Na Janu závistivě hleděli kolegové i známé omotala si kolem prstu výrazně staršího a zámožného muže. Pavel byl o patnáct let starší než ona a řídil firmu, kde právě Jana začala pracovat.
Teprve nastoupila, a už se bude vdávat, šuškali za jejími zády.
Z popelky rovnou do zámeckého sálu.
Přesně tak.
Jana ale o veřejné prozrazování vztahu se šéfem vůbec nestála. S Pavlem se začali scházet dříve, než ji přijali do jeho firmy. Vlastně v té době ani netušila, že je jednatelem společnosti, a na pohovor šla na slepo. Přesto ji přijali obratem, i když Pavel tvrdil, že se výběru osobně neúčastnil a vše zařizovalo personální oddělení podle zkušeností a životopisů uchazeček.
Později se to samozřejmě dozvěděla, a tak Pavla poprosila, aby jejich vztah nechal v tajnosti. Jenže všechno utajené jednou vyjde na povrch. Zvěsti o románku Pavla a Jany se roznesly po celé firmě drbaly o tom i uklízečky. Snad jen málokdo nenašel příležitost nad vdovcem a mladou kráskou povzdechnout.
Jana nikdy na svůj vzhled nebyla pyšná a věděla, že dostala místo nejen díky hezkým očím. Drbny si však myslely své.
Ještě ani dva roky od smrti Heleny a Pavel už plánuje svatbu, povídaly si.
Helena Štěpánová byla předchozí majitelkou firmy i první Pavlovou ženou. Deset let tvořili pár, a pak Helena tragicky zemřela, zanechala mu dědictví i podnikání.
Z Pavla se rázem stal žádaný ženich, ale dlouho se po ženě smrti uzavíral do sebe a kvůli truchlení přitahoval ženskou pozornost ještě víc.
To je věrný muž.
Jako labuť, povzdychly si ženy, házely po něm přihlouplé pohledy.
Nedalo se říci, že by Pavel byl lamačem srdcí nebo krasavec. Spíše lákal lovkyně svou plnou peněženkou. Každý ale věřil, že Jana Pavla nezaujala pro peníze.
Seznámili se naprosto obyčejně narazil do ní s vozíkem ve frontě v supermarketu: potrhal jí punčochy i rozmáčkl semišové střevíčky… a ještě jí vynadal, že se předbíhá! Jana se ale rychle oklepala, odpověděla mu, až Pavla zahanbila, a tak zaplatil její nákup na omluvu a pak běžel přes celou pasáž, aby se ještě jednou omluvil.
Prosím, promiňte mi… byl to těžký den, říkal zadýchaně Pavel. Mohu vám pomoct s taškami?
Ne, děkuji. Mám auto a zvládnu to sama, odpověděla mu.
Žádné auto Jana ale neměla. Jen čekala, až se vzdálí, a pak zamířila na tramvaj. Pavel však jel stejnou trasou a zahlédl ji, jak čeká na zastávce.
Posaďte se, hodím vás, nabídl znovu, jakmile zastavil u ní.
Děkuji, nechci.
Odtud neodjedu, dokud nenastoupíte, zněl nekompromisně, zablokoval nástup na zastávku a ostatní cestující Janu přesvědčovali, aby se svezla, a uvolnila místo.
Nakonec neochotně přikývla.
Nakonec se ukázalo, že když nekřičí ani nejezdí vozíkem po nohou, Pavel je milý muž. Jana pomyslela, že za jiných okolností by mohli být přáteli. Pavel ale chtěl víc než přátelství. Po Helčině smrti si myslel, že vhodnější ženu už nenajde a přece přišla Jana. Nepodobala se Heleně ani povahou, ani vzhledem.
A přesto ji něco přitahovalo. Tak až, že si vypátral její adresu a denně na ni čekal před domem. Nakonec souhlasila s rande. O pár týdnů později nastoupila do firmy. Byla to náhoda? Možná.
Pavla nezajímalo, co si kdo šeptá za zády. Svých citů se nestyděl. Nevýslovnými dary snoubenku nezahrnoval, zato času a pozornosti jí nikdy nechybělo.
Janu bavilo, jak se na ni dívá. Také se jí zamlouval prostorný byt v centru Prahy, luxusní auto a jistota budoucnosti. Vcelku rychle si sbalila věci a nastěhovala se k Pavlovi, tam ji také požádal, aby se seznámila s jeho maminkou, paní Hanou Pavelkovou.
Hana Pavelková byla tichá a syna ve všem podporovala. Po smrti snachy se přestěhovala k synovi, starala se o domácnost, vyžehlila košile, držela řád.
Když přišla Jana, Hanka o svou pozici hospodyně nepřišla a Janě to nevadilo. Nikdy neměla ambici stát u plotny, spíš si ráda pochutnala na poctivém jídle od tchyně. Vše klapalo… dokud se Pavel nerozhodl požádat Janu o ruku.
Janě vadilo, že ani po smrti Heleny Pavel nesundal snubní prsten.
Pořád cítím, že mě s Helenou něco spojuje svěřoval se Pavel. Janě to bylo nepříjemné, proto ho požádala, ať prstýnek odloží.
Dobře… když ti to tak vadí, odložím ho, rozpačitě svolil Pavel.
Působí to, jako bych chodila s ženatým, i když už jí nejsi, vysvětlila Jana a Pavel kývl, prsten uklidil a na čas na něj zapomněl. Když však nastal čas žádosti o ruku, vylovil ze sejfu krabičku právě s tímto prstenem prastarou rodinnou památku s krásným českým granátem.
Všechno šlo podle plánu: noblesní restaurace, živá hudba, sklenička vína… a na jejím dně poklad, který kdysi patřil jeho ženě.
Jana se málem zakuckala vínem a v krabičce zahlédla známý prsten.
Vezmeš si mě? podíval se jí do očí, vzal prstýnek z jejích rukou a chystal se jí ho navléknout. Jana mu ale ruku odstrčila.
Ne.
Jak to, ne?! nechápal Pavel.
Ten prsten nosit nebudu.
To je rodinný šperk! Ten je nedocenitelný! nasadil znechucený výraz.
Je mi jedno, kolik stojí. Nechci nosit něco, co nosila tvá zesnulá žena.
Proč?
Protože to nosí smůlu, stála si za svým.
Nech toho, to je pověrčivost!
A snad mám vzít i její svatební šaty? Tvoje matka říkala, že je někde schované mezi ostatními věcmi.
Šaty se koupí nové, ale na prstýnek nechci utrácet, když tu máme něco tak výjimečného. Takové už neseženeš. Podívej se, jak je nádherný!
Ne, nechci nic po jiné ženě. A nechci, abys ty nosil její prsten, kývla k jeho prstu. Vždy jsi znal moje stanovisko.
Je to tvoje poslední slovo? zamračil se Pavel.
Ano. Omlouvám se, řekla Jana a pomalu vstala od stolu. Večer byl zkažený.
Myslím, že bychom si měli dát pauzu, řekl Pavel.
Přemýšlím stejně.
Jana odešla, aniž by ji zastavil. Hudba hrála dál, číšník přinesl večeři… a prsten zůstal v krabičce.
V práci se Jana snažila Pavlovi vyhýbat. Ani on nevycházel ze své kanceláře. K večeru šla ke svým rodičům, kteří ji uvítali, poradili jí, aby zásnuby zrušila a našla si vrstevníka.
Jsi hezká, chytrá! Co s tím Pavlem? O tolik starší, navíc vdovec!
Jana mlčela. Sama si nevěděla rady. Pavel byl jistě dobrý kandidát na manžela, ale jeho přílišné lpění na minulosti ji děsilo.
Na několik dní se situace zastavila. Pavel nevolal, Jana se vyhýbala kanceláři, a nakonec si dokonce vzala neschopenku, protože se necítila dobře. Po firmě se roznesly řeči, že se šéf se svou kráskou rozešel.
Oleje do ohně přilil sám Pavel, když do práce chodil jako zamlčený mrzout. Jeho špatná nálada neunikla nikomu, serval se i s matkou. Paní Hana se snažila syna povzbudit, vyzvědět, co se děje s Janou, ale Pavel jen něco zamumlal a zabouchl dveře.
To se starostlivé matce nelíbilo. Viděla, že syn trpí, ale nedokáže se přes svoji hrdost přenést a usmířit se. Nakonec se rozhodla za Janou zajet sama.
Paní Pavelková?! Jana se opravdu divila nečekané návštěvě.
Nazdar, Janičko. Jak se máš?
Ale, dostala jsem chřipku.
Proto jsi nebydlela doma? Abys mě nenakazila? zkoumavě se usmála.
No…, nebylo to tak docela kvůli tomu, zčervenala Jana.
Tak se vrať. Pavel z tebe šílí.
Není to vidět, odsekla Jana.
Je pyšný, ani mi neřekl, co přesně mezi vámi je. Co jste si nevyříkali? Máte se přece rádi! naléhala tchyně.
Chce, abych nosila prsten po jeho zesnulé ženě.
Tak je to… Kdyby nebylo toho prstenu, všechno by bylo v pořádku?
Nejraději bych ho prodala a koupila jiný. Nemohu si představit, že bych nosila památku jiné ženy Talismany si nesou cizí energii.
Máš pravdu, Jani. Myslím, že Pavel ještě není připravený na nový život. Pořád se drží Heleny a minulosti, ačkoli současně myslí na tebe.
Na starém se nové nepostaví, paní Pavelková… Je mi líto. Děkuji, že jste přišla. Ráda jsem vás viděla.
Hana Pavelková odešla smutná. Mrzelo ji, že se pohádali kvůli maličkosti, ale měla tušení, že v tom je víc.
Po týdnu neschopenky se Jana měla vrátit do práce. Z cesty se jí nechtělo, Pavlovi se vyhýbala, telefon od něj za celou dobu nezazvonil. Rozhodla se napsat výpověď a zkusila štěstí jinde.
Pavel dokument podepsal bez jediného slova, seděl mrzutě se sklopenou hlavou.
Dospělý muž, a chováš se jako kluk, poznamenala Jana při odchodu.
Sama sis to zavinila! Mně nikdo nikdy ještě neřekl ne…
Jana mu neodpověděla. Cítila, že se rozhodla správně. Když jí předával papíry, všimla si Pavlova starého prstenu, jak se zablýskl na jeho ruce.
Udělala jsem dobře. S Helenou se nikdy nerozloučí, pomyslela si a šla si sbalit věci. U srdce jí bylo lehčeji a už nepochybovala, že udělala to nejlepší. Pavel ještě dlouho chodil dotčený, nechápal, proč Jana jeho nabídku odmítla. Vždyť mohl být tak dobrý partií…
