Zlomená panenka
Maruško, to bylo opravdu nádherné! Lenka je poklad! A ten hlas! V životě jsem neslyšela nic krásnějšího! A to si troufám říct, že v Národním jsem celkem často a mohu se považovat za znalce. Ona tam musí zpívat! Bez debat!
Děkuji, Bělo, že jsi tolik ocenila talent mé dcery! Lenka za tím šla dlouho. Tolik úsilí, tolik odříkání a konečně Carmen!
Skvělé! Skvělé! Maruško, teď když Lenka dosáhla toho, po čem toužila, neměla by už myslet i na budoucnost? Je sice slavíček, ale přece nebude celý život létat z větvičky na větvičku? A co hnízdo? Co ptáčata?
Nevím, Bělo, myslím, že je ještě čas. Je mladá a dnešní úspěch je teprve první krok na její cestě.
Maruško! Venca už je dávno připravený na manželství, jak dlouho má čekat? On Lenku opravdu miluje! Bez ní žít nemůže! A my jim jen bráníme ve štěstí! Běla Bohumilová vytáhla z kabelky krajkový kapesníček a setřela si oči. Kdo jsme, abychom jim překážely?!
Marie Ilčuková mlčela.
Chápala, že Běla jen tak neustoupí, ale pokračovat v rozhovoru nechtěla. Nebyla to totiž první ani stý podobná debata.
Bělu znala Marie od dětství a věděla, že když si ta žena něco umane, ničeho se nevzdá, dokud toho nedosáhne. Překážky nevnímala a protesty nestrpěla; a Musí se jí nechat, že její vynalézavost vždy slavila úspěch.
Jejich seznámení začalo také splněným přáním. Marie si dodnes pamatovala, jak byla zaskočená a ukřivděná.
Panenku, krásnou Lízu, jak ji pojmenovala Maruška, jí přivezl tatínek ze služební cesty. Lněné kudrliny, modré oči, šaty, které ve školce nikdo neměl. Maruška novou hračku milovala. Usedala s ní ke stolečku a vyžadovala, aby i panenka držela čajový rituál podle přísných pravidel maminky.
Běla zahlídla Lízu teprve týden po tom, co se u Marušky objevila. A okouzlila ji natolik, že o nic jiného od té chvíle nestála. Tentokrát však běžná prosba o výměnu hračky nezabrala. Maruška se Lízy vzdát nechtěla. Běla onemocněla opravdu, ne, že by to jen hrála. Měla horečku, brečela a byla přesvědčená, že jí pomůže jedině krásná panenka.
Maruška přinesla hračku sama. Co jiného měla dělat, když je kamarádce tak zle?
Ale jakmile předala Lízu, zalitovala. Běle slzy okamžitě oschly, chňapla svou starou panenku Katku za nohu a hodila ji do bedny s hračkami: “Tak teď budeš bydlet tam!”
Proč to Marušku tolik zabolelo? Nedokázala říct správná slova. Bylo jí Katky líto a chtěla ji zpátky, Běla už se o ni nezajímala zabraná do Lízy. Maruška Katku odnesla domů.
Dala ji mamince a poprosila, aby ji opravila. Bylo jí do pláče a Lízu jí teď bylo taky líto. Věděla, že ji dříve nebo později potká stejný osud. Pro Bělu byla každá nová věc zábavná jen dočasně.
Ani ji nenapadlo vzít si zpátky dar. To by bylo špatné.
Ale dobře bylo, že Katka zůstala v dětském pokoji dlouhá léta. Když Maruška vyrostla a měla vlastní dceru, panenka sedávala na polici s roztaženýma rukama a vykulenýma modrýma očima, dávno bez řas.
Pro Marušku byla Katka připomínkou toho, jak snadno se někteří lidé vzdávají starých vztahů, když přijdou nové touhy. A není to jen o hračkách.
Ale protože Běla byla nejbližší sousedka a jediná kamarádka, nechtěla se s ní kvůli vlastnostem hádat. Nikdo neví, třeba se vše ještě změní. A zatím je lepší žít v míru.
Do tohoto domu Maruška přijela s rodiči, když zemřel dědeček. Neslyšela se o něm často, ale v rodině se o panu Jiřím mluvilo s úctou. Čím se zabýval, se dozvěděla až později byl prý rozvědčík. To není zrovna téma pro malé děti.
O tom, že byl dědeček tím, kdo rozhodoval, pochopila až za několik let, po smrti otce slavného pražského chirurga kdy zůstaly s maminkou úplně samy.
Teď už za námi nikdo nestojí, Maruško. Budeme si muset poradit samy. Snad to zvládneme.
Proč?
Celý život o nás rozhodovali muži v rodině. Děda rozhodoval o všem a po něm zase tvůj otec. A já byla jsem jen jejich dcerou a pak ženou, do rodiny přišla bez ničeho. Byla jsem ráda, že mě přijali.
Ale mami, copak jsi to všechno musela vydržet?
Doba byla jiná, dcerko. A navíc, muži jsou od toho, aby nesli zodpovědnost, říkali.
Ty jsi mi vždycky říkala, že je hlavní mít někoho, na koho se můžeš spolehnout.
Ano, ale to, co jsem poznala v sirotčinci, mi také mnoho dalo pevnost v těžkých chvílích. Nebyli jsme tam rozmazlováni, naspíš připravováni na opravdový svět ale byli jsme milováni, byť nenápadně, mateřskou láskou, která se bojí o své děti.
Ty se taky bojíš o mě?
Moc, Maruško! Vždy jsem se bála. Tvůj táta to nechápal. Jeho vychovávali k samostatnosti. Obě rodiny byly zvláštní, oba vyrůstali bez matek a oba se učili stát na vlastních nohách. Táta byl výjimečný lékař. Našli jsme se náhodou, na ulici, když jsem si zlomila podpatek u cizích bot, které jsme si půjčovaly v domě mládeže.
Jak jste to dělaly s různými velikostmi?
Vatu do špičky a šlo to! Důležité bylo mít alespoň jedny společné, pěkné boty.
Tvůj táta mi ten podpatek dokonce nechal v opravně rychle spravit a pak mě doprovodil. Taky to nebylo vždy snadné naši kluci neradi viděli cizí u nás. Táta si však uměl vyjednat respekt během minut.
Dědeček mě přijímal s opatrností; neprotestoval, jen řekl synovi: Je to tvůj výběr!, a dál mě bedlivě sledoval. Teprve když ses narodila, začala jsem k němu opravdu patřit.
Byla jsem vyčerpaná z dítěte nevěděla jsem si rady. V nemocnici mi ukázali jen základy a doma jsem se rozbrečela, když ses rozplakala a já si nevěděla rady. Dědeček byl naštěstí doma služebně a právě v tu chvíli vešel, vzal tě z mé náruče a řekl: Jdi si lehnout, já to zvládnu. Když jsem se ráno probudila, nemohla jsem uvěřit, že jsi v pořádku. Ovládal vše lépe než já a mě to tehdy mrzelo, že neumím být pořádná máma.
Od té chvíle jsem byla pro něho Olina, už ne paní Olga. A cítila jsem, že mě přijali jako dceru.
A nejdůležitější bylo, že tě měl děda opravdu rád. Vysmíval se i vlastním vážným gestům, když ti vázal mašličku do vlasů, a já ho tajně fotila, smála se a byla šťastná.
Chápu, že odešel brzy, ale možná je to tak lepší. Čas se změnil a on by mezi nové poměry stejně nezapadl. Pro něj čest, svědomí a vlast nebyly prázdné pojmy.
Jsem mu vděčná za všechno přinutil mě vystudovat a teď vím, že to bylo správné, protože sama bych tě sama neuživila. Pracovala jsem ve fakultní nemocnici a byla ráda, že máme svůj byt a zázemí.
Když odešla i moje máma, byla Lenka už velká. Ať to bylo jakkoli těžké, nepoddala jsem se.
S Bělou jsme stále udržovaly kontakt, i když už ne tak blízký. Běla se provdala na venkov, kde její muž měl dílnu a dům. Její syn Venca šel v otcových stopách oba byli výtvarníci. Běla tak trvala na tom, že Lenka si musí vzít někoho ze stejného prostředí.
Talent by se měl spojovat s talentem! Nač riskovat nějakou neznámou genetiku? Chci mít zdravé a nadané vnoučky, Maruško, rozumíš mi?
Marie jen mlčela. Svůj příběh Běle nikdy pořádně nevyprávěla dědečkova škola platila. “O sobě mlč, o druhých poslouchej.” Toho se Marie držela.
Ani Marie si syna Běli za zetě nepřála. Byli jako noc a den. Venca byl zvyklý, že mu všechno padne do klína, nemusel si nic sám vydobýt. Lenka znala, co je to dřina, vzorem jí byla pohádka o dvou žábách. Jako ta chytrá žába se v životě nikdy nevzdávala.
Otec Lenky zemřel krátce po jejím narození. Ve vzpomínkách jí zůstala fotka světlovlasého muže usmívajícího se ze zdi. Od babičky a maminky jen slýchala: “Táta by byl na tebe pyšný!”
Maminka stála vždy po jejím boku a tím více si Lenka vybírala životní cestu pečlivě nejen pro sebe, ale pro obě.
Co však nedokázala předvídat, bylo, že se jednou zamiluje právě do Venci. Jak k tomu došlo, netuší. Najednou zjistila, že touží být s ním co nejčastěji.
Venca byl lehkovážný, vždy v dobré náladě, a Lenka, která byla spíš vážná a zodpovědná, to potřebovala. Když navrhl jet na víkend na hory, okamžitě zařídil lyže a vybavení, s úsměvem tvrdil: “Zvládneš to!”
Lenka uvnitř stále hledala uznání, ačkoli doma ho měla vždy dost. První horský výlet ji bavil parta, zábava. Jen lyže ji děsily. Hned cítila, že jí chybí odvaha a koordinace.
Venca to nepochopil: žertoval, rýpal a pak se zamračil, když se odmítla projet.
Proč jsi tedy vůbec jela?
Protože jsi tady ty… Lenka málem plakala.
Na konci výletu Venca požádal Lenku o ruku jako ve velkém stylu. Přátelé křičeli: “Hořké!” a pila se Bohemka. Lenka souhlasila, později se nad prstýnkem rozplakala dojetím i obavami.
Běla zorganizovala svatbu i s moderním bytem po dědovi, který mladí zrekonstruovali.
Po roce se začaly objevovat otázky: Lenka zpívala, Venca maloval, ale Běla nebyla spokojená.
Lenka má rodit! Na co čekáte? Dokuď jsme schopné se o vnoučky postarat, ať tvoří, ale potom… žít by se nemělo odkládat.
O tom, že Lenka děti chce, Maruška věděla. Problém byl v tom, že Venca byl zásadně proti.
Ale mámě to neříkej! Ona by řekla děti, děti A já? Jen si představím, jak mi haranti zničí ateliér, že budu muset dřít ne, já chci žít, ne se omezovat!
Lenku to zasáhlo. Po rozhovorech pochopila, že Venca to myslí vážně.
Chci něco dokázat, Leni! Chci být velký umělec! Ty mě budeš srážet? Pro mě je umění život! Máma měla pravdu, když nám nemohla přát lepší spojení… Pravda, moje maminka je chytrá, co?
O její moudrosti si Lenka své myslela, ale nahlas raději nic neříkala. Omezila setkání s tchyní na nezbytné minimum.
Leni, co to s tebou je? Slyším, že Venca chce dítě a ty myslíš jen na zpěv. Máš vůbec něco ženského v sobě?
Lenka neodpovídala. Vynucovat si mužovo přiznání před matkou nemohla a vysvětlovat tchyni, že na vině není ona, považovala za ponižující.
Maruško, domluv jí! Ať Lenka začne řešit své zdraví, dokud je čas! Běla byla stále dotěrnější.
A pak se stalo to, co zničilo nejen manželství Lenky a Venci, ale i jakýkoli kontakt obou rodin.
Během dalšího pobytu na horách byl Venca zase nervózní. Když lenka odmítla lyžovat, rozkřičel se. Aby ho nezlobila, ustoupila. Už za chvíli toho litovala.
Na co instruktor?! Všechno tě naučím sám! Co se pořád bojíš?
Proč mu Lenka neodporovala? Proč zvolila klid místo vlastního přesvědčení?
Probrala se v nemocnici. U ní seděla uplakaná matka, která se do nemocnice protlačila za dramatických okolností.
Maminko…
Nemluv, Leničko, šetři síly! Jsem tady!
A Venca?
Marie se odvrátila; nevěděla, jak dceři říct pravdu: že když se ukázalo, že je situace vážná, Venca letěl zpět do Prahy.
Co po mně chcete? Já nejsem lékař! Mám přípravy na výstavu, tohle se mi absolutně nehodí!
Lenka se o pravdu dozvěděla až později, když ji matka převezla do své nemocnice, aby měla dohled nad léčbou, a bojovně si řekla, že ji na nohy postaví.
Doktoři byli skeptičtí, ale Marie věřila, že to dokážou. Každé ráno si opakovala u fotografií svých bližních: “Nevzdám se! Nedopustím, aby ji něco zlomilo! Nemá nikoho než mě!”
S Vencou mluvila několikrát.
Prosim tě, vždyť ji máš rád! Nemůžeš ji nechat samotnou!
Měl jsem ji rád. Ale teď? Co mám dělat? Sedět u ní? Proč? Už spolu nebudeme. Ona mi neodpustí a mě by trápily výčitky. Nechci se trápit pořád. Mám jen jeden život a jiný už nebude.
Marie nakonec rezignovala na snahu o obnovu vztahu, zaměřila všechnu energii na dceřino uzdravení.
Lenka se neuvěřitelně snažila překvapila lékaře, znovu si stoupla na nohy a učila se chodit, ač jí to působilo bolest. Dělala pokroky, protože měla matku po ruce.
Tak, dobře, šikovná! Všechno zvládneš! Táta by byl pyšný!
Zpívat už Lenka nemohla. Hlas byl pryč možná po operacích, možná kvůli dvěma hodinám zoufalého křiku, kdy ležela mimo sjezdovku a doufala, že ji někdo uslyší a zachrání. Křik přilákal instruktora, který ji našel večer na kontrole. Že si manžel nevšiml její absence, pochopila Lenka až v nemocnici. A když matka chtěla omlouvat Vencu, položila Lenka ruku na její:
Maminko, nemusíš nic říkat. Já to dávno pochopila. Vyhodili mě. Zlomenou panenku už nikdo nechce Nejsem Káťa…
Nebudeš Káťa! Nedovolím to! Marie to vykřikla tak hlasitě, až nahlédla sestra.
Vše v pořádku, paní doktorko?
Ano, děkuji!
Lenka se usmála: “Děkuji, i bude dobře. Že ano, mami?” “Ani na chvíli nepochybuj!”
O pár let později na Letné šla mladá žena, trochu přihrbená, za ruku malého chlapce:
Pojď, kamaráde! Spousta nových zážitků! Jen pomalu, maminka nestačí. Dáš mi ruku?
Chlapeček spolu kráčel, ale pak se rozběhl do náruče babičky.
Moji milí! Tak moc jste mi chyběli!
Lenka maminku objala:
Jak ses měla? Odpočinula sis?
Jo! A neuvěříš, koho jsem potkala!
Koho?
Bělu.
A jak se má?
Trápí se. Nic není dobře, Venca se neusadil, stárne Vnoučat se už ani nenaděje.
A tys jí něco řekla?
Ne, Leničko. Nechala jsem ji v klidu. Nic o tobě neví. Že jsi vdaná, že čekáš druhého. Bylo mi jí líto.
I mně… Divné, jaký umějí být lidé, že, mami?
Každý jsme jiný, dcero. Ale teď pryč od smutků. Ukážeš babičce nové zoubky? No páni! Lenko, má opravdu jen ty, co má mít, není jich moc?
Jé, mami! Ty mě jednou umluvíš! Má, co má mít.
Lenka chytla ruku matky, přiložila ji na své břicho a usmála se:
Chceš slyšet novinku?
Dobrou?
Tu nejlepší! Budeš babička podruhé! Co ty na to?
Jejej!
Ty se neraduješ?
Ale Leničko! Jen jsem chvíli nevěděla, co říct… Jsem tak šťastná Myslíš, že jde být příliš šťastným?
Nevím. Vím jen, že jsme si štěstí zasloužily. Hlavně ty, mami!
Hmm?
Nejsem Káťa…
Samozřejmě, že ne. To jsem ti přece slíbila
Život nás někdy zkouší ztrácíme, co jsme milovali, ale důležité je, nenechat se zlomit. Ne každý, kdo vás upustí, zaslouží vaši bolest. Ale ti, co vás neopustí, stojí za vše. Skutečné štěstí si zaslouží každý, kdo umí být vděčný.
