Prasklina důvěry

Prasklina důvěry

Paní Zdenko, jste doma? To jsem já, Miluška ze třetího! Mám pro vás ještě koláčky, jsou teploučké, a taky pár novinek… Otevřete mi?

Zdenka Sedláčková zůstala stát u okna se šálkem vystydlého čaje v ruce. Listopadový dvůr za oknem byl šedivý, mezi paneláky poletovaly žluté listy, občas někdo prošel, zachumlaný do bundy, spěchající domů. Na ticho si už zvykla. Na tikání hodin, na monotónní šum lednice, na skřípání parket pod nohama. Také si zvykla na to, že na dveře nikdo nezaklepe.

Paní Zdenko, vidím, že vám svítí! Neschovávejte se, já nic zlého!

Hlas za dveřmi byl hlasitý a nedal se odmítnout, od té veselé ženy, které bylo všude plno. Zdenka opatrně odložila hrnek na parapet a přešla do předsíně. Kouknula kukátkem ven. Na chodbě stála Miluška, v ruce igelitku, široký úsměv, divoko zrzavé vlasy svázané do ledabylého culíku, výrazná rtěnka, fuchsiová bunda.

No tak, Zdenko, co blázníte, jak v nějaké pevnosti, pokračovala netrpělivě Miluška. Pojďte, zmrznu vám tu!

Zdenka odemkla řetízek a otevřela. Miluška vpadla dovnitř jak jarní vítr, přinesla s sebou vůni parfému, studeného vzduchu a smaženého těsta.

Napekla jsem dnes ráno a říkala jsem si, že se s vámi podělím, vtiskla tašku Zdenčině dlaně. Jedny s kapustou, druhé s masem, ještě jsou teplé! Sama jste tu, vsadím se, že skoro nic nejíte. Vypadáte hubeňoučká!

Děkuji, Miluško, nemusela jste…

Ale kdepak! Mně to nevadí. Mám ráda, když někomu udělám radost. Hlavně, ať ty koláčky sníte! A uvařte si pořádný čaj, nějak jste bledá!

Miluška proklouzla do kuchyně, skoro jako by byla doma. Zapla konvici, vytáhla dva hrnky ze skříňky. Zdenka stála mezi dveřmi a kroutila taškou v rukách. Tak dlouho byla sama, že jí společnost cizího člověka připadala skoro nepatřičná.

Posaďte se, poručila Miluška. Uvaříme čaj, popovídáme. Vím, jak to bývá… Když člověk ovdoví, děti daleko, život utíká za mlhou. Moje tetička takhle seděla po strýčkovi Pepovi, málem ji to vystrašilo k šílenství.

Zdenka se posadila. Koláčky skutečně voněly báječně. Sama už nepekla, nebavilo ji to pro jednoho. Často koupila něco hotového, ohřála, snědla bez chuti a zase do ticha.

Snad se na mě nezlobíte, že se vám tu tak vtírám, zamíchala Miluška do čaje čtyři lžičky cukru. Ale jsem člověk, co má starosti o druhé v povaze. Manžel míval úsměv: Milka, ty zachraňuješ celý dům, a na sebe zapomínáš! Ale já už jsem prostě taková.

Mluvila rychle, nadšeně, gestikulovala a smála se. Zdenka seděla tiše a v sobě cítila, jak pod ledem, co ji svíral, začíná působit teplo. Jak už dlouho nevedla opravdový rozhovor u čaje v kuchyni? Syn Roman zavolal jednou týdně, povinně a stručně: Jak je, mami? Dobře. Jedla jsi? Jedla. Potřebuješ peníze? Nepotřebuji. Tak se měj, ozvu se. A zase ticho.

Víte, Zdenko, kolikrát jsem vás chtěla vzít mezi holky! přisunula se blíž Miluška, oči měla laskavé, skoro rodinné. Občas posedíme v kavárně na rohu, znáte ji, U Olinky? Tam je útulno, klábosíme, vyměňujeme novinky. Vezmu vás příště, souhlasíte?

Nevím, Miluško… nejsem moc…

Ale jděte! Půjdete! Skočím pro vás, že jste slyšela. Člověk potřebuje společnost. O samotě přijdou všechny neduhy.

Zdenka přikývla, nevěděla, jak odmítnout. Miluška dopila čaj, rozhlédla se po kuchyni.

Tady máte ale krásně! A ten servis! zamířila k vitríně, kde za sklem stál bílý porcelánový servis se zlatou linkou. To je poklad, co?

To mi dal Bohumil, řekla tiše Zdenka. K třicátému výročí svatby.

Nádhera! Držte si ho. Tak já letím, ještě mám lítání. Ty koláčky sněz, žádnou dietu! A zítra ve tři, vyzvednu vás. Platí?

Zmizela stejně rychle, jak přišla. Zdenka zůstala v kuchyni, dívala se na sáček, na šálky, na stopu od rtěnky na jednom z nich. Bylo zase ticho, jenže to ticho už nebylo tak prázdné.

***

A začalo to. Miluška chodila každý den, někdy ráno, někdy večer, vždy s nějakou záminkou. Jednou jí došla sůl, jindy chtěla poradit, občas prostě na pokec. Vtáhla Zdenku mezi kavárenské setkání s dalšími třemi ženami – hlučnými, upovídanými, řešícími sousedy, ceny, televizní pořady.

Zdenka si zprvu připadala cizí. Ty ženy byly jiné, přímočařejší, hlasitější, smály se, kde by jí k smíchu nebylo, používaly výrazy, které jí zarazily. Ale Miluška ji vedla za ruku, přisunula židli blíž: To je moje kamarádka paní Zdenka, bývalá učitelka! a znělo to pyšně.

Postupně si Zdenka zvykla. Začala Milušku vyhlížet, chystala se na schůzky, pomalu ožila. Bylo to jiné, než když byl Bohumil naživu, než chodili do divadla, kaváren, než zvali domů známé a kolegy, ale co naplat? Ten svět odešel s Bohumilem. Přátelé se rozprchli, zestárli, někteří zemřeli. Zbyly jen ty jednoduché kavárenské dýchánky, plastové kelímky a plané řeči. Ale pořád lepší, než ticho.

Zdenko, nemáš tu brož, co jsi předtím měla na kabátu? ptala se jednoho odpoledne Miluška, u sušenky Opavia. Ta je nádherná. Jantar, viď?

Ano, po mamince.

Můžu ji vidět? Já na starožitnosti slyším!

Zdenka přinesla šperkovnici a z brože před Miluškou jen zářilo. Miluška si ji prohlížela, držela proti světlu.

To je nádhera! Nechceš, abych ji ukázala dceři? Lucinka má za měsíc promoci chtěla by něco stylového. Jen ukážu a hned vrátím, slibuji!

Zdenka zaváhala. Brož byla vzpomínka na mámu, ale Miluška se tvářila tak vděčně, že bylo nezdvořilé odmítnout.

Tak dobře ale opatrně, prosím.

Jste anděl! Děkuji mockrát, opravdu!

Uběhl týden. Brož nepřišla. Zdenka nenápadně připomněla, ale Miluška jen: Lucinka ji ještě potřebuje, strašně se jí líbí! Za chvíli ji mám zpět. Další týden. Pak, že ji Lucinka omylem ztratila, ale najde ji, určitě.

Zdenka už nespala, zlobila se na sebe, že byla důvěřivá. Když se o broži chtěla bavit vážněji, Miluška se urazila:

To si myslíš, že tě podvádím? Já, co tě tahám z osamění, peču koláče a podporuju? Pokud mi nevěříš, nemusíme se vídat!

Ne, to jsem říct nechtěla, vyděsila se Zdenka. Představila si znovu tu tísnivou samotu a polilo ji horko. Jen je to pro mě vzpomínka…

Najdeme ji! Jen klid, Lucinka prohledává byt. Nebojte.

Zdenka se snažila neřešit. Miluška dál občas přinesla koláčky, pozvala ji na procházku. Ale tu a tam poprosila o něco dalšího.

Zdenko, nemohla bys mi půjčit dva tisíce, než přijde důchod? Syn onemocněl, potřebuji léky. V pátek vrátím, slibuju!

Zdenka půjčila. Vždyť Miluška byla skoro jako sestra, jediný člověk, který se o ni staral. Dva tisíce. Pak pět. Peníze se nevrátily a při každé zmínce Miluška hrála uraženou:

Myslela jsem, že jsme kamarádky. A ty kvůli pár korunám… Mezi opravdovými přáteli se nepočítá…

***

Roman zavolal ve středu večer. Zdenka právě seděla v županu před televizí, kde běžela Periferie. Vlastně neposlouchala, jen sledovala obrázky.

Ahoj, mami, Roman měl unavený hlas. Jak je?

Dobře, Romane. A u tebe?

Kupa práce. Mami, nepřijedeš o víkendu k nám? Verunka se ptala na tvůj bramborák, děti tě postrádají.

Nevím, Romane. Já mám plány…

Jaké plány? Vždyť sedíš doma.

Nesedím! Mám kamarádku, vídáme se, jezdíme do obchodů, do kavárny. Nejsem tak sama, jak si myslíš.

Kamarádku? v Romanově hlase byl podivný tón. Koho?

Miluška, sousedka, báječná žena. Chodí za mnou, nenechá mě samotnou.

Mami, a znáš ji dobře?

Určitě. Už dva měsíce jsme v kontaktu. Zachránila mě.

Roman mlčel.

Rád slyším, že nejsi sama. Ale dej si pozor, mami. A na věci. Ne všem se dá věřit.

Co povídáš? urazila se. Miluška je jako příbuzná! Ty ji neznáš!

Neodsuzuju. Jen opatrně, mami… Dobrou noc.

Zdenka položila mobil, cítila, jak ji zalévá smutek. Vidíte, ani syn není rád, že má společnost. Možná jim vyhovovalo, když byla sama, neobtěžovala.

Druhý den přišla Miluška s návrhem.

Zdenko, tak poslouchej pověsila bundu, zašla do kuchyně říkala jsem ti o pobytu v lázních? V Poděbradech, moje známá tam dělá a prý má slevy. Napadlo mě, že bychom mohly jet spolu! Dva týdny, prameny, procedury

Zdenka zůstala stát. Do lázní nejela léta, naposled s Bohumilem před třemi lety. Ta možnost ji děsila a lákala zároveň.

Nebude to drahé?

S tou slevou je to osm tisíc na osobu! Já už půlku mám, zkusíš šetřit, ne? Do dubna stačí.

Nevím, Miluško Můj důchod je malý, ani sedm tisíc nedělá.

Ale máš úspory, určitě. Vím, že jste s mužem šetřili. Osm tisíc není milion! Pro zdraví přece. A spolu ti bude líp!

Zdenka opravdu měla něco na účtu Bohumil ji vždy učil, šetři na horší časy. Jet do lázní s Miluškou… To by snad stálo za to.

Dobře, zkusíme.

Miluška zářila.

Jsi skvělá! Dopoledne půjdu s tebou do banky, pomůžu vybrat ty peníze, s kartou se zlobíš, že jo.

To by asi bylo lepší, souhlasila Zdenka.

Druhý den šly do spořitelny. Miluška Zdenku vedla, povídala o cestě, plánovala balení. V bance Zdenka vybrala osm tisíc a podala je Milušce.

Dám zálohu známé, ať máš doklad, příště přinesu potvrzení, řekla Miluška a schovala bankovky.

Potvrzení nepřinesla. Nejprve známá nebyla v práci, pak ještě nebyly papíry, pak že už to bude. Zdenka opět nechtěla tlačit. Miluška nosila koláčky, starala se. Ale zase přišlo další prosím:

Zdenko, půjčíš mi servis? Dcera má za měsíc svatbu, chceme mít krásně prostřený stůl a já doma nemám nic pěkného. Hned ti ho opláchnu a vrátím, jen na víkend…

Servis. Ten zlatem lemovaný, od Bohumila, k výročí. Zdenka jen koukala, to bylo moc. Bylo to příliš drahé.

Miluško, ten servis… znamená pro mě hodně.

Zase šetření! Miluška protočila oči. Vždyť jsem pro tebe dělala první poslední! Držela jsem tě nad vodou, a ty škudlíš? To je vděk?

Vážně ti děkuju, Miluško, cítila se slabě. Jen servis…

Víš co, když mi nevěříš, končíme! Přátelé si navzájem věří!

Odešla k dveřím. Zdenka stála, v žaludku měla kámen. Jen ne to. Ne znovu samota.

Vezmi si ho, zašeptala. Ale opravdu opatrně.

Miluška se usmála a kývla.

Tak je to správné, přátelství bez důvěry by nebylo…

***

Za tři týdny volala Romanova žena. V hlase slyšet obavu.

Dobrý den, mami, tady Veronika. Můžu se zeptat, vážně jste vybírala z účtu osm tisíc?

Zdenka se lekla.

Jak to víš?

Roman je v bance vaším zástupcem, viděl výběr. Na co jste to použila?

To jsou moje peníze, řekla chladně. Mohu je utratit po svém.

Jistě, my se jen bojíme… Sousedka prý k vám chodí často, máme jen obavy, jestli…

Jestli mě někdo obelhává? Myslíš, že jsem hloupá bába?

To vůbec ne, jen někteří lidé zneužívají samotu… Četla jsem, že…

Děkuju za starost, uťala Zdenka. Ale Miluška je jediný člověk, který se o mě opravdu stará. Na rozdíl od vás.

Mami, to není fér, Veronika byla smutná. Máme práci, děti, hypotéku. Nemůžeme přijíždět každý den, ale máme tě rádi…

Kdybyste mě měli opravdu rádi, našli byste si čas, přerušila Zdenka. Teď už budu končit.

Položila telefon, rozklepaná, s těžkým srdcem. Věděla, že nebyla spravedlivá. Ale bolelo ji, že jí nevěří.

Miluska přišla večer, s koláčky a novinkami z domu. Zdenka nalila čaj a dívala se na Milušku: to je jediný člověk, který jí rozumí. Ano, občas něco chce. Ale copak si přátelé nepomáhají?

Zdenko, tu sadu na svatbu dám dohromady s tebou, usmála se Miluška. Viděla jsem moc pěkný keramický soupravu v obchůdku U Olinky. Sleva patnáct tisíc namísto dvaceti pěti. Půlku zaplatím, půlku ty a pak ti peníze vrátím, až dostanu výplatu.

Miluško, já teď peníze nemám, dala jsem ti už osm tisíc na lázně…

Ale máš ještě na účtu! Nebo můžeš vzít na splátky, půl roku bez navýšení, dneska to má každý.

Splátky? V mém věku? Na co?

Dnes je to normální, já tak koupila lednici. Zajděme zítra, koukneš a poradíš Lucince, ty máš vkus.

Chtěla odmítnout, ale Miluška už převáděla řeč jinam. Druhý den ve dvě už zvonila u dveří.

Oblékněte se, čekám na vás! Venku je zima.

Jely společně autobusem do obchodního centra. Zdenka se necítila dobře mezi davy, měla ráda malý obchůdek vedle domu, kde ji znali. Miluška ji vedla k oddělení keramiky.

Sledujte tu nádheru! Lucinka bude nadšená, kytky, barvy, velká sada. Sleva patnáct tisíc!

Ale to je moc, Miluško, a proč na splátky? Nestačí obyčejné talíře?

Na svatbu nesmíš šetřit! A půlku ti dám zpět, vždyť to slibuju!

V tom pohledu nebylo možné odmítnout. Zdenka podepsala papíry, vyřídilo se vše na splátky. Chtěla hlavně rychle domů z toho hluku.

Při odchodu uslyšela svůj hlas vyřčený Veronikou:

Maminko, co tu děláte?

S Miluškou pro Lucinku nádobí na svatbu.

A kdo platil?

Já… Na splátky.

Veronika vzala Zdenku stranou.

Ta paní už oklamala několik starších lidí v našem okolí. Vždycky se vetře do důvěry, vybere peníze, věci, a zmizí. Už to řešila policie. Mami, ona vás využívá!

To je lež! skoro zakřičela Zdenka. Miluška je má přítelkyně!

Není. Sama to už tušíš, viď? V hloubi sama víš, že brož, peníze ani servis nevrátí.

A ta slova bodla nejhlouběji. Protože někde v nitru Zdenka věděla, že je to pravda.

Běž pryč, Veroniko. Nebudu tě poslouchat.

Veronika odešla beze slova, v očích bolest. Zdenka vzala Milušku a domů už se mlčelo. Na sídlišti Miluška položila krabici.

Vaše snacha mě očerňuje, že?

Ano, říká, že mě využíváte.

Věříte jí?

Ne, hlesla Zdenka.

Všechno, co dělám, dělám z přátelství. Peníze vrátím, brož najdu, servis přinesu. Věříte?

Zdenka se dívala do očí, tmavých a černě lemovaných až příliš výrazně. Toužila věřit. Přála si, aby to byla pravda.

Věřím, zašeptala.

Miluška ji objala: Naše přátelství je opravdové, nesmíte naslouchat cizím lidem.

***

Další dva týdny Zdenka nebrala Romana a Veroniku. Občas volali i několikrát za den. Zdenka byla tvrdá, cítila bolest. Miluška chodila stále, ale méně a byla jaksi vzdálenější. Prý nestíhá, Lucinka má svatbu, servis přinese později.

Zdenka špatně spala, večery byly dlouhé, v hlavě pobíhaly pochyby, ale odháněla je. Začala brát prášky na tlak. Několikrát se jí zatočila hlava, musela si sednout. Nikomu nic neříkala.

V sobotu dopoledne zazvonili Roman a Veronika. Plné tašky jídla.

Ahoj, mami, přišli jsme, protože se o tebe bojíme.

Říkala jsem, že mi nic není, odsekla Zdenka.

Přijeli jsme pomoct, dáme dohromady oběd a popovídáme…

Nezvládla je vyhodit. Připravili polévku, pomohli v kuchyni, byli opatrní, což ji jen více štvalo.

Mami, vrátila ti Miluška alespoň něco? Brož nebo peníze?

Ještě ne, ale slíbila, že ano.

Mluvili jsme s policií v domě, paní Miluška už podvedla více lidí. Vždy ten stejný scénář.

To není pravda, šeptla Zdenka a ruka jí cukala.

Mami, jsi chytrá, učila jsi děti, nevěříš, že tě někdo tahá za nos?

Je to jediná, která se o mě stará, bránila se Zdenka. Vy mě necháváte samotnou!

To není fér! Pracujeme, máme hypotéku, staráme se i o tebe, voláme… A ty děláš všechno pro nějakou podvodnici!

Odejděte! Nechci vás vidět.

Odešli. Veronika plakala, Roman byl ztuhlý, vážný. Zdenka se sesunula v předsíni na zem a poprvé si připustila, že možná zůstala sama vlastní vinou.

Miluška nepřišla tři dny. Pak zazvonila, veseleji než obvykle.

Dobrý den! Nesla jsem vám sem koláčky, jak se máte, Zdenko?

Miluško, kde je servis?

Ale, malá nehoda, Lucince upadlo pár hrníčků, koupím nové, přísahám! Ale mohla byste mi ještě půjčit pět, deset tisíc? Potřebuju pro dceru šaty, vrátím, slibuju!

A v tu chvíli Zdenka viděla tu tvrdost v očích. To nebyla přítelkyně. Byla to obchodnice s osaměním. Zdenka poprvé cítila pokoj.

Ne, řekla pevně. Už nedám nic. Prosím, vraťte mi servis.

Jste dnes nějaká nepříjemná. To vaše rodina nasadila brouka do hlavy? Slíbila jsem, koupím nové! Copak to nechápete?!

Ne, Miluško. Ne. My už nejsme přátelé.

Zaklapla dveře.

A za nimi ještě chvíli bouchání, křik: Kdo vás bude litovat kromě mě?! Ale Zdenka stála a věděla, že tohle byl konec.

Poodešla do kuchyně. Ve vitríně zela mezera po servisu. Sáhla po poličce, kde dřív býval, sjela prstem po prachu. Pak se sesunula na židli a poprvé dlouho, hluboce plakala.

***

Druhý den, v neděli, se ozval zvonek. Zdenka už se ani nedívala kukátkem. Miluška stála s krabicí, obličej ztrpklý.

Tady si vemte svůj servis vrazila krabici dovnitř. A už si mě nikdy nevšímejte. Žádné prosby!

Miluška zmizela. Zdenka otevřela krabici servis byl rozbitý. Sedm hrnků na cimpr campr, utržený zobáček konvice, všechno špinavé.

Zdenka vyndala jednu půlenou šálku, položila ji na stůl a dlouho seděla v tichu. Pak zavolala Romanovi.

Romane, přijedeš?

Hned vyrážíme, mami.

O hodinu později přišli Roman s Veronikou, uviděli krabici, zlomenou Zdenku. Veronika ji objala, neříkala nic. A Zdenka, místo výčitek, plakala úlevou, že nejsou pryč.

Odpusťte mi…

To bude dobré, mami, sedli s ní ke stolu. Napíšeme na policii, třeba se peníze ještě vrátí.

Nechci to. Nechte být. Už nic nechci.

Veronika vzala do ruky rozbitou hrnek.

Dá se to slepit. Bude tam prasklina, ale bude držet.

Ano, asi jo, řekla tiše Zdenka.

Seděli v kuchyni, vařili pořádný čaj v obyčejném hrnku, protože porcelán už nebyl. Povídali o dětech, práci, drobnostech. Pomalu se v Zdenčině duši rodil pocit, že není sama. Byla to bolestná, ale pravdivá úleva.

Když odjeli, pustila se Zdenka do lepení. Prsty se jí třásly, lepidlo špatně drželo a hrnek stejně už nikdy nebude jako dřív.

Zazvonil telefon, Roman.

Mami, jak je?

Dívala se na hrnek se švem. Už z něj nepůjde pít, ale je celý. A ona snad taky, aspoň trochu.

Zítra přijďte všichni na oběd. Bramborák jako kdysi. Bude to fajn.

To bude, usmála se Zdenka do telefonu. Budu se těšit.