Recept na štěstí… Celý dům s napětím pozoroval, jak se do bytu v druhém patře stěhují noví nájemníci. Byla to rodina vedoucího směny ve zdejší továrně, důležité výrobě v našem malém českém městečku. „A proč si vybrali starý dům?“ divila se důchodkyně paní Nina Holubová svým kamarádkám, „Se svými známostmi by klidně mohli sehnat byt v nové zástavbě.“ „Mami, nedívej se na svět jen tvýma očima! Proč by měli jít do novostavby, když tu máme cihlový dům poctivé staré Prahy, vysoké stropy, prostorné a samostatné pokoje, velkou předsíň a lodžie jako celá místnost!“ opravila ji její dcera Anička, třicetiletá svobodná žena s výrazným líčením. „A hned jim zavedli telefon! V našem vchodu jsou telefony jen tři na devět bytů…“ „Tobě by stačilo pořád jen drbat po telefonu,“ okřikla ji matka. „Už jsi tím sousedům lezla na nervy. Ani k těm novým se nevnucuj — jsou slušní a mají spoustu práce.“ „Ale není to pravda, jsou mladí, mají dcerku Natálku, ta má teprve devět,“ bránila se Anička, „skoro jsou stejně staří jako já, možná o pár let starší.“ Sousedi se ukázali být vstřícní, usměvaví. Lída pracovala ve školní knihovně, Ivan měl už deset let praxe v továrně. Aničku zajímali a často měla o čem vyprávět sousedkám dole na dvoře, kam si chodila její maminka posedět. „A jak to všechno víš, holka jedna zvědavá?“ ptávaly se jí starší ženy. „No jasně — chodím si k nim volat. Na rozdíl od některých mi dovolí,“ narážela na své zážitky, kdy jí ostatní sousedé neotvírali, protože tušili, že s kamarádkou protelefonuje půl hodiny o ničem. Tak se Anička spřátelila s novými sousedy a často od nich volala známým či kolegům a neostýchala se dlouho posedávat u telefonu. Přišla jednou v nových šatech, jindy ve vyšívaném župánku, evidentně toužila být rodině blíž. Jednou zahlédla, jak Ivan demonstrativně zavírá dveře do pokoje s televizí, sotva se objevila v předsíni. Stalo se to několikrát. Anička se vždy usmála na Lídu, poděkovala a nahlédla do kuchyně po hovoru, ale Lída jí vždy jen krátce kývla a požádala, ať za sebou zabouchne dveře. „Nemůžu zabouchnout, mám ruce v mouce,“ ukazovala Lída, „a máme tu francouzský zámek, co klikou sám zapadne.“ „Péct zase buchty? Jé, vy furt pečete, já to neumím,“ litovala Anička. „Jo, na snídani budou tvarohové koláčky — ráno to nestíhám, tak peču večer.“ Lída se vrátila ke svému těstu. Aničce se to nelíbilo, mrzutě odešla, že ji nechtějí do bližšího kruhu pustit. „Lído, neměla bys jí jemně vysvětlit, že denně být věčně na telefonu nejde? Pak se k nám přece nikdo nedovolá,“ svěřil se večer Ivan. Lída souhlasila: „Už chodí jako domů, moc jí to dovolujeme.“ Téhož večera si Anička usadila v předsíni na taburet a dlouho hovořila s kamarádkou. Po deseti minutách Lída ve dveřích poznamenala: „Aničko, čekáme důležitý telefonát, budeš brzy hotová?“ Anička přikývla, položila sluchátko a z kapsy vytáhla čokoládu: „Dnes jsem vzala sladkost, pojďte na čaj – na seznámení.“ Nesla tabulku čokolády do kuchyně. „To ne, schovejte. Natálka by chtěla taky a ta má silnou alergii – sladké je u nás tabu. Omlouvám se, ale čokoláda domů nesmí.“ Anča zrudla, neřekla nic, čokoládu si zas schovala a odešla, nechápala, proč jí Lída nevěnuje víc přátelství, myslela, že žárlí. „To proto, že jsem mladší a hezčí, přece,“ vysvětlovala pak doma mamince. „Já chtěla po dobrém, ani čaj mi nenabídla — přitom jsem přinesla sladkost vlastní.“ „Jsi jednoduše paličatá,“ mávla rukou paní Nina, „nemůžeš se druhým vlamovat do rodiny, když tě tam nikdo nezve. Pořiď si muže, byt, telefon — pak ti klidně přijdou jiní volat, a budeš mít kamarády, kolik chceš.“ Aniččina poslední snaha o sbližování přišla, když požádala Lídu, ať jí nadiktuje recept na koláče s tvarohem. „Zeptěte se radši maminky,“ podivila se Lída, „já dělám těsto vždycky od oka, v ruce mám cit, nedovedu napsat přesné gramy.“ Aňa zrudla, vrátila se domů. Dobře věděla, že v matčině staré pošmoucené kuchařské sešitě je recept na všechno, včetně tvarohových koláčů, které matka uměla vydatně péct. Jenže sama péct nechtěla a matka už kvůli tlaku a dietě roky nepekla. Přece ale vytáhla sešit, překvapeně našla přesně to, co hledala. „Fakt zkusíš upéct něco?“ zajímala se překvapeně maminka. „Proč tě to udivuje?“ „Snad ses zase smířila se Slávkem? Já myslela, že už je to pasé jako se všemi tvými ctiteli.“ „Proč pasé? Když budu chtít, ještě mě bude dobývat!“ „Tak dělej! Dávno patříš pod čepec. Co jsi to vlastně hledala v sešitu?“ „Ale nic. Jen tak. Světím se na to, zatím,“ odbyla ji dcerka. Ale už za pár dnů byt naplnila teplá vůně pečení. „Kde se vzalo tolik koláčků? Snad nejsi zamilovaná?“ žasla máma, když přišla večer domů. „Nekřič, pojď ochutnat. To nejsou koláče, ale tradiční české tvarohové buchty.“ Na stole připravené šálky, čajník, talíř žlutavých koláčů, jak malá sluníčka. „Víš, že ti to jde? Společné pečení jako za mlada! Měla jsem za to, že jsi všechno zapomněla, ale povedlo se ti to, holka.“ „Nechoď kolem horké kaše – je to fakt dobré, nebo mě jen podporuješ?“ „Tak ochutnej sama – je to víc než jedlé!“ Vzpomněla na tatínka — jeho „je to jedlé“ byla největší pochvala. „Tak, brzy pozvu na čaj Slávka, na tyhle koláče. Myslíš, že mu zachutnají?“ „To si piš! Na tyhle koláče jsem si svého tátu taky získala — miloval je! Peč, zvě, a já si mezitím půjdu k sousedce pustit film. Konečně bereš život vážně! Pořádný chlap se neuloví jen šminkami.“ A od té doby chodil Slávek ke Anči na návštěvu. Hádali se míň, maminka si zvykla, že dcera tráví čas v kuchyni, Slávek jí pomáhal — a smáli se spolu. A když jí Anička oznámila, že se Slávkem podali žádost o svatbu na radnici, paní Nina se až rozplakala štěstím. Aničce změnila. Zhubla, chystala se na svatbu. Slávek se ptal: „Úplně jsi přestala péct? Aspoň na svatbu uděláš koláče, že?“ Svatba byla doma, pomáhala máma a teta, vařily dvě celé dny, čekalo se dvacet hostů, hlavně rodina. Mladí bydleli dál v samostatném pokoji v bytě. A do roka zavedli telefony do všech bytů domu. Anička byla spokojená, všechno se změnilo. „Rito, nemůžu dál mluvit, těsto už kyne a Slávek každou chvilku přijde z práce. Pa.“ Už byla v pokročilém těhotenství, chystala se na mateřskou, ale dál pekla — Slávek i ona sami koláče milovali. Bylo doma tak veselo! A její muž se v ní viděl – za tu péči, za tvarohové buchty i lásku.

Hele, představ si, co se stalo v našem domě! Celý barák pozoroval, jak se do druhého patra stěhuje nová rodina. Byla to rodina vedoucího provozu v jedné z největších továren tady u nás v menším městě kousek od Hradce Králové.

A proč si pořizujou byt zrovna tady, v tomhle starým domě? dumala moje sousedka, důchodkyně paní Marie, když jsme s holkama seděly na lavičce před vchodem. S jejich kontakty by určitě klidně měli něco v novostavbě.

Její dcera, třicetiletá, věčně svobodná Radka, s perfektně namalovanou rtěnkou, hned namítla: No tak neříkej, u paneláků jsou stropy nízký, pokoje maličký Tady máme krásnou prvorepublikovou stavbu, vysoké stropy, velký světlý místnosti, ložnice zvlášť, velikou předsíň i lodžie, no to je fakt skoro jako další pokoj. A hlavně, hned jim zapojili pevnou linku. Celkem jsou v našem domě tři telefony na devět bytů!

Tobě by nejradši zavázali hned ruce, abys furt s někým netelefonovala, napomínala ji paní Marie. Sousedky jsou z tebe už úplně hotový. Ani na ty nové si netroufej jsou to vážní lidé, nemají čas na tvé tlachání.

To nejsou žádní suchaři, mami, jsou přátelští a jejich holčička, Klárka, je jen o třináct let mladší než já! ohradila se Radka. Jsou milí, úplně v pohodě. Páťáci, znáš to.

Fakt byli milí paní Libuše pracovala v městské knihovně na základce, její manžel Petr už měl za sebou deset let ve fabrice. To nám všechno Radka hned hlásila, když se k večeru courala po dvoře, kde jsme se vždycky všichni scházeli a drbali.

A jak to, že už to všechno víš? vyzvídaly na ni ženské, Ty jsi fakt jak naše domácí detektivka!

Radka jen pokrčila rameny: No, chodím si k nim volat. Jsou ochotní, narozdíl od některých, že Neodpustila si rýpnutí do sousedů, kteří jí už dávno dveře neotvírají, protože vždycky zablokuje telefon alespoň na půl hodiny.

Tak se Radka s novými sousedy seznámila pořádně a chodila k nim telefonovat čím dál častěji. To byla jednou v nové sukni, jindy v červeném županu, prostě vždycky přišla na kus řeči i za paní Libuší na kuchyň, chtěla se kamarádit. A bylo na ní vidět, jak jí o to vlastně jde.

Jednou viděla, že když dorazila telefonovat, Petr okamžitě zabouchl dveře obýváku, kde sledoval hokej. Stalo se to víckrát. Radka se vždycky Libuši mile usmívala a po rozhovoru se podívala do kuchyně poděkovat jenže Libuše kývla hlavou a jen ji poprosila: Zavři za sebou, prosím, sama mám ruce od mouky, máme automatický zámek

Radka zvědavě nakoukla: A co zase pečete? Zase koláčky? Bože, u vás vždycky voní pečení! Já to neumím

Budu dělat tvarohové buchty na snídani, usmála se Libuše a hnětla těsto dál.

Radka říkala, že je to nuda, a nasupená šla domů bylo vidět, že se cítí odstrčená.

Jednou večer si Petr povzdechl: Hele, Libi, chápu, že nechceš být za zlou, ale večery máme permanentně zablokované telefonováním té holky. Ani mi nikdo nezavolá. Takhle to nejde.

No jo, je fakt, že už sem chodí jak domů, uznala Libuše.

Ten večer už se Radka se svou červenou rtěnkou zase usídlila na taburetu v předsíni a kecala s kámoškou, až přišla Libuše za deset minut: Radko, už to bude? Čekáme na důležitý hovor

Radka kývla, položila sluchátko, vytáhla Studentskou pečeť a rozesmátá zavelela: Mám pro vás sladké! Dáme si čaj? Na seznámení

Libuše se ale tvářila vážně: Ne, ne, raději ne. Klárka má silnou alergii na kakao, nebudeme pokoušet osud. Čokoláda je u nás doma tabu, nezlob se, čaj si nemůžeme dát.

Radka celá rudá vzdychla: Já jen chtěla udělat radost, od srdce

Opravdu není třeba, navíc, poprosím, už tolik nechoďte volat. Krom nouzových situací doktor, hasiči, tak jasně, hned pomůžeme, i ve tři ráno. Ale běžné telefonování už ne. Petrovi někdy kvůli tomu nevolají z práce a Klárka doma dělá úkoly, soustředí se. Nezlobte se, povzdechla si Libuše.

Radka čokoládu schovala a beze slova odešla. Doma si stěžovala mamce: Ona mě žárlí na Petra, víš? Jsem mladší, hezčí, to jí vadí Přitom jsem jen chtěla být kamarádka a ještě ji potěšit. Ani čaj nenabídla!

Ty jsi tak tvrdohlavá! kroutila hlavou Marie a napomínala ji: Do cizí rodiny se prostě nesnaž vtrhnout silou. Nech je být. Najdi si raději chlapa, nastěhuj si telefon a ať k tobě chodí sousedky telefonovat.

Radka to nevzdala a přišla ještě jednou. Tentokrát s notýskem: Mohla byste mi nadiktovat recept na ty vaše koláčky? Třeba jednou taky něco upeču

Libuše se rozesmála: Ale zeptej se mámy! Naše mamky uměly úplně všechno. Já to dělám od oka, nikdy jsem si nic nepsala, to je už jen rutina. Ale teď spěchám, nemám čas fakt zajdi za mámou!

Radka zase celá červená šla domů. Jasně, věděla moc dobře, že má máma v kuchyňské skříni starou mastnou sešitovou knihu, plnou psaných receptů saláty, řízky, boršč, kapr na modro. Nejvíc ale pečení, kdysi máma pekla pořád, pak přestala, kvůli tlakům z nadváhy.

Radka z nutnosti listovala recepty, chvíli nic, pak našla právě ten na ty tvarohové buchty a překvapeně to ukázala mámě.

Ty se chystáš něco péct? Paráda! vykulila oči máma.

A proč ne? Radka zabouchla notýsek a zamáčkla roh na té stránce.

Ty a Luboš víte o sobě zase něco víc? Myslela jsem, že už to skončilo, jako vždycky

Neskončilo, podmračila se Radka. Když budu chtít, tak bude zase fňukat, že chce být se mnou!

Tak proč nechceš? Už bys měla být dávno vdaná. Hele, co to vlastně chceš upéct?

Nic neříkej, prostě se chystám, odbyla ji Radka.

Za pár dní přijde máma z procházky domů a v nose ji šimrá vůně pečiva.

To snad není možné, vždyť to voní jako o pouti v Litomyšli! Proboha, ty vážně pečeš? žasla máma.

Nerozhlásíš to po baráku, jo? Radši pojď ochutnat. To nejsou koláče, to jsou klasické buchty s tvarohem. Česká paráda.

Na stole stál čajník, dvě šálky, talířek s buchtami, úplně jako sluníčka. Máma jen kývla: No vidíš! Dřív jsme pekly pořád, myslela jsem, že už si to ani nepamatuješ. Ale vyšly ti krásně, dítě moje

Radka se culila: No jo, ale nelži jen proto, abys mě podržela! Fakt jsou dobrý?

Ty neumíš rozhodnout sama? Dej si, je to fakt dobrý! popíchla ji máma. Radka si vzpomněla na tátu, jak vždycky říkal: Tohle je jedlé. To byla jeho verze největší pochvaly.

Takže, mámo, co když k nám pozvu Luboše na buchty myslíš, že mu zachutnají?

To si piš! Já tvého tátu na buchty taky dostala! Pak by pro mě snesl sněhuláka z Hradčan! rozesmála se máma. Jen peč, zvu Luboše na návštěvu a já si večer skočím k sousedce na televizi. Konečně se dáváš do kupy. Sama šminky chlapa nezískáš.

A tak začal chodit Luboš k Radce na návštěvy. Už se skoro nehádali, máma byla spokojená, Radka trávila v kuchyni víc času a často byly slyšet dva smíchy její a Lubošův.

Nakonec Radka jednoho dne oznámila, že s Lubošem podali žádost na matriku o svatbu. Máma málem uronila slzu! Konečně!

Radka se změnila, začala si víc dávat pozor na postavu, aby na svatbě vypadala dobře, a Luboš se jí v kuchyni pořád ptal: Budou zase buchty? A na svatbě budeš péct taky?

Na svatbu, která probíhala doma, vařily tři ženské Radka, její máma a teta, mamčina sestra. Připravovaly vše dva dny a čekaly asi dvacet hostů, většinou rodinu.

Bydlet začali novomanželé spolu ve velkém pokoji, co byl dřív Radčin. A za rok už měli telefony v každém bytě, to byla Radka šťastná, volala kamarádkám, ale rychle a stručně.

Hele, Lucko, fakt musím už končit, těsto kyne a Luboš je za chvíli doma. Pa!

Radka se těšila, až půjde do kuchyně ke svému voňavému těstu. Už čekala miminko, za měsíc šla na mateřskou, ale pořád chtěla Lubošovi dělat radost a péct mu, protože buchty s tvarohem z domácího mléka, to je prostě radost. A Luboš byl na ni pyšnej za buchty i za lásku.