UZENINOVÝ ZLODĚJ
Nemohl si nevšimnout toho kocoura. To proto, že kradl v jeho malém potravinářském krámku v centru Brna. Ale dělal to tak osobitě a komicky, že se na něj šlo jen těžko zlobit. Spíš naopak.
Majitel, pan Karel Novák, vždycky netrpělivě čekal na začátek akce, ukrytý za velkým chladicím boxem s klobásami, a natáčel všechno mobilem. Večer pak video ukazoval manželce Věře, a oba se smáli do slz.
Kocour, kterému Karel říkal Šmoula, nejdřív dlouze posedával před otevřenými dveřmi krámku, předstíral, že odpočívá, a nenápadně okukoval okolí. Když se ujistil, že je vzduch čistý, neslyšně vplul dovnitř. Přímou cestou mířil ke stolu s uzeninami, kde si vždy počínal jako agent z akčního filmu. Bleskově popadl párek nebo špekáček a okamžitě zmizel ven z obchodu. Jenže hlad mu nedovoloval utéct daleko, takže sotva o pár metrů dál zastavil a pustil se do své kořisti.
Karel vyšel před obchod a vždycky na něj zavolal:
Tak co, chutná ti, lumpíku?
Šmoula na něj zvedl hlavu a důležitě zamňoukal.
No to jsem rád. Přijď zas, odpovídal Karel a s úsměvem zavrtěl hlavou.
Možná byste se divili, proč měl Karel na stole uzeniny, ještě ke všemu mimo lednici a odděleně po kouskách. Odpověď je jednoduchá: byl to člověk se srdcem na pravém místě.
Když se Šmoula poprvé objevil, byl úplně vyhublý a zubožený. Navzdory zoufalému stavu však byl velmi nedůvěřivý a odmítal přiblížit se k lidem. Ani jídlo z ruky si nevzal. Tak Karel vymyslel lest zpočátku nechával párky hned u vchodu, aby je kocour čestně ukradl a měl pocit vítězství.
Postupně přesunul uzeniny dál a dál, až nakonec vytvořil krmící stanici hned u země na dolní polici. Šmoula už dávno mohl jen bez obav vejít, vybrat si, co chce, a spokojeně odejít, ale pro něho byl důležitý pocit dobrodružství. Ukradené chutná lépe.
Karel postupně postavil vedle krámku misku s vodou, druhou s granulemi a plastovou krabici s pískem na záchod. Přistavil tam i malou boudu s teplou dekou. Šmoula ale byl stále plachý a do ruky se chytit nenechal. Zato si rád povídal: když Karel začal hovořit, kocour mezi sousty vzhlédl a občas odpověděl zamňoukáním.
Ale poslední dobou Karla začaly trápit otázky. Šmoula už vypadal dobře živený, srst se mu leskla přesto dál každý den dvakrát ukradl nějaký špekáček a odběhl s ním za roh. Karel ho kdysi sledoval, ale Šmoula mu pokaždé unikl.
Pořídil si tedy malou kameru s dobrým rozlišením a připojil ji k počítači v zázemí. A jednoho podvečera, když sledoval záznam, vyšla najevo Šmoulova tajemství.
Z otevřeného sklepního okénka protějšího domu vystřelilo ven zrzavé koťátko. Třáslo se nedočkavostí a pustilo se do párečku, který mu Šmoula přinesl.
Teda Karle, zítra toho kocoura přiveď domů, i s tím mládětem, slyšíš?! rozplakala se Věra, když to viděla, a mazala slzy rukávem.
Jenže to byla daleko těžší výzva, než si myslela. Chytit Šmoulu už nebyl problém, spal už klidně v krámku na rohožce. Ale zrzavé kotě bylo absolutně bez šance chytit. Jakmile ho spatřil kdokoli, prchalo jako střela.
Čas plynul a na záznamu kamera ukazovala, jak maličké kotě pije vodu z Šmoulovy misky a občas se schoulí v boudočce, avšak stačil jediný pohyb a už bylo pryč.
Jednoho dne Karla vyrušil podivný zvuk od vstupu. Vyhlédl zpoza pultu a zamířil ke dveřím. Na prahu sedělo zrzavé kotě a houkalo na celý obchod.
Co je, drobku? zeptal se překvapeně.
Kotě na něj pohlédlo, krátce jej oskenovalo očima a zamířilo za roh domu. Karel neváhal a šel za ním. U zdi ležel Šmoula, naříkal a hnul se jen sotva. Zakrvácenou zadní nohu měl potrhanou od psa, i když se mu podařilo utéct, rána byla hluboká.
Maličké kotě šťouchlo Šmoulu čumáčkem a zase žadonilo.
Pane bože, vydechl Karel.
Sjal bundu, zabalil do ní Šmoulu, zrzavé kotě teď už Ohnivečka, jak si ho spontánně pojmenoval si dal do vnitřní kapsy saka. Zavřel obchod, nasedl do favorita a zamířil přímo na veterinární kliniku.
Pět hodin pak seděli u MVDr. Suchého, zatímco on šil a ošetřoval Šmoulovu ránu. Za tu dobu si Karel stihl s Ohnivečkem popovídat a získat jeho důvěru.
Večer přivezl oba domů: omámeného Šmoulu i zcela nového kamaráda. Věra zářila štěstím. A jak žena dá jasně najevo radost? Správně vytočí a obvolá všechny kamarádky, s nimiž rozebere každý detail.
Když konečně domluvila, Karel s Šmoulou i Ohnivečkem už spali uprostřed postele. To je mi pěkný kam si mám lehnout já? povzdychla si Věra s úsměvem. Ohniveček se však hned posunul, přitulil se k ní a začal ji masírovat malými tlapkami.
Tak našli svůj domov.
Dnes už jsou z obou kocourů opravdoví domácí krasavci a těžko byste v nich poznali ty toulavé hladovce. Občas Šmoula z nostalgie olízne Ohnivečka, a tomu to vůbec nevadí.
A naproti, hned přes ulici, u obchodu s obuví, se objevila malá šedá kočička. Prodavačka tam odtud často běhá do krámku Karla Nováka kupovat jí krmení. Možná si ji jednou taky vezme domů. Možná jednou
Možná jednou budou kočky tak vzácné, že je budou lidé dostávat jen na pořadník a po speciálních kurzech? Co myslíte? Je to možné?
