Stala se služkou: Když se Alena chystala vdát, její syn Radek s manželkou Katkou byli šokováni zprávou a nevěděli, jak správně reagovat. – Jste si jistá, že chcete ve svém věku tak radikálně změnit život? – zeptala se Katka a ohlédla se na manžela. – Mami, proč takové unáhlené rozhodnutí? – nervózně se ozval Radek. – Chápu, že jsi už dlouho sama a většinu života věnovala mně, ale teď se vdávat mi přijde bláznivé. – Jste mladí, proto tak přemýšlíte, – odpověděla klidně Alena. – Je mi šedesát tři let a nikdo neví, kolik času mi zbývá. Ale mám právo užít si zbytek života s člověkem, kterého miluju. – Tak alespoň nespěchej na oddavky, – snažil se ji přesvědčit Radek. – Toho Jirku znáš jen pár měsíců a už chceš všechno změnit. – V našem věku se nesmí ztrácet čas, – zamyslela se Alena. – Co bych měla ještě vědět: je o dva roky starší, bydlí s dcerou a zetěm v 3+1, má slušnou penzi a chalupu. – A kde budete bydlet? – nechápal Radek. – U nás už není místo pro dalšího člověka. – Nedělejte si starosti, Jirka si na naše metry nečiní nárok, já půjdu za ním, – vysvětlovala Alena. – Jeho byt je velký, s jeho dcerou jsme si sedly, všichni jsou dospělí, žádné hádky nehrozí. Radek byl nervózní, Katka ho přesvědčovala, aby chápal a respektoval matčinu volbu. – Možná jsme jen sobci? – přemýšlela Katka. – Je pravda, že nám maminka pomáhá, často hlídá Klárku. Ale má právo na vlastní štěstí. Když má příležitost, neměli bychom jí bránit. – Ale proč hned svatba? Stačilo by spolu být, není potřeba nevěsta v bílém a hostina s programem, – nechápal Radek. – Jsou z jiné generace, svatba jim přidává jistotu, – hledala důvod Katka. Nakonec se Alena za Jirku opravdu vdala. Poznali se náhodou na ulici, brzy už bydlela u něj. Zpočátku vše klapalo, rodina ji přijala, manžel byl milý, a Alena uvěřila, že na sklonku života našla štěstí, kdy si může užívat každý den. Jenže spokojenost nevydržela dlouho a společné soužití začalo mít první trhliny. – Mohla byste udělat na večeři guláš? – ptala se dcera Jirky, Irena. – Sama to nestíhám, mám toho moc v práci a vy máte času dost. Alena pochopila narážku, vzala vaření na sebe a s tím i nakupování, úklid, praní a jízdy na chalupu. – Odteď je chalupa naše společná, – oznámil Jirka. – Dcera se zetěm nemají čas, vnučka je malá, budeme vše dělat spolu. Alena neprotestovala, bavilo ji být součástí velké rodiny, kde vládne pomoc a podpora. První manžel s ní takto žít neuměl – byl líný a vychytralý, nakonec utekl, když bylo Radkovi deset. Od té doby ho neviděli, už dvacet let. Teď jí připadalo, že je to správně, a dům jí byl milý i přes všechnu únavu. – Mami, co tam pořád děláš na chalupě? Po každé cestě máš určitě zvýšený tlak, máš to zapotřebí? – strachoval se Radek. – Jasně, mám to ráda, – odpovídala důchodkyně. – Vypěstujeme s Jirkou hodně úrody, bude i pro vás. Radek měl svoje pochybnosti, protože za několik měsíců je nikdo nepozval ani na návštěvu. Radek s Katkou pozvali Jirku k sobě, slíbil, ale nikdy nepřišel. Nakonec pochopili, že noví příbuzní o vztahy nestojí. Jediné přání bylo vědět, že maminka je šťastná. Zpočátku byla, a domácí práce ji bavily. Jenže povinností přibývalo a začínalo to být únavné. Jirka si na chalupě stěžoval na záda nebo bolest u srdce, Alena ho ukládala a sama dřela – tahala větve, hrabala listí, vynášela odpad. – Zase guláš? – zkřivil tvář Antonín, Jirkův zeť. – Včera byl, čekal jsem něco jiného. – Nestihla jsem nakoupit a vařit, – omlouvala se Alena. – Prala jsem záclony a věšela je zpátky, byla jsem unavená. – Chápu, ale guláš mi nechutná, – odstrčil talíř zeť. – Zítra Alenka uvaří hostinu, – přidal se Jirka. Opravdu, druhý den Alena stála celý den u sporáku, večer vše snědli za půl hodiny. Pak vše uklidila a tak to šlo pořád. Nespokojenost dcery a zetě narůstala a Jirka se stavěl na jejich stranu, ženu kritizoval. – Nejsem už žádná holka, taky se unavím. Proč bych měla všechno dělat sama? – řekla jednou Alena. – Jsi moje žena, tak udržuj pořádek v domě, – připomněl jí Jirka. – Jako tvoje žena mám práva, nejen povinnosti, – rozplakala se Alena. Pak se uklidnila a dál doma pomáhala. Jen jednou se už nevydržela a zhroutila. Ten den šla Irena s mužem k přátelům a chtěli, aby Alena hlídala dceru. – Ať malá zůstane s dědou nebo jde s vámi, já dnes jdu gratulovat své vnučce, – řekla Alena. – Proč bychom se měli všichni řídit podle vás? – vyjela Irena. – Nemusíte, ale já vám taky nic nedlužím, – připomněla Alena. – Moje vnučka má dnes narozeniny, říkala jsem už v úterý. Nejenže jste to ignorovali, teď mě tu ještě držíte. – Takhle to nejde, – rozčílil se Jirka. – Irena má plány, a tvoje vnučka je stejně ještě malá, můžeš jí pogratulovat zítra. – Nic se nestane, když půjdeme všichni za mými dětmi, nebo zůstaneš s vnučkou ty, než se vrátím, – postavila se Alena. – Tušil jsem, že tahle svatba k ničemu nepovede, – zlobila se Irena. – Vaříš průměrně, uklízíš špatně, myslíš jen na sebe. – Po všem, co jsem tady udělala, si to opravdu myslíš? – zeptala se Alena Jirky. – Hledal jsi ženu, nebo domácí služku pro všechny vaše rozmary? – Teď jsi nespravedlivá, – zamrkal Jirka. – Nedělej hádku z ničeho. – Chci jen odpověď, – trvala na svém Alena. – Když to tak cítíš, dělej, co chceš, ale u mě takový přístup neprojde, – oznámil Jirka. – Tak já dávám výpověď, – řekla Alena, balila si věci. – Vezmete zpátky tu svou „nešikovnou babičku“? – nesla tašku a dárek pro vnučku. – Šla jsem se vdát, vracím se domů, nechci o tom mluvit, jen se zeptejte: vezmete mě zpátky? – Jasně, – běžel k ní Radek s Katkou. – Tvůj pokoj čeká, jsme rádi, že jsi doma. – Opravdu rádi jen tak? – ptala se Alena na vysněná slova. – Proč jinak se radovat z návratu blízkého? – nechápala Katka. Tehdy Alena věděla, že není služka. Doma pomáhala, hlídala vnučku, ale syn s Katkou nebyli nikdy drzí, neseděli jí na hlavě. Tady byla opravdu maminkou, babičkou, tchyní a členem rodiny, ne služkou. Alena se natrvalo vrátila domů, sama podala žádost o rozvod a rozhodla se na všechno zapomenout.

Stala se služkou

Když se Alžběta rozhodla provdat, její syn Jan s manželkou Lenkou byli zaskočení a nevěděli, jak na tu novinu správně reagovat.

Jste si jistá, že chcete v tomto věku tak zásadně měnit svůj život? zeptala se Lenka, nejistě se dívajíc na Jana.

Mámo, proč najednou takové rozhodnutí? kroutil hlavou Jan. Chápu, že jsi byla dlouho sama a většinu života věnovala mému výchově, ale teď se vdávat, to je přece nesmysl.

Máte mladou mysl, proto tak mluvíte, odpověděla Alžběta klidně. Je mi šedesát tři a nikdo neví, kolik času mi zbývá. Ale mám plné právo prožít zbytek života s někým, koho mám ráda.

Aspoň nespěchejte s vdavkama, snažil se matku přesvědčit Jan. Znala jste Jaromíra teprve pár měsíců, a už jste připravená obrátit celý život naruby.

V našem věku není čas otálet, opáčila Alžběta. A co bych ještě potřebovala vědět? Je o dva roky starší, žije s dcerou a jejím mužem v prostorném bytě, penzi má slušnou, chatu vlastní.

A kde budete bydlet? ptal se Jan zmateně. Když bydlíme spolu, jen stěží by se tu našlo místo pro dalšího člověka.

Nemějte strach, Jaromír na náš byt nepomýšlí, přestěhuju se za ním, vysvětlovala Alžběta. Jejich byt je dost velký, s jeho dcerou jsme si rozuměly, všichni jsou dospělí, není důvod ke konfliktům či hádkám.

Jan se trápil, Lenka ho přesvědčovala, ať má pro rozhodnutí matky pochopení.

Nejsme prostě trochu sobečtí? přemýšlela. Samozřejmě, je nám pohodlné, že ti Alžběta pomáhá, často pohlídá Adélku. Ale má právo na vlastní život. Pokud má příležitost být šťastná, neměli bychom jí bránit.

Jen kdyby jen spolu žili, proč ta svatba? nerozuměl Jan. Akce s bílými šaty a svatebními hrami nám nezapomínej chybět.

Možná je to tak u starší generace prostě jistější, snažila se Lenka najít důvod.

Alžběta se nakonec za Jaromíra vdala, seznámila se s ním náhodou na náměstí, a brzy se k němu nastěhovala. Zpočátku vypadalo vše v pořádku, rodina ji přijala, manžel byl přívětivý a Alžběta uvěřila, že na konci života zažívá vytoužené štěstí a může se každý den radovat. Ale brzy se v nové domácnosti začaly projevovat stíny každodennosti.

Mohla byste dnes k večeři udělat svíčkovou? ptala se Jaromírova dcera Petra. Ráda bych uvařila sama, ale práce je moc a času málo, vy přeci máte volno.

Alžběta pochopila narážku a brzy se ujala vaření, nakupování, úklidu, praní i cest na chatu.

Když jsme teď svoji, je chata naší společnou věcí, prohlásil jednou Jaromír. Petra s mužem nemají čas tam jezdit, naše vnučka je ještě malá, budeme vše zvládat spolu.

Alžběta neodporovala, měla pocit, že patří do velké, soudržné rodiny založené na ochotě a podpoře. S prvním mužem takovou radost nezažila ten byl líný a vychytralý, nakonec utekl, když Janovi bylo deset. Od té doby už uplynulo dvacet let, nikdo neví, kde je. Teď se jí vše zdálo správné, práce jí nepřipadala těžká, ani z únavy nebyla rozmrzelá.

Mamko, co ty na té chatě vlastně zvládneš? staral se Jan. Po každé cestě ti stoupne tlak, stojí ti to za to?

Jasně že stojí, baví mě to, říkala důchodkyně. S Jaromírem letos sklidíme hodně zeleniny, nám všem pak rozneseme.

Jan byl ale stále na pochybách. Během několika měsíců je nikdo nepozval ani na obyčejnou návštěvu na seznámení. Když sami pozvali Jaromíra, sliboval, že přijde, ale vždy neměl čas, chuť nebo energii. Nakonec se přizpůsobili skutečnosti, že nová rodina nemá o bližší kontakt moc zájem. Jediné, co si Jan s Lenkou přáli, bylo vědět, že je maminka šťastná.

Na začátku byla Alžběta skutečně spokojená, domácí práce brala jako radost. Postupně však povinností přibývalo tak rychle, že ji to začalo vyčerpávat. Jaromír se na chatě většinou chytil za záda nebo hned hlásil bolest na prsou. Ohleduplná manželka ho ukládala do postele a sama tahala větve, hrabala listí a odnosila odpadky.

Zase guláš? mračil se Jaromírovo zeť Martin. Včera byl guláš, čekal jsem něco jiného.

Nestihla jsem nakoupit, celý den jsem prala záclony a věšela je zpět, byla jsem unavená a zamotala se mi hlava, omlouvala se Alžběta.

Rozumím, ale guláš fakt nemusím, odstrčil talíř Martin.

Zítra nám Alžběta připraví hostinu, přispěchal Jaromír s příslibem.

A druhý den opravdu stála Alžběta celý den u sporáku večer se vše snědlo během chvilky. Potom sama uklízela kuchyň a tohle se opakovalo stále. Nespokojenost Petry a Martina se stávala pravidlem a Jaromír se přikláněl k nim, až nakonec byla manželka za vše špatné.

Nejsem už žádná holka, také se unavím, nerozumím, proč bych měla dělat úplně všechno? odvážila se říct po dalším nedorozumění.

Jsi moje žena, a žena má dbát na řád v domě, připomínal Jaromír.

Ale jako vaše žena bych měla mít nejen povinnosti, ale i práva, rozplakala se Alžběta.

Potom se uklidnila a zase se snažila všechny obskakovat, tvořit příjemnou atmosféru v domácnosti. Až jednoho dne přetekla trpělivost. Petra chtěla jít s Martinem na návštěvu k přátelům, dcerku chtěla nechat Alžbětě.

Nechte dnes malou s dědečkem, nebo vezměte s sebou, já jdu navštívit svoji vnučku, prosila Alžběta.

Odkdy se máme všichni řídit podle vás? rozčilovala se Petra.

Sami nemusíte, ale já tu také nejsem povinná jen pro vás, připomněla Alžběta. Moje vnučka má dnes narozeniny, říkala jsem vám to už v úterý. Místo, abyste si vzpomněli, ještě mě tu držíte jako služku.

Takhle to nejde, rozčilil se Jaromír. Petra měla plány, a tvoje vnučka je ještě malá, klidně ji popřeješ zítra.

Nic se nestane, když půjdeme k mým dětem teď všichni, nebo tu zůstaneš s vnučkou ty, než se vrátím, rozhodně trvala na svém.

Já říkala, že z téhle svatby nebude nic dobrého, ucedila Petra. Vaří průměrně, uklízí bídně a myšlenky má jen na sebe.

Po všem, co jsem tu za ty měsíce udělala, to opravdu myslíš vážně? obrátila se Alžběta na Jaromíra. Hledal jsi ženu, nebo služku pro všechny rozmary?

Teď už nemáš pravdu, snažíš se ze mne udělat špatného, odpovídal Jaromír podrážděně. Nerozjížděj zbytečný konflikt.

Položila jsem jednoduchou otázku a mám právo na odpověď, neustupovala Alžběta.

Jestli takhle mluvíš, dělej, jak uznáš za vhodné, ale v mém domě takové chování nemá místo, prohlásil Jaromír.

V tom případě dávám výpověď, řekla Alžběta a začala balit své věci.

Vezmete mě zpátky, nešťastnou babičku? táhla kufr a dárek pro vnučku. Šla jsem se vdát, teď se vracím, už o tom mluvit nechci, jen řekněte: vezmete mě?

Samozřejmě, běželi jí v ústrety Jan s Lenkou. Vaše pokoj čeká, rádi vás máme zpátky.

Máte mě radši jen tak? potřebovala slyšet.

Jak jinak než z lásky k rodině? usmála se Lenka.

A tehdy si byla Alžběta jistá, že doma není služkou. Ano, pomáhala v domácnosti a s vnučkou, ale Jan s Lenkou nikdy nezneužívali její ochoty, nikdy jí neleželi za krkem. Tady byla opravdu matkou, babičkou a tchýní, členem rodiny ne sluhou. Alžběta se vrátila domů, požádala o rozvod a rozhodla se vzpomínky na minulou situaci nechat v minulosti.

Někdy se člověk musí vzdát iluzí, aby poznal, kde je jeho opravdové místo a co znamená skutečné rodinné štěstí.