Víš, když mi umřela moje vlastní maminka na rakovinu, tátovi se ten svět prostě zhroutil. Byli jsme tři malí caparti a on najednou nevěděl, kam dřív skočit. Tak si do našeho bytu v Brně přivedl novou ženu. Chtěl, ať máme aspoň trošku mámu, i když jinou. Já se dlouho zdráhala jí říkat maminko, něco ve mně se tomu strašně bránilo. Jenže časem jsem pochopila, že ona si to oslovení úplně zaslouží.
Když maminka umřela, byla jsem fakt prcek. Táta byl ztracený, ale chtěl, ať o nás pořád někdo pečuje jako o vlastní. Poprosil Blanku, jednu známou, kterou znal od mládí, jestli by se k nám nenastěhovala. Blanka ani moc neváhala, přijala nás všechny tři jako kdybychom byli její a vrhla se do domácnosti i dětí. Uklízela, starala se o nás, a dokonce z vlastních peněz koupila látku a ušila nám školní uniformy. Já i bráchové jsme byli jako ze škatulky.
Starší sourozenci si na ni zvykli docela rychle, ale já to pořád nedávala. Nedokázala jsem jí říkat maminko. Ale pamatuji si, že jsem jednou, i když jsem byla ještě malá a moc jsem nemluvila, mamce Blankě ukázala, že moje původní mamka nosila vždycky drdol dole u krku. Od té doby Blanka nosívala ten drdol taky, asi jako poctu mojí mamince.
A i když se tak moc snažila a byla tu pro nás, pořád jsem se jaksi necítila jí říkat maminko. Táta na to šel chytře jednou svolal celou rodinu a Blanka upekla můj nejoblíbenější jablkový závin. Řekl, že dostanu kus, jen když jí poprvé řeknu maminko. No, hlas se mi při tom trochu třásl, ale řekla jsem to. A najednou jsme byli taková opravdová rodina.
Život nebyl pro nás ani trochu jednoduchý. Rodiče se museli potýkat s dluhy, nemocemi, starostmi. Mamka dokonce onemocněla stejnou nemocí, jako ta první, ale naštěstí to vybojovala. Nejtěžší chvíle ale přišla, když jsme přišli o mého nejstaršího bratra. Našel ho až po týdnu zmizel před svatbou a pak ho objevili v Lužánkách. I přes tu tragédii byla mamka neuvěřitelný pilíř, laskavá, jemná a milující.
I přes všechno zlé vychovala pět dětí, pečovala o vnoučata, teď už rozmazluje pravnoučata. Stává každé ráno v šest, doma je vždycky naklizeno, pro malé plete ponožky a svetříky. Ani roky jí neubraly chuť do života má pořád plno historek, ví, co koho potěší, a když je s námi, je doma veselo. Její láska je jako studna, ze které se dá pořád čerpat, a myslím, že my všichni máme obrovské štěstí, že ji v rodině máme.
