Deník Anežky O tchyni a tom, co z toho nakonec bylo
Dvojčata?! vyhrkla paní Ivana Doležalová.
Snažila se zakrýt své rozčarování, ale šlo jí to stejně špatně jako vždycky. Já to věděla, že od ní nikdy nemůžu čekat kapku srdečnosti. Nikdy mě neměla ráda a pořád tvrdila, že se k jejímu synovi nehodím. Přitom okolí vždycky říkalo, že její Mirek je trochu jednodušší pro takovou ženskou, jako jsem já.
Byla jsem milá a vzdělaná v třiadvaceti už jsem měla hotovou ekonomku a celkem fajn práci v síti soukromých klinik. Jasně, pocházím z menšího města, ale táta vedl podnik a mamka učila na univerzitě. Nedalo se o mně říct, že bych byla nevychovaná nebo nějaká divoška. Ale paní Ivana si pořád myslela své.
No tak gratuluju! To je ale radost!Dvojnásobná! procedila mezi zuby.
Ale podílet se na té radosti neměla nejmenší chuť. Těhotenství bylo náročné, lékaři mi několikrát pohrozili potratem, později předčasným porodem. Skončila jsem několikrát na neschopence, ležela v porodnici. Mirek za mnou téměř denně dojížděl, ale jeho máma, která bydlí dvě zastávky MHD od nás, mě snad ani jednou nenavštívila.
Na vítání holčiček do porodnice taky nepřišla. Ať Mirek volal a prosil, v prvních čtyřiceti dnech se neukázala.
To se nemá! Co kdybych jim něco zanesla? Pěkně popořádku!Až budou silnější, pak se s babičkou seznámí.
Děvčatům byly tři měsíce, když jsem se s paní Ivanou potkala u Alberta. Nahodila na mě úsměv a skrz zuby prohodila:
Tak jak se máte, holky?
Odpověděla jsem jí už docela upřímně:
Právě jdeme na vzduch. Kočár je obrovský, ale co nadělám? Čerstvý vzduch je potřeba.
Paní Ivana jen kývla a chystala se odejít, když v tom se k nám dobelhala známá. Paní Galina Černá. Ta hned spustila:
Ivuš, čau! Ty máš vnoučata? No to je něco!
Ano, Gábi Moje poklady!
Pamatuju si Galinu od nějaké oslavy. Zdravím ji rozpačitě.
Dvě najednou? Anežko, jak jsi to zvládla?! Taková droboučká!
Anežka je naše hrdinka! přitakala paní Ivana.
V duchu jsem zůstala zkoprnělá. Ještě před chvílí chtěla utéct, a teď se přetvařuje jako nejsrdečnější babička v Praze. Obě dámy spolu štěbetaly o tom, jak je dvojčatům skvěle, jak z toho mají radost. A paní Ivana povídá, že mi moc pomáhá Slyšela jsem o sobě věci, které bych v životě nečekala.
Konečně Gábi popadla rozum.
Tak já letím na poštu! Dávejte na sebe pozor, holky!
Paní Ivana počkala, až Gábi zmizí za rohem, úsměv zmizel z tváře, chladně se rozloučila a odkráčela pryč.
Doma jsem večer vyprávěla celou historku Mirkovi. Jen pokrčil rameny.
Anež, to je prostě moje máma. Co s ní chceš dělat? Mně taky tvrdila, jak se se mnou pilně učila, a přitom koukala na Ordinaci a deník si ani nevzala do ruky. O sestře vysvětlovala, jak s ní chodila do parku, ale místo toho se líčila a já Lenku vlastně hlídal Neřeš to!
Slyšela jsem tyhle příběhy snad tisíckrát, ale pořád mě překvapuje, když jsem sama v jejich středu.
***
Šly roky a vztah Ivany Doležalové k dětem a vnukům se nelepšil. Jenže se stalo něco nečekaného když vyskakovala z taxíku, špatně došlápla a zlomila si nohu. Hned měla geniální nápad.
Budu chvíli bydlet u vás! oznámila nám.
V očích jsme si s Mirkem jen vyměnili pohledy, věděli jsme, že tohle bude peklo. Odmítli jsme, ale nelze.
Přestěhovali jsme se s Mirkem a holkami do dětského pokoje, naši ložnici zabrala zraněná tchyně. Najednou jsme měli třetí dítě v domácnosti museli jsme vařit, uklízet, pomáhat jí v koupelně, a hlavně nonstop lítat pro něco do obchodu.
Holčičkám byly dva a půl, vrátila jsem se alespoň částečně do práce, začaly chodit do školky. Každé ráno nás čekal boj holky plakaly, bránily se, nechtěly z postýlek do cizího světa.
Jednou, než jsme vyrazili, zazvonil Mirkovi mobil.
Mami?! Proč voláš? Vždyť jsi o místnost dál!
Nemůžu vstát, mám zlomenou nohu
Vždyť máš berle, mami.
Mlč, Ivane! To, co chci říct, zvládnu i vleže.
Tak co se děje?
Mně naprosto nevyhovuje, jaký tady děláte ráno rachot! Nemůžu tu spát, dveře bouchají, děti hulákají…
Mirek zrudl. Rázně otevřel její dveře.
Chceš klid? Tak si holky vezmi na starost a vyspíš se do sytosti!
Maminka zaraženě zmlkla. O pár dní později se bez fanfár sbalila a odešla. Nečekala na sundání sádry. Mirek byl spíš uvolněný, ale mně to hlodalo. Připadala jsem si špatně jako by mělo být mojí povinností držet rodinu pohromadě, ale co už se dá dělat?
***
V pátek obvykle končím v práci po dvanácté, vyzvedávám holčičky, koupíme něco dobrého a díváme se spolu na pohádku. Ten den jsme byly už zabydlené na zemi v polštářích s projektorem a v tom: zvonek.
Otevřela jsem a na prahu paní Ivana s malým chlapcem Petříkem, synem Lenky.
Paní Doležalová, co se děje?
Lenička mi ho tu nechala. Mám něco nutného. Prosím, pohlídej ho mi hodinku a půl, ano?
V rozpacích jsem přikývla. Petřík je o půl roku mladší než holky a je klidný. Klekla jsem si k němu.
Zůstaneš s námi, Peťo?
Stydlivě přikývl. Když jsem se nadechla ptát, Ivana už mizela ve výtahu.
A kdy přijedete zpátky?
Nejpozději za dvě hodiny!
Odešla bez rozloučení, mě i vnuka nechala stát.
***
Večer Mirek dorazil. Petřík už seděl u stolu a spokojeně jedl řízek.
Ahoj, chlape! Co ty tady? Lenička tě přivedla na návštěvu?
Chlapec se usmál, já jen sklesle pokrčila rameny. Nerada jsem byla středobodem nové rodinné rozmíšky, ale mlčet prostě nešlo.
Tvojí máma ho přinesla Na chvíli, říkala…
A ta chvíle trvá jak dlouho?
Skoro pět hodin.
Mirek se na mě tázavě podíval.
A Lenička?
Nepsala jsem jí… Nechtěla jsem paní Ivaně dělat zlou krev. Svěřila dítě jí.
Mirek ztěžka vydechl.
Anežko, jsi moc hodná… Ale tohle není normální! Máma ti neřekla, kam vlastně šla?
Zavrtěla jsem hlavou. Mirek vytáhl mobil a zavolal sestře. Lenka slíbila, že přijede co nejdřív.
***
Bylo půl deváté. Děti se honily v pokojíčku, my tři seděli v kuchyni.
Čekáme na ni? Děti je potřeba uložit…
Anež, dneska to oželíme. Ale mámu necháme vyřídit.
V tu chvíli zvonek. Jdu otevřít.
Tak si jdu pro Petříka! hlesla paní Ivana.
Polkla jsem nasucho. Ve dveřích už stáli Mirek s Lenkou.
Mami, co to s tebou je? Máš vůbec nějaké svědomí?
Jak se to ke mně mluví?!
Mami, já dítě nechala u tebe, ne u Anežky! Co to děláš?
Paní Ivana začala povýšeně:
No a co, Leni? Ona si s dětmi poradí, má praxi. Já mám zkrátka zařizování.
Mirek se posunul blíž:
Mami, co zařizování? Jaký to přístup? Zeptala ses jí vůbec?
Proboha, na co bych se ptala!
Mirek nedal pokoj:
Kde jsi byla?
To už Lenka dostala záchvat smíchu:
Tak ráno měla naše maminka delší vlasy, tipuju kadeřníka. A teď má jiné nehty, takže i manikúra… Lak ráno červený, teď růžový…
Paní Ivana zrudla, ale mlčela.
Není ti to ani trochu trapné? řekl Mirek znovu.
Už jen mlčky zírala.
Když už tě někdo jednou za sto let požádá o pomoc, ty to hodíš na Anežku?! Možná by si i ona zasloužila pár hodin klidu! Třeba by taky chtěla na nehty nebo ke kadeřnici!
Paní Ivana se nafoukla vztekem.
Ivane! Jaký kadeřník, jaké nehty? Ona je ta tvoje Anežka vždycky jen holka z Horní Dolní! Byla a bude!
V tu chvíli nebylo slyšet nic jiného než:
Táhni!
Mirek vzal maminku za ruku, vyprovodil ji ven a zabouchl dveře. Pak se na mě obrátil a já brečela. Přiběhla i Lenka mě utěšit.
Bylo mi zle a cítila jsem obrovskou bolest. Ale když jsem sledovala, jak se mamka chová i ke svým dětem, vlastně jsem zjistila, že problém není ve mně někdo zkrátka slušný být neumí a těm dobrý nikdy nebudeš.
Od té doby jsme vztahy s paní Ivanou utlumili na minimum. Občas jí Mirek nebo Lenka s něčím pomohli, ale jinak už se nenechávala vtahovat do našeho života. Dlouho se zlobila kvůli chování svého syna, ale nakonec chtěla být u dětí, tak trochu ustoupila. Ovšem s vnoučaty už nikdy poctivě nezůstávala.
Když jsem jednou večer projížděla WhatsApp, objevila jsem u ní ve statusu fotky našich holčiček i Petříka s popiskem: “Vše nejlepší k Dni babiček těm, kdo vychovali vnoučata!” Hořce jsem se usmála, a večer Mirek s Lenkou její výstup dost rozebrali. Nechtěla jsem se smát, ale nešlo to vydržet.
