Dneska ráno bylo panu Michalovi Hospodskému hůř. Dusil se a sotva lapal po dechu.
Nikito, už nic nechci. Žádné léky, nic tvého. Jen tě prosím, dovol mi rozloučit se s Kamarádem. Prosím tě. Odpoutej mě od toho všeho
Kývnul hlavou směrem ke kapačkám a monitorům.
Já takhle nemůžu odejít, rozumíš? Prostě nemůžu
Po tváři mu stekla slza. Nikita moc dobře věděl, že když ho odpojí, možná ani nestihne dojet do dveří.
Do pokoje přišli chlapi z celýho oddělení.
Nikito, to nejde vážně už nic udělat? Tohle není fér
Vím Jenže jsme v nemocnici, kde je všude sterilní prostředí.
A koho to zajímá? Podívej, člověk nemůže důstojně odejít.
Nikita to chápal. Ale co mohl dělat? Zvedl se a v hlavě mu bzučelo. K čertu tohle všecko, k čertu otcův podnik a k čertu i jeho případný vyhazov. Prudce se otočil a střetl se pohledem s Anetou. V jejích očích zahlédl obdiv.
Nikita vyrazil ven.
Kamaráde, prosím tě, potichu, ať si nás nikdo nevšimne. Pojď, půjdeme za pánem.
Otevřel dveře, ale zastoupila mu cestu paní Eva Dalimilová.
Co to má znamenat?
Paní Evo Prosím vás. Jen pět minut. Dovolte jim se rozloučit. Já vím, co riskuju. Vyhoďte mě pak, klidně.
Chvíli bylo ticho. Kdo ví, co se jí honilo hlavou. Najednou ale ustoupila.
Dobře. Ať mě taky klidně vyhodí.
Kamaráde, za mnou!
Nikita vyrazil běžet chodbou, Kamarád vedle něj. Aneta už otvírala dveře. Pes asi vycítil, o co jde, protože dvěma skoky byl u pokoje pak už stál na zadních a předními packami se opíral o postel Michala Hospodského. V pokoji bylo ticho. Michal otevřel oči a zkusil zvednout ruku ale nešlo to, kapačky mu překážely. Druhou rukou je prostě vytrhnul.
Kamaráde! Ty jsi přišel
Pes složil hlavu na Michalovu hruď. Ten ho pohladil. Jednou, podruhé. Usmál se a úsměv mu zůstal viset na rtech. Ruka mu sjela dolů. Někdo tiše zašeptal:
Ten pes pláče
Nikita přistoupil k posteli. Kamarád opravdu tiše naříkal.
Pojď jdeme
***
Nikita si sedl na zábradlí a Kamarád zalezl do křoví a tam se složil. Přisedl si k němu chlap z pokoje ten, co jednou daroval své karbanátky. Nabídl mu krabičku cigaret. Nikita se na něj podíval, chtěl říct, že nekouří, ale pak jen mávnul rukou. Zapálil si.
Vedle si sedla Aneta. Oči červené, nos opuchlý.
Aničko dneska mám poslední den.
Proč?
Víš, nejdřív jsem tu byl za trest, pak jsem chtěl otci dokázat, že na to mám měl mi předat svoji firmu. Ale nejde o firmu. Já už nemůžu. Pojedu domů. Řeknu mu to narovinu tvůj syn za nic nestojí. Promiň, Anetko
Nikita se rozloučil. Napsal výpověď, sbalil kufr. Aneta ho pozorovala z okna, jak přijel ke vchodu v černém mercedesu, vystoupil, otevřel dveře spolujezdce a šel ke křoví. Něco povídal Kamarádovi, pak přešel k autu, opřel se o něj a čekal. Pes přišel asi po pěti minutách. Dlouho se díval Nikitovi do očí, pak skočil do auta.
Anežka se znovu rozplakala.
Ty nejsi nula! Jsi nejlepší!
***
Po několika dnech viděla Aneta, jak s primářem kráčí muž, který vypadal jako Nikitův táta. Seběhla schody a vyběhla ven.
Jste tatínek Nikity?
Primář se na ni překvapeně podíval.
Aneto, co se děje?
Počkejte, pane řediteli, můžete mě vyhodit potom! Tak jste to vy?
Vladimír Hospodský, Nikitův otec, na ni stejně překvapeně zíral.
Jsem.
Vy si nesmíte myslet, že je Nikita nula! Je nejlepší! Byl jediný, kdo měl odvahu a dovolil člověku před smrtí rozloučit se se svým psem! Nikita má srdce a duši!
Aneta se otočila a vklouzla zpátky do budovy. Vladimír se usmál.
Vidíš ji?
Primář odpověděl:
Co s ní? Je to hodná holka, ale pravda jí nesmí chybět.
A je to špatně?
Někdy jo
***
Uběhly tři roky.
Z brány krásného domu vyšlo celé družstvo. Nikita tlačil kočárek a Aneta držela na vodítku obrovského, ušlechtilého psa. Došli k řece a Aneta psa pustila.
Kamaráde, daleko nechoď!
Pes několika obřími skoky uháněl k vodě. Za chvíli se miminko v kočárku rozplakalo a Kamarád během chvilky zase stál u kočárku.
Aneta se zasmála.
Nikita, chůva asi potřebovat nebudeme. Co, proč už tu jsi? Sonička jen ztratila dudlík.
Dítě zase usnulo, Kamarád mrkl do kočárku a když se přesvědčil, že je vše v pořádku, rozběhl se za motýlemNikita se podíval na rozesmátou Anetu, na Soničku, která už spokojeně sála nový dudlík, a pak na Kamaráda, jehož oči říkaly víc než tisíc slov. Slunce se zrcadlilo ve vlnkách řeky, ptáci zpívali a pod jejich nohama rozkvétala tráva nabitá životem.
Víš, řekl tiše Anetě, kdysi jsem si myslel, že odvaha je pustit se do velkého byznysu, riskovat a vyhrávat. Ale ona je to vlastně jen schopnost jít za tím, co je správné, i když z toho nic nekouká. Třeba dát člověku šanci rozloučit se, nebo zůstat, když by jiní utekli.
Aneta položila ruku na jeho rameno. A někdy stačí být jen s tím, koho máš rád. To stačí.
Kamarád jim teď poskakoval kolem nohou, v očích nesl tu němou vděčnost a věrnost, která překonává slova. Nikita pohladil Soničku po vláskách a závistivě pozoroval, jak na ni dopadají zlaté paprsky.
Kamaráde, zašeptal, dneska jsme doma.
A tehdy, když se slunce schovalo za první mrak a kolem nich zavonělo posekané seno, věděl Nikita jistě, že každé rozloučení nese v sobě nový začátek. Že velká odvaha není ve velkých činech, ale v malých gestech lásky, které zůstávají. Že život má smysl tehdy, když ho sdílíš se Soničkou, s Anetou, s Kamarádem i se vším, co přichází.
Byli spolu. A to bylo všechno, na čem kdy záleželo.
