PŘEDTUCHA NEŠTĚSTÍ
Sněžná noc v Praze. Anička se probudila uprostřed temnoty, jakoby ji cosi neviditelného vytáhlo z hlubin spánku. Nedokázala znovu usnout. Kdesi mezi stíny jejího pokoje se hemžily podivné předtuchy, temné a těžké, jakoby Praha pod okny byla zalitá nebem bez hvězd. Najednou ji zaplavily slzy. Proč, to nevěděla srdce jí svíralo něco chladného a v hrudi dřímala předtucha, že se stane něco zlého.
Na prstech se došourala ke staré dětské postýlce, kde spinkal její malý syn Matýsek. Usmíval se ve snu a pobrukoval si, jako by v duchu cucal nějakou pohádku. Anička mu upravila peřinku a tiše prošla do kuchyně. Za okny vládla neproniknutelná černota.
Ani, zase nespíš? ozval se za ní hlas, tichý a rozespalý.
Zase. Netuším, co se se mnou děje, Pavle, zamumlala do tmy.
Asi ty pověstné poporodní splíny, zkusil zažertovat manžel.
Jenže Matýskovi už je skoro půl roku. Až teď se to na mě sesypalo.
Možná jen hormony Neboj, všechno bude dobré.
Mám strach, Pavle, zašeptala Anička a schoulila se mu v náruči.
Všechno bude v pořádku, objal ji, ale jejich odraz v okně jako by šířil šeď a tíhu dál.
O tři týdny později. Dostal se k nim telefonát z polikliniky v Hradci Králové čas na půlroční prohlídku malého Matýska. Odevzdali krev, prošli všechny vyšetření. Pak přišel hovor od sestřičky:
Stalo se něco? zeptala se Anička.
Nebojte se, paní Aničko, paní doktorka vám vše vysvětlí.
V čekárně bylo dusno. Cizí tváře, dlouhé stíny, něčí dech, její vlastní úzkost. Když je zavolali dovnitř, Anička měla pocit, že jí v hrudi dýchá cizí, studený pták.
Posaďte se, řekla tiše lékařka. Aničko Hálová, potřebuji s vámi mluvit. Krevní výsledky vašeho syna jsou znepokojivé, musíme je ověřit speciálním vyšetřením.
Co se přesně stalo? Anička dobře věděla, že její vnitřní stíny už našly jméno.
Leukocyty jsou moc vysoké a jiné hodnoty také. Potřebujeme odběry potvrdit v krajském onkologickém ústavu.
V kterém? šeptla Anička.
V Brně.
Cesta domů byla jako bloudění mlhou: domnělé zvony, nejasné kroky, pohledy cizích lidí v tramvaji. Pavel ji čekal doma už odpoledne dostal od ní zprávu a hned dorazil.
Ani, co se děje?
Slzy jí kapaly po tváři, ale ona je v té šedivé mlze ani nevnímala: Musíme na onkologii vyšetřit Matýska
Třeba to nic nebude je to jen vyšetření, snažil se Pavel šeptat naději, ale její štěstí stálo opodál, zpřetrhané jako zlomené větve.
Později, v nemocniční chodbě, stařičký profesor pronášel chladným, zkušeným hlasem diagnózu: akutní leukémie, musíme okamžitě začít léčit.
Chemoterapie probíhala za zavřenými dveřmi; Anička seděla za těmi dveřmi, zatímco malé tělo Matýska bojovalo v náruči lékařů.
Jděte domů, paní Hálová prosila sestřička na pohotovosti. Dnes k synovi nesmíte.
Nepůjdu co doma. Bez Matýska stejně nic neznamenám.
S Pavlem byli svoji už osm let. Dlouho se snažili o dítě všechna vyšetření, žádné vysvětlení, jen prázdný čas. Nakonec požehnání: Anička otěhotněla. Poslední měsíc v porodnici na Vinohradech, pro jistotu, hrozil předčasný porod. Synka přivedla na svět téměř před půl rokem, pojmenovali ho po Pavlově zesnulém otci, který zahynul na D1.
Aničko, nepojmenovávej dítě po někom, kdo tragicky zahynul! stýskala si ještě babička.
To jsou jen pověry! mávla Anička rukou. Byla šťastná, jak jen umí být šťastná žena, která nemá proč se bát.
Teď seděla u bílé nemocniční postele, kde Matýsek během měsíce pohubl, tvářičky zbledly, pod očima fialové kruhy. Plakala a slzy neotírala. Do sterilní izolace ji pustili teprve po hádce s primářem, ten stále mluvil o infekcích a rizicích, ale Anička už neměla sílu nepřijít ke svému dítěti. Jen seděla a dívala se, jako by chtěla každý jeho pohyb za stěnou oken pevně zapsat do paměti.
Další den v chodbě: Tenhle zákrok my v Česku neděláme, oznámil primář Novotný.
A kde ho dělají? Anička ztuhla.
V Německu, v Mnichově. Ale bude to stát strašně moc
Seženeme peníze. Připravte, prosím, všechny zprávy.
Do Německa poslali veškerou dokumentaci kliniku zaměřenou na dětské leukémie. Odpověď přišla téměř hned: připravte si více než osm milionů korun.
Pavel listoval úspory, prodal auto, dali inzerát na byt i kdyby prodali všechno, ani čtvrtinu sumy by nesehnali.
Máme maximálně dva měsíce, plakala Anička. Musíme věřit, že se stane zázrak.
Sbírka, všichni v sousedství, kolegové z práce, charita v Liberci, známí i lidé ze supermarketů. Částku navýšila obec, pár tisíc přidali dobrovolníci, stále to byla skoro jen půlka. Čas běžel a chirurgie nesnáší čekání.
Ani, jeďte do Mnichova. Co ještě seženu, pošlu! rozhodl Pavel. Byt třeba někdo koupí
Celé sídliště ve Vršovicích dýchalo s nimi, ale čísla na papíře byla větší než domy za okny.
Anička s Matýskem odletěla do Německa peněz bylo málo, ale potřebovala začít s léčbou. Pokožku Matýska bodaly jehly, tělo spalo, nemocnice zpívaly divné ukolébavky chorob. O zbylých milionech už nechtěla přemýšlet. Život se stal starým hodinářem, který čeká na zázraky a přetékající minuty.
V pokoji vedle ležela Jana se čtyřletým Františkem sousedky z Pardubic, dětství v jedné ulici. Její situace byla horší. Peníze měli, ale Františkovi určili leukemii pozdě, nemoc už nemohli zastavit, operaci stále odkládali.
Neplač, Ani! uklidňovala Jana. Půjdete s Matýskem do ZOO, na fotbal, vzpomeneš si, jak Františka minule v Brně fascinoval lední medvěd? Půl hodiny na něj koukal. Tehdy jsem nevěděla, že je nemocný. V ZOO mu tekla krev z nosu, nešlo to zastavit až pak nemocnice. Třetí stádium, jak jsem to mohla přehlédnout?
Janí, neplač, všechno bude dobré! Společně ještě půjdeme do ZOO, slibuji!
Ale Jana stála v chodbě před JIP, sestra jí píchla uklidňující injekci už neplakala, jen zírala do prázdna, čekala na zázrak.
Později toho dne volal Pavel: Poslal jsem další dvěstě tisíc, byt dneska přišla obhlédnout mladá dvojice, ale chtějí si to rozmyslet.
Anička něco zamumlala, pak se náhle na chodbě rozlehl zoufalý výkřik, propadla jí ruka a Matýsek se v lehkém spánku převalil. Anička hladila jeho hlavičku, došla do chodby a už věděla. Jana padla na kolena, omdlévala v pláči, kolem ní ruce sester, bezmocná slova. Proč jsem ho neuhlídala co budu dělat
Anička ji objala, potichu dýchaly jedna druhou, zatímco lékař šeptem řekl: Nechte ji odpočinout, čas na pláč bude později
V oné noci Anička nespala ani minutu. Usedavě koukala na Matýska, hladila ho, tiskla k sobě, jako by chtěla pohltit jeho život, aby ho ochránila. Ráno přišla Jana. Už neplakala, v očích měla dávný čas a za celý život vypité slzy.
Přeji vám, ať Matýsek žije pro oba, usmála se Jana smutně, v ruce sevřený obálka. Mám pro tebe až odejdu, přečti si to. Já už víc nezvládnu.
Anička potichu přikývla. Matýska odvedli na proceduru, ona seděla v tiché prázdnotě. Otevřela obálku. Uvnitř se třásl ručně psaný vzkaz:
Milá Aničko, moc chci, aby tvůj Matýsek žil. Ať prožije vše, co František nestačil: ať běhá s míčem, jezdí na bruslích, chodí do ZOO. Dejte mu pozdrav od Franty velkému lednímu medvědovi! Přidala jsem peníze, co nám zbyly. Snad pomohou Matýskovi uzdravit se.
Anička plakala, tentokrát od úlevy i bolesti. Miliony korun pro léčbu přišly příliš draho.
Pavle, nemusíš prodávat byt! řekla další den do telefonu. Až se vrátíme, musíme mít kam.
Ale peníze přece?
Máme je. Všechno bude dobré.
Pavel na chvíli ztichnul, ale v jeho nervózním dechu tentokrát probleskl úsměv. Anička věděla, že to všechno zvládnou.
Operace proběhla den po Matýskových narozeninách jedné svíčce na dortu, který místo dortu byl prázdný talířek v nemocničním pokoji. Prognóza byla tentokrát příznivá. Po několika týdnech povolili matce návštěvy, pak je spojili do jednoho pokoje. Čekala je karanténa, měsíce rehabilitace, ale strach a smrt jako by už lezly stěnami chodeb a ztrácely se v nekonečnu za oknem.
Matýsek ožíval začal si hrát, zase jíst trošku víc, usmíval se. Když jednou zašvitořil něco, co se podobalo slovu máma, Anička se rozplakala tentokrát štěstím.
Návštěva ZOO na kraji Prahy, v tom samém, kde kdysi malý František přilnul k bručícímu lednímu medvědovi.
Maminko, medvěd! ukazoval Matýsek na obrovské zvíře.
Ne medvěd, medvěd, broučku, smála se Anička a pohladila ho po vlasech.
Pozdrav od Franty! zašeptala Anička tiše u výběhu. Matýsek jedl zmrzlinu a jezdil Pavlovi na ramenou, smál se, běhal, vdechoval radost. Nemocnice zůstala už jen strašidelným snem, ve kterém někdy v noci přece jen otevře oči a přistoupí ke své postýlce s tichou obavou. Ale ráno je opět všude světlo a v srdci klíčí nový život za sebe i za toho, kdo mu daroval šanci žít.
