DENÍK NÁJEMNICE
Brzký zimní podvečer v sídlištní čtvrti Prahy. Ulice je ještě světlá a den byl mimořádně krásný lehký mrazík a slunce svítilo od rána do večera. Teď už zapadá a poslední paprsky se třpytí ve sněhu pokrytém ledovými krystalky.
Zima mi dnes sedí. Jdu pomalu, žádný spěch. V šedesáti letech vím, jak si drobnosti života užívat. Jmenuji se Helena Novotná a když se prohlížím ve výloze, musím uznat, že na penzistku vypadám v těch nových kozačkách a v norkovém kožichu famózně. Pleť se stopami dávné krásy, decentní líčení, důstojnost Vím, co jsem zač, a už mě netíží nic dokazovat.
Člověk má žít, i když mu mladá léta utekla. Manžela jsem pohřbila před deseti lety, dlouho mi chyběl. Prožili jsme krásný život a vychovali syna Jiřího, na kterého jsem hrdá. On se usadil v Brně, jeho manželka mu porodila dvě děti. Vnoučata vidím málo, ale aspoň máme videohovory. Občas mi Jiří pošle nějaké koruny, i když nikdy o nic nežádám a většinou odmítám.
Mám svého dost, dvě byty. Důchod malý, ale vyžiju, a když potřebuji, přilepším si pronájmem jednopokojového bytu v Libni. Tam už pět let bydlí mladý pár. Tehdy dítě neměli, ale dnes je jim malý Tomášek radostí. Má už tři roky a já mu dnes nesu čokoládu.
Najít slušné nájemníky není snadné, vlastně jsem si v průběhu let užila své. Některé mi nechaly neuhrazené poplatky, jiné byt zničily. Naučila jsem se proto každý měsíc přijít pro nájem osobně, očkem zkontrolovat, zda byt v pořádku a účty zaplacené. Současní nájemníci mě uklidňují. Marie, mladá, světlá dívka s čistýma modrýma očima, vždy úhledná a spořádaná. Ze začátku byste jí tipl šestnáct, ne čtyřiadvacet.
Manžela Marie nevidím často. Většinou leží na gauči před televizí nebo není doma, když přijdu. Jen zamumlá pozdrav a většinou odejde. Nikdy jsme spolu moc nemluvili, a i když jsem měla někdy podezření na alkohol, do toho se nepletu. Platili vždy včas, a to je hlavní.
Do paneláku dojdu zvolna, ve výtahu na páté patro nahoru přemítám, jestli stihnu do zavíračky moji oblíbenou rybárnu. Tu a tam si udělám radost kouskem lososa nebo krevetami. V šedesáti už člověk nemá šetřit na vlastních potěšeních život je krátký.
U dveří nájemního bytu vždy zvoním, mám sice klíče, ale slušnost je slušnost.
Tentokrát otevřela Marie až po delší chvíli. A měla opuchlá zarudlá očička, ruce se jí klepaly… Docela mě to vyděsilo.
“Co se ti stalo, Marie? Vypadáš hrozně bledě, všechno v pořádku?”
Vešla jsem do bytu, kde byla nezvyklá nepořádnost: věci rozházené po zemi, malý Tomášek si s nimi hrál, skříň s prádlem pootevřená, police prázdné. Marie mi předala zaplacené složenky, ale řekla, že tento měsíc nemá na nájem. “Musím vám dlužit, paní Novotná. S Tomáškem zítra odcházíme. Je to těžké”
V očích byla bolest, slzy už vyschly. Pochopila jsem, co za tím je ne opíjení, ale dlouhé pláč.
“Co se stalo? Proč odcházíte? Kde je tvůj muž?”
Sesunula se na gauč a třaslavě začala vysvětlovat:
“Paní Novotná, je mi už půl roku permanentně zle únava, slabost. Došla jsem si na testy, když Tomáška přijali do jeslí. Zjistili mi onkologii”
Podlomily se ji ramena, ale i tak pokračovala.
“Když to můj muž zjistil, seřval mě, že si mám za všechno sama. Nemůže prý žít s nemocnou ženou. Babička v Jeseníkách mě vychovala, ke které zítra jedeme. V nemocnici v Praze nezvládnu být nemám na bydlení, nikdo mi tu Tomáška neohlídá. Do vesnického střediska dojdu, když nic jiného nezbývá”
Mlčela jsem, všechno se ve mně svíralo. Žádná ryba, žádné plány. Sedla jsem si k ní, pohladila ji po rameni “Marie, zhluboka dýchej, přemýšlej klidně. Musíš to vydržet kvůli synovi. Jaký máš plán? Dostala jsi termín na vyšetření? Kdo se ti postará o Tomáška?”
“Nemám. Musím si nechat udělat biopsii Ale kde nechám dítě? Babička už je stará a já nemám na nájem. Na onkooboru musím být několikrát týdně, ale není kam jít.”
“Ale proboha, nežijeme v lese! Pomůžu ti. Zítra běž na vyšetření. O Tomáška se postarám, klidně tu zůstanu, kolik bude třeba. Nájem vůbec neřeš, tohle není rozhodující. Jdu, zítra jsem tu ráno, vysvětlíš mi rutinu okolo školky, a já to zvládnu. Ty teď potřebuješ sílu!”
Marie jen těžko věřila vždy ji připadala jako odměřená majitelka. Čekala křik, výčitky nebo výpověď, místo toho nabídku, kterou by člověk od vlastní rodiny nečekal.
Přiznávám, v noci jsem ještě zašla do Alberta, místo delikates koupila slepici, rýži, těstoviny, maso pro malé dítě. Ráno v šest už jsem klepala u Marie a přebírala Tomáška.
Abych pravdu řekla, klučina je myslivý, hodný, i když smutní za mámou. Péče o něj mě nějak naplňovala. Byla bych si nikdy neřekla, že mi tolik zaleží na osudu nájemnice. Každou minutu jsem myslela na to, jestli to zvládne. Tak mladá, hezká, a taková nemoc!
Když se Marie po dvou dnech vrátila, přišlo dlouhé období čekání na výsledky. Ale ten její telefonát! V hlase byl neskutečný vděk: “První stadium, paní Novotná! Snad bude stačit jen jedna operace. Je šance, opravdová šance!”
Radovala jsem se. “Ta vaše naivita, že jste chtěla všechno vzdát Váš muž ukázal svou pravou tvář, ale aspoň to včas. Vy se uzdravíte, všechno překonáte! Klidně zůstaňte, nic neplaťte peníze jsou prkotina.”
Občas jsem jí nakoupila, sem tam vypomohla. Sama jsem někdy žila z mála, ale co Člověk by měl pomáhat.
Uplynul rok a půl.
Dneska jsem byla na svatbě v hotelu na Malé Straně Marie se vdává. Sedím u čestného stolu vedle nevěsty, všichni si myslí, že jsem její maminka, a popravdě, i já ji tak cítím. Krásná, zdravá Marie v bílých šatech se vdává za lékaře z onkologie, který jí operaci dělal. Dlouho se mu bránila, po zkušenosti s bývalým manželem, ale nakonec vyhrála důvěra.
Zpočátku jsem od Marie už nechtěla brát ani korunu za nájem. Stala se pro mě skoro dcerou. Syna mám daleko, ale teď mám i Marii a malého Tomáška.
Přisunula jsem si talířek s lososem neodolala jsem, lososa miluji. Ale na rozdíl od předchozích let si vychutnávám mnohem cennější věci než rybu či pohodlí život se mi vrátil v podobě téměř vlastní dcery a vnuka, který není pokrevní, ale má mě rád.
Když Marie povstala, aby pronesla přípitek, sevřel se mi krk dojetím.
“Chtěla bych poděkovat jednomu člověku, bez kterého by tohle všechno nebylo možné,” začne Marie trochu chraptivě. “Paní Novotná, jste pro mě jako maminka, kterou jsem nikdy nepoznala. Děkuju Bohu, že jste mi vstoupila do života.”
V tu chvíli jsem věděla, že není cennějšího štěstí.
