Snacha neovládá ani základní věci… Co bych měla dělat? Moje tchyně zemřela před pár lety a po pohřbu jsem si slíbila, že budu dodržovat zásadu: o mrtvých jen dobře, nebo vůbec. A ještě něco jsem si přísahala – ať ke mně domů přijde jakákoliv snacha, nikdy se nestanu jako ona. Jenže záměry jsou jedna věc, realita druhá. Můj jediný syn, Aleš, letos oslavil 25 let a na začátku léta přivedl domů přítelkyni. Držela jsem se rozhodnutí nezaplétat se jim do života a novou dívku jsem přijala s otevřeným srdcem a trochou nadhledu. Řekla jsem si, že jí nebudu pohrdat, hledat chyby ani dávat rady – to všechno dělala moje zesnulá tchyně a skončilo to tím, že jsme se navzájem nesnášely. Nechci odehnat ani Aleše, ani jeho přítelkyni. Upřímně, moc mě baví oběma chystat kávu, vím, kdo má co rád k snídani, a o víkendech je ráda rozmazluju, přes týden svůj čas nemám. A tak raději zmizím – s manželem k rybníku, ke kamarádce, nebo za maminkou na vaření džemu a nakládání okurek, aby měli doma klid jen pro sebe. Nedávno se ale stalo něco, co mě opravdu překvapilo a chci se s vámi o to podělit. Jednou přišla přítelkyně syna domů s novou halenkou, kterou si koupila cestou z práce. Nebyla drahá, ještě zlevněná, protože jí chyběl knoflík. Oblékla si ji, otočila se – vypadala krásně. Příští den jsme měly jít spolu na návštěvu a zeptala jsem se, jestli si vezme tu novou halenku… Nechtěla, protože si neumí přišít knoflík. Ano, skutečně – překvapilo mě to. Dívka 22 let, a nemá jehlu, nit ani knoflík. A zítra, milá zlatá, co budeš dělat? Jak zvládneš domácnost, jak se postaráš o rodinu, jak budeš rozhodovat v důležitých věcech? Rodinné zápletky. Teď nevím, co dělat – mám knoflík prostě přišít a neřešit, ukázat jí, jak na to, nebo to nechat být – ať si poradí, nebo má halenku ve skříni bez knoflíku. Jedno vím jistě – nechci být zlá tchyně, už jsem to zažila a líbit se mi to nikdy nebude.

Moje tchyně zemřela před několika lety a když jsme ji pohřbili, slíbila jsem si, že budu ctít pravidlo: o mrtvých jen dobře nebo vůbec.

A také jsem si pevně stanovila další zásadu ať už ke mně přijde domů jakákoli snacha, nikdy nechci být jako moje tchyně byla ke mně.

Jenže jedno jsou předsevzetí a něco jiného se děje v životě samotném.

Můj jediný syn, Tomáš, právě oslavil pětadvacáté narozeniny a na začátku léta přivedl domů svoji přítelkyni.

Držela jsem se své zásady, že se jim do ničeho nebudu míchat, a dívku jsem přijala s otevřeným srdcem i troškou trpělivosti.

Říkala jsem si, že ji nebudu kritizovat, hledat chyby, poučovat ji přesně toho se totiž držela má zesnulá tchyně a dopadlo to tak, že jsme si úplně znechutily život.

Nechci, aby se Tomáš se svojí dívkou cítili u nás špatně. Upřímně, mám vlastně radost, když jim ráno uvařím kávu, vím, kdo má rád sýrovou šunku ke snídani, kdo máslový loupák a občas je rozmazluji o víkendu, během týdne na to času moc není.

A tak se snažím vytratit s manželem jedeme k rybníku, zajedu za kamarádkou nebo za mámou dělat marmelády, zavařovat okurky… A oni dva mají dům sami pro sebe.

Přesto se nedávno stalo něco na první pohled úsměvného, ale já nad tím nakonec dlouho přemýšlela a rozhodla se to sdílet. Jednou přišla Tomášova přítelkyně, Kateřina, z práce domů a ukázala mi novou halenku, kterou si koupila po cestě v centru Prahy.

Nebyla drahá a ještě stála méně, protože měla utržený knoflík.

Vyzkoušela si ji, opravdu jí slušela. Druhý den, v pátek, jsme šly navštívit známé a ptala jsem se jí, jestli si vezme novou halenku… Jenže nakonec nešla právě v ní, protože si nedokázala přišít knoflík.

No to snad není možné, úplně mi to uklouzlo nahlas, byla jsem překvapená, že dvaadvacetiletá slečna doma nemá ani jehlu, ani nit a vlastně ani zázemí pro takovou maličkost.

A pak mě napadlo jak si jednou poradí? Jak zvládne domácnost, jak povede rodinu, jak udělá ta vážná rozhodnutí v životě, když si neporadí s knoflíkem?

Teď nevím, co mám udělat mám jí knoflík prostě přišít, anebo jí ukázat, jak se to dělá, či ji nechat být jestli ho chce, naučí se; jestli ne, nechť nosí halenku bez knoflíku nebo ji nechá ve skříni.

Nad jediným mám však jasno nechci být špatnou tchyní, protože jsem viděla, kam to vede, a to nechci zopakovat.

A tak jsem si uvědomila, že není důležité, jestli umíme všechny domácí dovednosti. Důležitější je, jaký vztah dokážeme vytvořit s láskou, respektem a ochotou naučit se navzájem něco nového. Každý jsme někde začínali a život nás všechny učí pořád dál.