. Že jsem vychovala takovou holku. Skutečně jsem věřila, že všechno zvládla sama Ale ona Bože, to je ostuda…
Lída ji něžně pohladila po rameni, Marie se rozplakala.
***
Za týden objížděl Alžbětin manžel všechny “věřitele”, bledý, zlomený, omlouval se, díval se do země. Sliboval, že všem dluhy splatí.
A opravdu začaly přicházet převody. Maruška vrátila padesát tisíc paní Kalousové sama.
Lída si nevyčítá, že to všechno prasklo. Podvodnice potrestání zaslouží. Ne snad?
