Barbora nemohla uvěřit svému štěstí, když byla přijata do zaměstnání, které znělo jako splněný sen. Pracovat pro zámožnou rodinu v Praze znamenalo nejen vysoký plat v českých korunách, ale i možnost žít ve velkorysé vile na Ořechovce. Jejím úkolem bylo starat se o dva pětileté chlapce zvídavé, neustále rozesmáté, plné energie. Přestože by na první pohled mohla rodina působit idylicky, v jejich vztazích něco skřípalo. Manželé byli k sobě chladní a odtažití. Paní domu, Klára, skoro neprojevovala dětem zájem; o to víc si jich všimal její muž, František pro něj byli jeho synové celým světem.
Barbora s Františkem a kluky trávila čím dál víc času, jezdili do Stromovky, stavěli lodě na Vltavě, smáli se blbostem. Barbora si nemohla pomoct, city k Františkovi rostly, ačkoli rozum upozorňoval na nesmyslnost takových představ. Nečekaně, jednoho podvečera v záplavě narůžovělého světla města, se František přiznal, že ji miluje. Oznámil jí, že se rozhodl odejít od Kláry uvědomil si, že jediná věc, která je s Klárou pojí, jsou právě synové, protože ona sama ke všem kolem byla chladná a uzavřená.
Barbora ztuhla, srdce měla až v krku nikdy by nečekala takovou změnu osudu. Věděla, že vztah s ženatým mužem znamená komplikace a boj, ale nevěděla, jak potlačit to, co cítí. Zmítala se mezi láskou a obavami, tušila, že vyhlídky nejsou snadné a čeká je ještě spousta překážek.
Pokračovala v práci, starala se o kluky, vídala Františka, ale večer co večer přemýšlela, co je vlastně čeká. Uvědomovala si, že musí být opatrná, že každé rozhodnutí ovlivní nejen ji, ale především děti, které jí tolik přirostly k srdci.
Barbora byla plná nejistoty, každé ráno jí v břiše vibrovala směs strachu a naděje. Ale věděla, že na té nejisté cestě si musí dobře vážit nejen svého štěstí, ale i kluků. Věřila, že ať se rozhodne jakkoliv, snad ji odvaha dovede k životu, kde bude moci lásku dávat i přijímat.
