Dnes večer si musím všechno zapsat do svého deníku, protože to, co se odehrálo na charitativním večírku v centru Prahy, mi změnilo pohled na lidi. Vše se konalo v nádherném zlatém sále jednoho z nejluxusnějších hotelů na Příkopech byla tam samá smetánka, drahé šperky, všude cinkaly sklenky a podávalo se kvalitní moravské víno.
Byla jsem v zlatých šatech, vedle mě stál Vojtěch v elegantním saku a pozorovali jsme hosty. Oba jsme se neudrželi smíchy, když do sálu vstoupila mladá dívka, kterou jsem nikdy předtím neviděla říkala si Anežka. Na sobě měla jednoduchý, už ošoupaný béžový kabát a obyčejné polobotky.
Bez skrupulí jsem jí zastoupila cestu a očima přejela její boty s povytaženým obočím. Vojtěch mi ještě pošeptal tak, že to vlastně slyšel celý stůl:
Tak tady asi někdo popletl služební vchod, ne? To nevědí, že uklízečky mají vstup zezadu?
Ušklíbla jsem se a řekla Anežce:
Drahá, polévku pro chudé najdete o tři bloky dál. Jen kazíte celkový dojem mojí party.
Anežka se vůbec nezalekla. Stála naprosto klidně, dívala se mi zpříma do očí a v jejím tichu byl zvláštní klid i síla, která úplně převyšovala všechen ten lesk okolo.
V tu chvíli k nám svižně přišel postarší pán v drahém obleku pan Šíma, správce nadačního fondu. Vojtěcha i mě úplně přehlédl a zastavil se přímo před Anežkou. S úctou jemně sklonil hlavu a spěšně pronesl:
Paní Nováková! Omlouváme se, váš soukromý letadlo přistálo dřív, než jsme tušili. Smlouva o převzetí koncernu je připravena k podpisu.
Viděla jsem svoje překvapení i úlek na Vojtěchově tváři. Neudržela jsem sklenku a ta s rachotem dopadla na mramorovou podlahu.
Anežka, která si ani nesundala svůj starý kabát, jednoduše vzala pero od asistenta a s klidem podepsala dokument. Pak se otočila přímo na mě a tichým, avšak ledovým hlasem řekla:
Mimochodem, Eliško, tohle už není tvoje večírek. Právě jsem koupila tuto budovu i firmu tvého muže. A tvoje estetika mi dnes už nezapadá do plánů. Prosím, ochranko, vyveďte je.
Zůstali jsme stát jako opaření, když nás bezpečnost decentně, ale nekompromisně vyzvala k odchodu ze sálu.
Dnešní večer mi připomněl jediné: nikdy neposuzuj druhého podle kabátu. Právě za tím nejskromnějším se může skrývat člověk, který zítra rozhodne o tvém osudu.
Je vůbec možné, aby lidé byli pořád tak povrchní? Zažila jsem něco podobného a už nikdy nechci být taková jako dnes.
