ZAPSAL JSEM SI DO DENÍKU
Synku, pokud tu drzou potvůrku neopustíš, nemáš už matku! opakovala mi maminka donekonečna. Ta Bára je o patnáct let starší než ty!
Mami, nemůžu Nejde to! Kéž by to bylo jinak omlouval jsem se.
Když mi bylo osmnáct, zamiloval jsem se do té nejčistší a nejskromnější dívky, která se jmenovala Libuška. Bylo jí tehdy čtrnáct, tak křehká, něžná, jaká byla žádoucí! Seznámili jsme se na školní diskotéce v Plzni. Okouzlila mě hned prvním pohledem.
S pomocí její kamarádky jsem Libušku hladově pozval na rande. Myslíte, že přišla? Kdepak! Honil jsem se za ní jak myslivec za zajícem, vypátral si její číslo, volal a prosil, aby se se mnou sešla. Po mnoha pokusech svolila, ale musel jsem nejdřív získat souhlas její maminky.
Před vchodem k nim na sídlišti mi bylo úzko, celého mě poléval studený pot. Její maminka byla ale milá a s humorem. Svěřila mi svou dceru na dvě hodiny a napomenula mě, ať ji pořádně pohlídám.
S Libuškou jsme chodili parkem kolem Štruncových sadů, smáli jsme se, povídali si vše naprosto nevinné. Najednou Libuška povídá:
Láďo, já mám kluka. Asi ho mám ráda, ale je to děsný záletník. Už mě unavuje nacházet ho pořád s jinou. Mám však svou hrdost. Zkusme spolu být kamarádi souhlasíš?
Zvedl jsem obočí a ještě víc mě začala zajímat. Libuška mohla působit jako nevinná, ale přitom měla v sobě žár. Bavilo mě to, ještě víc jsem jí propadl.
Dvě hodiny, které jsem měl, utekly jako voda a já ji znovu předal její mamince.
Časem jsem si už neuměl představit svůj život bez ní. Maminka ji měla taky ráda, často k nám chodila, sedávaly u stolu a debagovaly o ženských věcech. Kolikrát se tolik rozpovídaly, že úplně zapomněly na mě!
V Libuščiných osmnácti jsme spolu začali mluvit o svatbě. Všichni s tím počítali, naše rodiny si rozuměly. Svatbu jsme domluvili na podzim.
Přišlo léto. Libuška odjela k babičce na chalupu u Sušice, a já celé dny pomáhal mamince na naší chatě kousek za Plzní. Jedno odpoledne zalévám rajčata na zahrádce, a najednou slyším:
Mladíku, mohu poprosit o vodu?
Otočím se, vidím ženu okolo pětatřiceti neupravená, zvědavé oči, vlasy rozcuchané, ale ve tváři žena s ohněm. Takovou sousedku jsem u chaty neznal. Ale vodu jsem jí nabídnout musel. Naliju do hrníčku vodu z pumpy a podám jí:
Na zdraví, paní
S chutí se napila a rázně povídá:
Díky, mladej! Málem jsem to nevydržela žízní. Mám s sebou svou višňovku, je sladká. Vemte si, nebojte se.
A do ruky mi vrazila lahev. Co zbývalo, poděkoval jsem jí. Večer jsem si ji k večeři nalil, máma jela do Plzně pro nějaké věci, byl jsem na chatě sám. Kdyby tam máma byla, nikdy by mi nedovolila tu lahvinku vůbec otevřít.
Druhý den ta žena přišla znova. Dali jsme se do řeči jmenovala se Barbora a bydlela v nedaleké vesnici. Pozval jsem ji do chaty. Měla zase svou sladkou višňovku, já narychlo udělal salát a pár chlebíčků. Povídali jsme si, pili, ani nevím, jak lahev zmizela. Co se stalo potom za to bych si dnes nejraději nafackoval.
Barbora si mě omotala kolem prstu jako malého kluka. Poslouchal jsem ji na slovo, byl jsem v jejím zajetí, beznadějně ztracený. Jako bych byl omámený, ani jsem si neuvědomoval, co dělám.
Probral jsem se, Barbory nikde. Nad sebou jsem uviděl maminku:
Láďo, co tady s tebou bylo? S kým jsi pil? Proč je ta postel jak po stádu divokých koní? ptala se vyděšeně.
Oči jsem jen stěží otevřel, v hlavě mi hučelo, ruce se mi třásly nebyl jsem schopný dát dohromady rozumnou větu. K večeru jsem konečně přišel k sobě. Bylo mi hanba kvůli Libušce
Ale za pár dní se Barbora objevila znovu. A já byl jsem rád, dokonce se mi po ní stýskalo. Máma vyšla ven, ruce v bok:
Co chcete, paní?
Zatáhl jsem ji do domu:
Mami, takhle se přece nevítají hosti. Třeba chce jen napít vody, tak z čeho děláš problém?
Host? To je přesně ta Barbora z vesnice! Celá ves o ní ví, že poletuje po chatách a svádí chlapy Tuhle k nám nepustím, pryč s ní, dokud je čas! rozčilovala se máma.
Mamka ale netušila, že už bylo pozdě. Barbora si mě omámila svým likérem, měl jsem pocit, že bez ní nemůžu být, přestože jsem věděl, že ji vlastně rád nemám. Na Libušku jsem úplně zapomněl. Když jsem Barboře jednou řekl o své snoubence, odvětila:
Láďo, první láska není nevěsta.
Svatba s Libuškou padla. Máma si Libušku pozvala a všechno jí vypověděla:
Promiň, Liduško. Láďa je pako, sám neví, kam se žene. Netrápíš se zbytečně, vezmi si někoho, kdo si tě bude vážit.
Libuška se nakonec dobře vdala. Moje maminka, aby mě s Barborou odtrhla, zašla na vojenskou správu v Plzni a poprosila, ať mě povolají. Do té doby jsem měl odklad. Odvedli mě na vojnu do armády, rovnou na misi do Afghánistánu. Co jsem tam zažil, asi není potřeba popisovat Vrátil jsem se bez tří prstů na pravé ruce. Prý lehký šrám.
Samozřejmě jsem se psychicky změnil. Stal se ze mě jiný člověk, troufalý a lhostejný. Barbora na mě počkala. Mezitím už nám rostl syn Ondra. Na frontu jsem odcházel s pocitem, že možná nepřežiju, a chtěl jsem po sobě zanechat alespoň jedno dítě.
Maminka pořád Barboru nesnášela. Naopak, Libušku vítala doma, pletla pro její dcerku ponožky a čepičky. Do poslední chvíle byla přesvědčená, že je dcerka Libušky vlastně moje. Kéž by! Ale nebylo
Libuška občas zašla, ptala se, jak se mám, máma jen krčila rameny:
Ach, Liduško, Láďa pořád s tou potvůrkou Nevím, co na ní vidí
Po letech mi Libuška vyprávěla, že jí to maminka často říkávala. Já se mezitím nechal najmout do práce na sever, Barbora a tři děti jeli se mnou.
Narodily se nám ještě další dvě děti. Můj sen o pěti dětech se splnil, avšak pětiletá dcerka nám umřela na zápal plic, sever je nemilosrdný. Vrátili jsme se domů, pod české břízy se žal lépe snáší.
Stále častěji se mi Libuška vracela do vzpomínek. Stesk byl obrovský. Maminka mi dala číslo i adresu, ale varovala:
Nestarej se do její rodiny, nevyvolávej staré rány.
Zavolal jsem. Setkali jsme se. Libuška byla ještě krásnější než dřív. Pozvala mě domů, seznámila se svým mužem. Představila mě jako kamaráda z dětství. Její muž byl tak jistý její věrností, že odešel na noční, nechal nás o samotě.
Na stole zbylo nedopité šampaňské a ovoce, dcera u babičky.
Tak zdravím tě, Láďo. Všechno o tobě vím od tvojí maminky. Tak povídej, jak žiješ? pozorně se na mě zadívala.
Promiň, Libuško takhle to dopadlo. Dá se něco vrátit? Mám čtyři děti koktal jsem.
Není co měnit, Láďo. Setkali jsme se, zavzpomínali, to stačí. Ale maminku buď hodný, ta kvůli tobě hodně trpěla, řekla tiše.
Díval jsem se na ni a nemohl odtrhnout oči. Jako by se jí léta vyhýbala, stále krásná, žádoucí. Vzal jsem ji za ruku, políbil s něhou, jakou jsem ani v mládí neznal.
Libuško, pořád tě miluju stejně, jak tenkrát. Ale ten příběh už nám nepatří. Život nejde přepsat. Odpusť mi! rozplakal jsem se.
Láďo, už je pozdě. Musíš jít, uzavřela naše setkání Libuška.
Ale já nechtěl odejít. Přemohly mě city, srdce bušilo jak v bouři.
Ráno jsem odešel potichu, Libuška spala. Takhle jsme se tajně stýkali tři roky. Pak se Libuška s rodinou odstěhovala k Berounu a naše pouto se navždy zpřetrhalo.
S Barborou jsme se rozvedli, když děti vyrostly. Měla pravdu maminka: potvůrka je prostě potvůrka. Prošla mi životem, prošlapala cit i srdce.
Ať vodu vaříš jakkoli dlouho, pořád zůstane vodou.
Nakonec jsem zjistil, že opravdu můj je jen jeden syn. První syn
Poučení? Láska může přijít mnohokrát, ale pravou rozpoznáš až zpětně. Na osud se nedá přelstít, ale své blízké máme chránit, dokud je máme.
