Je mi stydno vzít tě na ten večírek, aniž by zvedl oči od telefonu, prohodil Martin. Budou tam lidi. Normální lidi. Catering.
Hana stála u lednice s krabicí mléka v ruce. Dvanáct let manželství, dvě děti. A najednou stydno.
Obléknu si ty černé šaty. Ty, co jsi mi sám kupoval.
Není to o šatech, konečně se na ni podíval. Je to o tobě. Pustila ses. Vlasy, obličej celkově. Bude tam Petr i s manželkou. Je stylistka. A ty… sama víš. Doplňky pro muže.
Tak tam tedy nepůjdu.
To je dobře. Řeknu, že jsi nemocná. Nikdo nebude nic řešit.
Odešel do sprchy, zatímco Hana zůstala stát uprostřed kuchyně. V vedlejším pokoji spaly děti. Karel deset let, Zdislava osm. Hypotéka, složenky, třídní schůzky. Rozpustila se v tom domě a její muž se začal za ni stydět.
On se zbláznil? Kamila, kamarádka-kadeřnice, se podívala na Hanu, jako by jí právě oznámila konec světa.
Stydí se vzít vlastní manželku na večírek? Kdo si myslí, že je?
Vedoucí skladu. Nedávno povýšil.
A teď mu manželka nestačí? Kamila vzteky nalila vodu do konvice. Vzpomínáš, co jsi dělala před dětmi?
Byla jsem učitelka.
Teď nemyslím práci. Dělala jsi šperky. Z korálků. Pořád mám doma ten náhrdelník s modrým kamenem, lidé se mě ptají, kde se dá koupit.
Hana si vybavila avanturín. Šperky skládala večer, když se na ni Martin ještě díval s respektem.
To už je dlouho.
Tak to zkus znovu, přisunula se Kamila blíž. Kdy je ten večírek?
V sobotu.
Výborně. Zítra přijdeš ke mně. Udělám účes i make-up. Zavoláme Aleně má doma šaty. A šperky zvládneš sama.
Kamil, on říkal…
Kašli na jeho řeči. Půjdeš tam. A on se bude třást strachem.
Šaty přinesla Alena švestkově fialové, dlouhé, s odhalenými rameny. Hodinu zkoušely, upravovaly, sepínaly sponkami.
Na takovou barvu to chce speciální šperky, Alena chodila okolo. Stříbro ani zlato to nebude.
Hana otevřela starou krabičku. Na dně, pečlivě zabalený v měkké látce, ležel set náhrdelník a náušnice. Modrý avanturín, ruční práce. Dělala je před osmi lety, pro výjimečnou příležitost, která nikdy nepřišla.
To je nádhera, Alena ztuhla. Dělala jsi to ty?
Ano.
Kamila vytvořila účes jemné vlny, decentní. Make-up nenápadný, ale výrazný. Hana oblékla šaty, připnula šperky. Chlad kamene cítila na krku těžce a zřetelně.
Jdi se podívat, Alena ji postrčila k zrcadlu.
Hana přistoupila blíž. Už neviděla tu ženu, která dvanáct let umývala podlahy a vařila polévky. Uviděla zase sebe samu. Takovou, jaká kdysi bývala.
Restaurace u Vltavy. Sál plný lidí stoly, obleky, večerní šaty, hudba. Hana přišla záměrně pozdě. Rozhovory na chvíli utichly.
Martin stál u baru a smál se nějakému vtipu. Když ji spatřil, ztuhl. Prošla kolem něj bez jediného pohledu a usedla k vzdálenému stolu. Rovná záda, klidně složené ruce v klíně.
Promiňte, je tu volno?
Muž kolem pětačtyřiceti, šedý oblek, chytrý pohled. Doplňky pro muže.
Ano, sedněte si.
Jsem Aleš. Podnikám s Petrem v pekařství. A vy?
Hana. Manželka vedoucího skladu.
Podíval se na její šperky.
Avanturín? To je ruční práce, vidím. Mamka sbírala kameny. Takhle pěkný jsem dlouho neviděl.
Všechno jsem dělala sama.
Opravdu? Aleš se naklonil blíž, aby si spletení prohlédl. To je úroveň. Prodáváte to?
Ne, jsem … v domácnosti.
Tomu nevěřím. S takovým talentem doma nesedět.
Celý večer byl nablízku. Bavili se o kameních, o tvořivosti, o tom, jak se lidé ztrácejí v každodenním životě. Aleš ji zval na tanec, nosil prosecco, bavil ji. Hana si všimla, jak na ni Martin od svého stolu hledí. Jeho výraz tmavl s každou minutou.
Když Hana odcházela, Aleš ji doprovodil k autu.
Hano, kdybyste chtěla s výrobou znovu začít, ozvěte se, podal jí vizitku. Znám lidi, kterým by se to líbilo. Opravdově.
Váhavě si kartu vzala a přikývla.
Doma Martin nevydržel ani pět minut.
Co jsi tam předváděla? Celý večer s tím Alešem! Všichni se dívali! Každý viděl, jak se má žena lepí na cizího chlapa!
Já nelezu nikomu na krk. Povídala jsem si.
Povídala! Tancovala jsi s ním třikrát! Styděl jsem se!
Tobě je pořád něco stydno, sundala si boty a postavila je ke dveřím. Stydno mě přivézt, stydno když se na mě někdo podívá. Není ti vůbec za něco nestydno?
Mlč. Myslíš si, že stačí hadr na sebe a jsi někdo? Jsi nic. V domácnosti. Žiješ z mých peněz a teď si hraješ na královnu.
Dřív by Hana plakala, zalehla by tváří ke zdi. Teď v ní ale něco prasklo. Nebo se naopak narovnalo.
Slabí muži se bojí silných žen, řekla tiše. Máš mindráky, Martine. Bojíš se, že uvidím, jak nicotný jsi.
Vypadni.
Dám žádost o rozvod.
Zmlkl. Díval se na ni a v očích se mu poprvé místo vzteku objevil strach.
Kam půjdeš s dětmi? Klidně na korálky žít nebudeš.
Uvidíš.
Ráno vytáhla vizitku a vytočila číslo.
Aleš nespěchal. Scházeli se po kavárnách, plánovali. Vyprávěl jí o známé, která provozuje galerii s autorskými výrobky. O tom, že ruční práce je znovu v kurzu, že lidé mají dost konfekce.
Máte v sobě dar i vkus, Hano. To málokdo.
V noci začala zase pracovat. Avanturín, jaspis, karneol. Náhrdelníky, náramky, náušnice. Aleš odvážel hotové věci do galerie. Za týden volal všechno prodáno. Objednávek přibývalo.
Martin o tom neví?
Ani spolu nemluvíme.
A rozvod?
Našla jsem právníka. Zařizujeme.
Aleš pomáhal. Nic divadelního jen dal kontakty, pomohl sehnat pronájem. Když Hana balila kufry, Martin stál ve dveřích a smál se.
Za týden se vrátíš. S prosebnýma očima.
Zavřela kufr, neřekla nic a odešla.
Půl roku. Dvoukká na kraji Prahy, děti, práce. Objednávky chodily jedna za druhou. Galerie nabídla výstavu. Hana si založila profil na sociálních sítích, vkládala fotky, přibylo fanoušků.
Aleš jezdil, nosil dětem knížky, volal. Netlačil, nepátral po pocitech. Prostě byl.
Mami, líbí se ti? zeptala se jednou Zdislava.
Líbí.
Nám taky. Nikdy nekřičí.
Po roce, u večeře, Aleš řekl:
Chci, abyste byli se mnou. Všichni tři.
Hana už byla připravená.
Uplynuly dva roky.
Martin šel pasáží obchodního centra. Po vyhazovu dělá skladníka Petr zjistil, jak jednal s Hanou, a za tři měsíce mu dal výpověď. Podnájem, dluhy, samota.
Spatřil je u klenotnictví.
Hana ve světlém kabátě, upravené vlasy, na krku ten samý avanturín. Aleš ji držel za ruku. Karel a Zdislava se smáli a něco vyprávěli.
Martin zůstal stát u výlohy. Pozoroval, jak nasedají do auta. Jak Aleš otevírá Hance dveře. Jak se směje.
Pak se podíval do odrazu ve skle. Ošoupaná bunda, šedý obličej, prázdné oči.
Přišel o královnu. Naučila se žít bez něj.
A to bylo jeho největší trest pochopit příliš pozdě, o co vlastně přišel.
