Prázdná lavička Sergej Petrovich položil termosku na kolena a zkontroloval víčko – jestli neteče. Víčko drželo, ale zvyk byl silnější než důvěra. Posadil se na vzdálený konec lavičky u školního vchodu, tam, kde se nemačkali rodiče a nebrnkali o něj taškami. V kapse bundy měl sáček se suchými drobky pro holuby, v druhé kapse složený papírek s rozvrhem vnučky: kdy má družinu, kdy hudebku. Vše už znal zpaměti, ale papírek ho uklidňoval. Vedle už, jako vždy, seděl pan Kolář. V ruce držel malý sáček se semínky a jedno po druhém cvakal mezi zuby, aniž by je jedl – spíš je přesypával z dlaně do dlaně, jako by je počítal. Když Sergej Petrovich přišel, pan Kolář kývl a trochu se posunul, aby bylo místo. Nepozdravili se nahlas, skoro jako by se báli narušit školní pořádek. „Dneska mají matematickou písemku,“ poznamenal pan Kolář, když koukal na okna v druhém patře. „My máme čtení,“ odpověděl Sergej Petrovich a sám se podivil, že řekl „my“. Líbilo se mu, že se pan Kolář tomu nesmál. Seznámili se bez velké slávy. Nejdřív se jen potkávali ve stejný čas, pak už se poznávali podle bundy, podle chůze, podle toho, jak kdo drží ruce. Pan Kolář chodil vždy deset minut před zvoněním, sedl si na tu samou lavičku a nejdřív koukl na bránu, jestli je zavřená. Sergej Petrovich zprvu stával stranou, ale jednoho dne se unavil a sedl si vedle. Od té doby patřilo místo jim oběma. Na školním dvoře se nic neměnilo, a právě to bylo uklidňující. Vrátný v budce občas vylezl ven na cigaretu, pak se vracel bez pohledu na lidi. Učitelka z prvního stupně rychle prošla kolem s deskami a říkala někomu do mobilu: „Ano, ano, po vyučování.“ Rodiče, co se dohadovali o kroužcích a domácích úkolech. Děti, co vylézaly o přestávce na okna a mávaly někomu dolů. Sergej Petrovich si pokaždé uvědomoval, že nečeká jen na vnučku, ale i na tenhle koloběh. Jednou donesl pan Kolář druhý kelímek a postavil ho vedle Sergejovy termosky. „Já si nenalévám,“ omlouval se. „Tlak.“ „Já můžu,“ řekl Sergej Petrovich a s váháním nalil dva prsty do kelímku. „Chcete aspoň přičichnout?“ Pan Kolář se usmál koutkem. „Přičichnout můžu.“ Od té doby měli rituál: Sergej Petrovich naléval čaj, pan Kolář držel kelímek, aby se nerozlil, a vracel ho prázdný. Někdy se podělili o sušenku, jindy o ticho. Sergej Petrovich si všiml, že ticho vedle pana Koláře netísní. Je jako pauza v rozhovoru, který stejně bude pokračovat. O vnoučatech mluvili opatrně, jako o počasí. Pan Kolář říkal, že jeho Víťa nemá rád tělocvik a vždy hledá důvod zůstat v třídě. Sergej Petrovich se smál a dodával, že jeho Anička zase běhá tak, že učitelka prosí „neběhejte“. Pak rozhovory plynuly hlouběji. Pan Kolář přiznal, že po smrti ženy dlouho nedokázal vyjít z domu a vytáhla ho až škola, protože „musel“. Sergej Petrovich hned neřekl to stejné, ale večer u mytí nádobí cítil, že by chtěl sdělit svůj příběh. Bydlel s dcerou a vnučkou v dvoupokojovém bytě na okraji města. Dcera pracovala v účetnictví, chodila domů unavená a mluvila krátkými větami. Vnučka byla hlučná, ale její hluk byl dětský, ne dotěrný. Sergej Petrovich se snažil být užitečný a ne překážet. Občas měl pocit, že jeho přítomnost je jako židle navíc v kuchyni: stojí, nepřekáží, ale připomíná těsnotu. Na lavičce poprvé cítil, že ho nečekají jen jako funkci. Pan Kolář se ptal: „A co tlak?“ nebo „Byl jste u doktora?“ – ale ne ze zdvořilosti. Sergej Petrovich odpovídal a najednou si uvědomil, že mluví upřímně. Jednou donesl pan Kolář malý sáček s krmením pro ptáky. „Holubi si už zvykli,“ řekl. „Podívejte, jak přilétají.“ Sergej Petrovich vzal sáček, vysypal hrst na asfalt. Holubi, jako by čekali na signál, hned obklopili drobky. Jejich nožky šustily na písku a Sergej Petrovich pocítil zvláštní úlevu: prostý čin, díky kterému je někomu líp. Postupně začal brát tyto setkání za své. Ne „dokud vnučka chodí do školy“, ne „dokud je čas“, ale jako část dne, kterou nelze vyškrtnout. Přestal chodit jen tak tak – vycházel dřív, aby stihnul obsadit místo a viděl, jak pan Kolář přichází, sundává rukavice, jak kouká na okna. To pondělí přišel Sergej Petrovich jako vždy a viděl prázdnou lavičku. Zastavil se, jako by spletl dvůr. Lavička byla mokrá po nočním dešti, na ní ležel jediný žlutý list, přilepený k prknu. Sergej Petrovich vytáhl kapesník, otřel okraj a posadil se. Termosku postavil vedle, sáček s drobky na kolena. Podíval se na budku vrátného. Vrátný seděl, ponořený do telefonu, nevšímal si ho. „Zpozdil se,“ pomyslel si Sergej Petrovich. Pan Kolář občas zdržel, když byla fronta v lékárně. Sergej Petrovich nalil čaj, napil se a čekal. Když zazvonil zvonek, pan Kolář nepřišel. Další den byla lavička zase prázdná. Sergej Petrovich už ji neotíral, sedl si na suché místo, podložil noviny. Díval se k bráně, pozoroval každou postavu staršího muže v tmavé bundě. Nikdo nešel. Třetí den pocítil vztek. Nebyl to vztek na pana Koláře, ale na to, že ho nechali bez vysvětlení. Dokonce si řekl: „No tak, asi to tak není potřeba.“ Ale hned se zastyděl. Neměl právo to vyžadovat. Ale stejně to uvnitř vyžadoval. Pan Kolář měl tlačítkový mobil. Sergej Petrovich viděl, jak ho občas vytahuje a pracně hledá číslo. Číslo si zapsal do bloku, když jednou domlouvali odvoz pro vnuka na turnaj. Doma otevřel blok, vytočil. Ozývaly se tóny, pak krátká zpráva, pak ticho. Zkusil znovu. Stejné. Čtvrtý den se Sergej Petrovich zeptal vrátného. „Prosím vás, pan Kolář… Víťův dědeček, vždycky tu sedával. Neviděl jste ho?“ Vrátný vzhlédl a podíval se na Sergeje Petroviche, jakoby ten žádal heslo. „Dědečků tu sedává dost,“ řekl. „Nepamatuju si je.“ „Vysoký, s knírkem…,“ Sergej Petrovich sám cítil, jak zní zoufale. „Nevím,“ díval se vrátný už zase do telefonu. Zkusil se Sergej Petrovich zeptat ženy, která často čekala u brány a nadávala na učitele kvůli úkolům. „Neznáte pana Koláře…“ „Já nikoho neznám,“ odsekla. „Potřebuju si jen odvézt svoje dítě.“ Přistoupil k mladé mamince s kočárkem, která se na něj občas usmála. „Promiňte, znáte Víťu? Kluk z 3. B.“ „Víťa? Asi… Je tichý. Proč?“ „Jeho dědeček… už nepřichází.“ Mama pokrčila rameny. „Třeba onemocněl. Teď jsou všichni nemocní.“ Sergej Petrovich se vrátil na lavičku, pocítil tíseň, jak mu stoupá do krku. Snažil se přesvědčit, že to není jeho věc. Ale pokaždé, když se podíval vedle, měl pocit, že něco důležitého zradil tím, že sedí a předstírá, že se nic neděje. Doma to dceři pověděl, zatímco krájela salát. „Tati, tak co. Třeba jel k příbuzným,“ řekla dcera bez pohledu. „Řekl by to,“ odpověděl Sergej Petrovich. „Vždyť nevíš,“ povzdechla dcera. „Nedělej si starosti. Stejně máš vysoký tlak.“ Vnučka u toho seděla s sešitem za stolem. „Děda Kola?“ zeptala se. „Ten je legrační. Říkal mi, že čtu rychleji než on myslí.“ Sergej Petrovich se usmál a úsměv hned zabolel. „Vidíš,“ řekla vnučka. „Možná má prostě… povinnosti.“ Sergej Petrovich kývl, ale v noci stejně nemohl spát, poslouchal z vedlejšího pokoje, jak dcera tiše telefonuje. Chtěl vstát a znovu volat, ale bál se slyšet cizí hlas nebo právě ticho. Další den, když čekal vnučku, všiml si Víti. Kluk šel ze školy poslední, s příliš velkým batohem. Vedle něj šla žena kolem čtyřicítky, přísná, s krátkými vlasy. Sergej Petrovich pochopil, že je to matka. Nešel hned – nechal je popojít pár kroků, pak došel. „Promiňte, vy jste Víťova maminka?“ Žena se zaváhala. „Ano. A vy jste kdo?“ „Já… my s vaším tatínkem… panem Kolářem… čekali jsme spolu na děti. Jsem Sergej Petrovich. Přestal chodit, mám starost.“ Žena na něj chvíli koukala, jako by zvažovala, zda mu může věřit. „Je v nemocnici,“ řekla. „Mrtvice. Nic hrozného… tedy, jak se to vezme. Je v oddělení. Mobil mu vzali, aby ho neztratil.“ Sergej Petrovich cítil, jak se mu podlamují kolena. Přidržel se popruhu. „A kde?“ zeptal se. „Na městské na Lesní,“ odpověděla. „Ale pouští jen rodinu, chápete?“ „Chápu,“ řekl Sergej Petrovich, i když nechápal, jak se dá někoho nechat samotného. „Děkuji, že se ptáte,“ dodala žena už měkčeji. „Potěší ho, že na něj někdo myslí.“ Vzala Víťu za ruku a odešli na zastávku. Sergej Petrovich zůstal stát u brány. Ulevilo se mu, že zmizení má vysvětlení, ale zároveň přišla nová tíseň, protože vysvětlení bylo těžké. Doma to zase řekl dceři. Ta se zamračila. „Tati, nezačínej,“ řekla. „Ještě tě zavřou do ochranky. A vůbec, co je ti do něj?“ Sergej Petrovich v tom nezaslechl zlost, ale strach. Strach, že si otec zase najde nějakou starost a ztratí rovnováhu. „Nikdo,“ řekl. „A přesto.“ Další den šel do polikliniky, kam občas chodil na odběry. Věděl, že tam je sociální pracovnice, viděl to na nástěnce. V chodbě voněl chlor a mokré návleky, lidé seděli s deskami, někdo nadával na registraci. Sergej Petrovich vzal pořadové číslo, počkal, až ho zavolají. Žena za stolem poslouchala bez přerušování, ale její obličej byl unavený. „Jste příbuzný?“ zeptala se. „Ne,“ přiznal Sergej Petrovich poctivě. „Pak vám nemohu dát informace o pacientovi,“ řekla neutrálně. „Jsou to osobní údaje.“ „Nechci diagnózu,“ Sergej Petrovich cítil, jak mu stoupá hlas. „Chci poslat… aspoň poznámku. Je sám, rozumíte? My jsme… každý den…“ „Rozumím,“ žena povolila. „Poznámku můžete poslat přes rodinu. Nebo přes oddělení, pokud vás pustí. Bez souhlasu rodiny nemohu.“ Sergej Petrovich vyšel na chodbu, posadil se. Styděl se, jako by žebral. Pomyslel si: „Je to směšné. Jsem starý děda, co se montuje.“ Chtělo se mu jít domů, zavřít se v pokoji a už nechodit ke škole. Ale pak si vzpomněl, jak pan Kolář držel kelímek, aby nerozlil čaj. Jak mlčky posouval sáček se semínky, když Sergej Petrovich neměl vlastní. Byly to maličkosti, díky kterým byl den lehčí. A Sergej Petrovich pochopil, že je teď na něm udělat alespoň něco. Zavolal Víťově mamince. Číslo neznal, ale další den ho znovu u školy požádal. Nejprve ho odmítla, pak, když viděla jeho neústupnost, mu ho nadiktovala. „Ale žádné akce,“ řekla. „Je tam režim.“ Sergej Petrovich zavolal večer. „Tady Sergej Petrovich. Já… chtěl bych panu Kolářovi něco vzkázat. Zvládnete mu to říct?“ Na druhém konci chvíli ticho. „Teď moc nemluví,“ řekla žena. „Ale slyší. Zítra za ním jedu. Co vzkázat?“ Sergej Petrovich koukl na stůl, kde měl blok. Něco si už napsal, ale teď mu to připadalo cizí. „Řekněte mu, že lavička je na svém místě,“ řekl tiše. „A že čekám. A že čaj… donesu, až to půjde.“ „Děkuji,“ řekla žena. „Vzkážu.“ Po rozhovoru dlouho seděl v kuchyni. Dcera myla nádobí, předstírala, že neposlouchá. Pak postavila talíř do sušáku a řekla: „Tati, když budeš chtít, pojedu s tebou. Až to bude možné.“ Sergej Petrovich kývl. Nebylo důležité, že pojede, ale že řekla „s tebou“ a ne „proč tam vůbec chceš“. Za týden Víťova maminka znovu přišla k Sergeji Petrovichovi u školy. „Usmál se, když jsem řekla o lavičce,“ řekla. „A rukou… tak… jako by zval. Doktor říká, že rehabilitace bude dlouhá. Asi si ho vezmeme domů. Nemůže už být sám.“ Sergej Petrovich pocítil, jak se v něm něco sevřelo. Uvědomil si, že jejich každodenní setkání nejspíš skončí. A cítil prázdno, jako po sundaném kabátu ze věšáku. „Můžu mu napsat dopis?“ zeptal se. „Můžete,“ řekla žena. „Jen krátce. Dlouhý text těžko vnímá.“ Večer vytáhl Sergej Petrovich čistý list. Napsal velkým písmem, ať se dobře čte: „Pane Kolář, jsem tu. Děkuji za čaj a semínka. Čekám, až zase přijdete ven. Sergej Petrovich.“ Zamyslel se a připsal: „Víťa je šikovný.“ Pak přečetl a už nic nepřepisoval. Složil papír do obálky, nadepsal jméno, věděl ho z doby, kdy pan Kolář jednou ukazoval složenku za byt a brblal na částky. Další den vzal obálku ke škole, předal ji Víťově mamince. Obálka byla suchá, čistá, držel ji jako něco křehkého. Když zazvonil zvonek a děti vybíhaly, Sergej Petrovich obvykle vstal. Vnučka k němu přiběhla, objala ho kolem pasu a hned začala povídat o hodině. Poslouchal ji, ale koutkem oka koukal na lavičku. Byla prázdná, a ta prázdnota už ho neštvala. Byla místem, kde se dělo něco důležitého, i když zrovna neviditelného. Před odchodem Sergej Petrovich vytáhl z kapsy sáček s drobky a rozsypal je na asfalt. Holubi přiletěli rychle, jako by znali rozvrh lépe než děti. Sergej Petrovich se na ně podíval a najednou pochopil, že sem může chodit nejen kvůli čekání, ale i proto, aby se neuzavíral. „Dědo, proč jsi tak zamyšlený?“ zeptala se vnučka. „Nic,“ odpověděl a vzal ji za ruku. „Půjdeme. Zítra zase.“ Řekl to ne jako slib někomu jinému, ale jako rozhodnutí pro sebe. A díky tomu byly jeho kroky jistější.

Author KakaoViews 14

Prázdná lavička

Jaroslav Novák položil termosku na kolena a pečlivě zkontroloval, jestli víčko neteče. Víčko drželo, ale zvyk byl silnější než důvěra. Sedl si na vzdálený okraj lavičky u vchodu do základní školy, tam, kde rodiče méně postrkují a kabelky tolik nešustí. V kapse bundy měl sáček se sušenými rohlíkovými kousky pro holuby, ve druhé kapse napůl složený papírek s rozvrhem vnučky: kdy má družinu, kdy jde na hudebku. Už to uměl nazpaměť, ale papírek uklidňoval.

Vedle něj, už jako obvykle, seděl pan Josef Malý. Držel v ruce malý sáček se slunečnicovými semínky, štěkal je jedním prstem, jako by je počítal. Semínky nejedl, jen přesypával z jedné dlaně do druhé. Když k lavičce došel Jaroslav Novák, Josef Malý pokývl hlavou a trochu si pootočil. Nezdravili se nahlas, jako by se báli porušit školní řád.

Dnes mají z matematiky písemku, řekl Josef Malý a zahleděl se do oken v druhém patře.

U nás je čtení, odpověděl Jaroslav Novák a sám se podivil, že řekl u nás.

Měl rád, že se tomu Josef Malý nikdy nesmál.

Seznámili se bez okázalosti. Ze začátku prostě chodili ve stejný čas, pak se začali poznávat podle bundy, chůze, podle toho, jak drželi ruce v klíně. Josef Malý chodil vždy deset minut před zvoněním a sedal si na stejnou lavičku, první pohled věnoval školní bráně, jakoby kontroloval, zda je zavřená. Jaroslav dříve postával opodál, pak jednou unaveně přisedl vedle. Od té doby měli místo společné.

Dvůr školy byl pořád stejný, což bylo uklidňující. Buda školníka, odkud se ozýval zvuk zapalovaného cigarety, základní učitelka, která kráčela s deskami a shrnula do telefonu krátké Ano, ano, po vyučování. Rodiče, co se bavili o kroužcích a úkolech. Děti, které během přestávky mávaly dolů z oken. Jaroslav Novák se přistihl, že nečeká jen na vnučku, ale i na ten stálý opakující se rytmus.

Jednou Josef Malý přinesl druhý kelímek a postavil jej vedle Jaroslavovy termosky.

Já si nenalévám, řekl omluvně. Tlak.

Mně je dovoleno, odpověděl Jaroslav a váhavě nalil dva prsty teplého čaje. Chcete aspoň přičichnout?

Josef Malý se pousmál koutkem úst.

Přičichnout není na škodu.

Od té chvíle měli rituál: Jaroslav Novák nalil čaj, Josef Malý kelímek podržel, aby neukápl, vrátil jej prázdný. Někdy si dali sušenku, jindy sdíleli ticho. Jaroslav si všiml, že ticho vedle Josefa Malého není tíživé. Je to pauza v dialogu, který nezmizí.

O vnoučatech mluvili opatrně, jako by mluvili o počasí. Josef říkával, že jeho Vojta nemá rád tělocvik a vždy hledá záminku zůstat ve třídě. Jaroslav se smál, že jeho Alžběta naopak běhá, až učitelka napomíná, ať tolik nelítá. Postupně se rozhovory rozšířily. Josef Malý přiznal, že po smrti manželky dlouho nevycházel ven, jen škola ho znovu vytáhla, protože je třeba. Jaroslav hned neřekl totéž, ale večer u dřezu mu došlo, že by to jednou chtěl povědět.

Bydlil s dcerou a vnučkou v panelákovém bytě na kraji města. Dcera pracovala v účtárně, domů chodila unavená a mluvila krátce. Vnučka byla hlučná, ale ten dětský hluk byl omluvitelný. Jaroslav se snažil být užitečný a ne na obtíž. Někdy měl pocit, že jeho přítomnost je jako další židle navíc: nikomu nevadí, ale připomíná stísněnost.

Na lavičce poprvé pocítil, že ho nečekají jen kvůli tomu, že musí. Josef Malý se ptal: Jak je s tlakem? nebo Byl jste u doktora? ne ze zdvořilosti. Jaroslav odpovídal a nachytal se, že mluví upřímně.

Jednou Josef přinesl malý sáček směsi pro ptáky.

Holubi už jsou zvědaví, řekl. Podívejte, jak se sbíhají.

Jaroslav přesypal hrst na mokrý asfalt. Holubi, skoro jako by čekali na signál, ihned obklopili drobky. Písek šustil pod jejich nohama. Jaroslavovi se odlehčilo: jednoduchý čin, od kterého je někomu lépe.

Začal tyto setkání považovat za vlastní. Ne dokud vnučka je ve škole, ne dokud je volno, ale část dne, kterou nelze prostě vyškrtnout. Přestal chodit na poslední chvíli. Začal vycházet dřív, aby stihl sednout a vidět, jak Josef Malý přichází, jak si svléká rukavice a dívá se do oken.

To pondělí Jaroslav přišel jako obvykle a lavička byla prázdná. Zastavil se, jako by spletl dvůr. Lavička byla mokrá po nočním dešti, na ní ležel jeden žlutý list přilepený k prknu. Jaroslav vytáhl kapesník, osušil okraj a usedl. Termosku postavil vedle sebe, sáček s drobky na klín. Podíval se na budku školníka. Ten byl zabořen do mobilu, nevnímal okolí.

Přišel pozdě, pomyslel si Jaroslav. Josef Malý se někdy zdržel, když v lékárně byla fronta. Jaroslav si nalil čaj, napil se a čekal. Když zvonek zazvonil, Josef Malý nedorazil.

Druhý den lavička opět prázdná. Jaroslav už ji neosušil, sedl si na suché místo, podložil noviny. Sledoval bránu, každý starší muž v tmavé bundě byl nadějí. Nikdo však nepřišel.

Třetí den cítil zlost. Ne na Josefa Malého, ale na fakt, že zůstal bez vysvětlení. Napadlo ho: No co, asi to nebylo důležité. Ale v tu chvíli mu bylo trapně. Neměl nárok něco požadovat. Přesto v sobě požadoval.

Josef Malý měl tlačítkový mobil. Jaroslav si všiml, jak jej občas vytahuje, přivírá oči a hledá číslo. Číslo si Jaroslav zapsal do bloku, když řešili vyzvednutí Vojty na turnaj. Blok doma vyndal, vytočil. Ozývaly se tóny, pak krátký signál, ticho. Vytočil znovu. Stejné.

Čtvrtý den se Jaroslav zeptal školníka.

Prosím vás, pan Malý děda od Vojty, vždy tu sedával. Neviděl jste ho?

Školník vzhlédl, podíval se na Jaroslava, jako by zjišťoval heslo.

Dědků je tu dost, řekl. Nezaznamenávám.

Je vysoký, má kníry, Jaroslav si sám uvědomil, jak to zní bídně.

Nevím, školník už znovu sledoval svůj telefon.

Jaroslav zkusil i paní, která u brány často nadávala učitelům kvůli domácím úkolům.

Nevíte pan Malý

Nevím, nikoho tu neznám, řekla ostře. Chci jen svou holku domů.

Přistoupil k mladé mamince s kočárkem, která se občas usmívala.

Promiňte, znáte Vojtu? Třetí bé.

Vojtu? zamyslela se. Zdá se že ano. Je tichý. Proč?

Jeho děda už tu nepřichází.

Maminka pokrčila rameny.

Možná je nemocný. Teď jsou všichni.

Jaroslav se vrátil na lavičku a cítil, jak mu úzkost stoupá do hrdla. Snažil se přesvědčit, že do toho nemá zasahovat. Jenže vždy, když se podíval na prázdné místo vedle sebe, měl pocit, že zrazuje něco důležitého, když jen sedí a dělá, že se nic neděje.

Doma to pověděl dceři, když krájela salát.

Tati, co já vím, řekla, aniž by zvedla zrak. Možná odjel k příbuzným.

Řekl by mi, namítl Jaroslav.

Ty to nevíš, dcera vzdychla. Nedělej si starosti, máš i tak vysoký tlak.

Vnučka seděla s pracovním sešitem.

Děda Kája? zeptala se. On je srandovní. Jednou mi povídal, že čtu rychleji než on myslí.

Jaroslav se rozesmutněl.

Vidíš, řekla vnučka. Možná jen má nějaké věci.

Jaroslav přikývl, ale v noci stejně nemohl usnout. Slyšel ve vedlejší místnosti dceřin tichý hovor po telefonu. Chtěl vstát a vytočit znovu číslo Josefa Malého, ale bál se cizího hlasu nebo ještě horší, žádného.

Další den čekal na vnučku a zahlédl Vojtu. Kluk vyšel ze školy jako poslední, aktovka mu byla příliš velká. Vedle kráčela žena v šedém kabátu s krátkými vlasy Vojtova matka, uvědomil si Jaroslav.

Nepřišel hned. Nechal je popojít a pak je doběhl.

Omlouvám se, jste Vojtova maminka?

Žena zpozorněla.

Ano, kdo jste?

Já s vaším tatínkem panem Malým čekávali jsme tu na děti. Jsem Jaroslav Novák. Přestal chodit, mám obavy.

Žena se dlouze zadívala, jako by vážila důvěru.

Je v nemocnici, řekla nakonec. Měl mrtvici. Nic hrozného no, jak se to vezme. Teď je na oddělení. Telefon mu sebrali, aby neztratil.

Jaroslav cítil, jak se mu podlomila kolena. Opřel se o popruh tašky.

Kde?

Městská na Lesní ulici, řekla. Ale pouští jen příbuzné.

Rozumím, řekl Jaroslav, i když nerozuměl, jak lze nevpustit, když je člověk sám.

Děkuji, že jste se ptal, řekla už laskavěji. Potěší ho, že si na něj někdo vzpomněl.

Vzala Vojtu za ruku a odešla na zastávku. Jaroslav zůstal stát u brány. Uvnitř měl úlevu, protože zmizení mělo vysvětlení, zároveň novou tíhu bylo to těžké vysvětlení.

Doma to znovu pověděl dceři. Ta se zamračila.

Tati, tam nepůjdeš, řekla. Ještě tě vezmou do ochranky. A vlastně kdo je to pro tebe?

Jaroslav slyšel v jejím tónu spíše strach než zlost. Strach, že otec si zase vezme na bedra starost a přijde o svou rovnováhu.

Nikdo, odpověděl. A přece.

Další den zamířil do polikliniky, kde občas sám dával krev. Věděl, že tam je sociální pracovnice, viděl to na nástěnce. V chodbě to vonělo chlórem a mokrými návleky, lidé seděli s deskami, někdo se zlobil na recepci. Jaroslav si vzal lístek a čekal, než přijde na řadu.

Žena za stolem ho poslouchala, tvář byla znavená.

Jste příbuzný? zeptala se.

Ne, přiznal Jaroslav.

V tom případě vám informace o pacientovi dát nemohu. Jsou to osobní data.

Nepotřebuji diagnózu, Jaroslav cítil, jak se mu zvyšuje hlas. Chci jen předat třeba vzkaz. Je sám, chápete? Každý den jsme tu

Chápu, žena trochu změkla. Vzkaz můžete předat přes rodinu. Nebo přes oddělení, pokud vás pustí. Bez souhlasu rodiny nemůžeme.

Jaroslav vyšel na chodbu a sedl si na lavičku. Zastyděl se, jako by žebral. Pomyslel: Tak. Jsem směšný starý chlap, co se plete kam nemá. Chtělo se mu odejít domů, zavřít se v pokoji a už nikdy nechodit ke škole.

Pak si vzpomněl, jak Josef Malý podržel kelímek, když Jaroslav nalíval čaj, jak mu podával sáček se směsí pro ptáky, když Jaroslav zapomněl. Malé skutky, co odlehčily den. A Jaroslav si řekl, že je teď řada na něm udělat aspoň něco.

Zkusil zavolat Vojtově matce. Číslo neznal, další den ji u školy znovu slíbil, jestli může napsat. Nejdřív odmítla, ale pak, vzhledem k jeho neústupnosti, nadiktovala.

Ale žádná svévole, je tam režim.

Jaroslav zavolal večer.

Tady Jaroslav Novák. Chtěl bych předat panu Malému pár slov. Šlo by to?

Na druhé straně byla pauza.

Teď má problém s mluvením, řekla žena. Ale slyší. Jedeme tam zítra. Co říct?

Jaroslav se zadíval na stůl, kde ležel jeho blok. Měl připraveno několik vět, ale teď mu připadaly cizí.

Řekněte mu, že lavička je na místě, řekl tiše. A že čekám. Čaj přinesu, až to půjde.

Dobře, odpověděla žena. Vyřídím.

Po rozhovoru dlouho seděl v kuchyni. Dcera myla nádobí a tvářila se, že neposlouchá. Až odložila talíř a řekla:

Tati, když budeš chtít, pojedu s tebou. Až to dovolí.

Jaroslav přikývl. Bylo důležité, že řekla s tebou, ne proč vůbec.

Za týden k němu Vojtova maminka na školním dvoře přišla znovu.

Usmál se, když jsem řekla o lavičce, řekla. A rukou takhle jako by zval. Doktor říkal, že rehabilitace bude dlouhá. Asi si ho vezmeme k sobě. Sám už být nemůže.

Jaroslav uvnitř sevřel jakýsi uzel. Věděl, že jejich každodenní setkání už nebudou. A to bylo prázdné, jako když ze stěny vezmou kabát.

Mohli bychom napsat dopis? zeptal se.

Můžete, ale krátce. Dlouho už nevydrží poslouchat.

Večer Jaroslav vytáhl čistý papír. Napsal velkými písmeny, aby šel snadno číst: Pane Malý, jsem tu. Děkuji za čaj a semínka. Čekám, až budete moci přijít ven. Jaroslav Novák. Ještě připsal: Vojta je šikovný. Pak si vše přečetl a už nic neměnil. Složil dopis do obálky, podepsal příjmením, které znal jednou mu Josef Malý ukazoval nájemní lístek a brblal nad částkou.

Další den zanesl obálku ke škole a předal Vojtově mamince. Obálka byla suchá, čistá, držel ji jako něco křehkého.

Když zazvonil zvonek a děti se vyhrnuly ven, Jaroslav Novák se automaticky zvedl. Vnučka se ho chytila kolem boků a hned mu začala vyprávět, co bylo ve třídě. Poslouchal, koutkem oka sledoval lavičku. Byla prázdná, ale už ho to nezlobilo. Prázdno se proměnilo v místo, kde bylo něco důležitého, i když to teď chybí.

Před odchodem Jaroslav vytáhl z kapsy sáček s drobky a rozhodil je po asfaltu. Holubi přiletěli rychle, jako by znali rozvrh stejně dobře jako děti. Jaroslav se na ně díval a pochopil, že sem může chodit nejen kvůli čekání, ale i proto, aby se neuzavíral.

Dědo, na co myslíš? zeptala se vnučka.

Na nic, odpověděl a vzal ji za ruku. Pojď. Zítra se vrátíme.

Řekl to ne jako slib někomu jinému, ale jako rozhodnutí pro sebe. A jeho kroky byly hned klidnější.