Petr vyrůstal v početné rodině na Vysočině. Otec, známý v okolí svým sklonem k alkoholu, střídal zaměstnání jako ponožky, a matka, paní Marie, se ve dne v noci honila na místní poště a doma kolem plotny, aby uživila tři děti. Petr byl nejstarší, proto pomáhal s mladšími sestrami, vymetával sníh z cesty, nosil uhlí a vodu, a když děvčata povyrostla, začaly i ony přiložit ruku k dílu. Tehdy už ale otec nebyl mezi živými otrávil se jednou ve společnosti kamarádů nekvalitní pálenkou.
Snazší to však doma rozhodně nebylo. Matka často usedla u okna a žalovala na osud i na zesnulého manžela:
Sice byl piják, ale byl tichý, nehádal se ani nedělal scény. Peněz málo, ale vždycky něco domů přinesl Ale ty, Vašku Komu jsi nás tu zanechal
Petr, aby nemusel slýchat matčino nářky, rychle splnil povinnosti a utíkal z domu. Scházel se s kamarády večer u staré chalupy na samém konci vesnice. Dům už dávno zel prázdnotou, a masivní dřevěné schody u vchodu sloužily klukům i holkám jako lavička. Usedali tam jako vlaštovky na drátě a mezi prsty obraceli pražená dýňová semínka, vyprávěli si historky někdy vymyšlené, někdy pravdivé.
Petr od matky nikdy semínka nedostal, doma se šetřilo na všem. Ale sousedčina dcera Alžběta, všude zvaná Bětka, ho nikdy nenechala o hladu: nenápadně mu nasypala hrst semínek do kapsy nebo na dlaň. Bětka rozdávala pochoutky tiše, skromně, s dívčím úsměvem. Petr utrousil tiché děkuju a pochutnával si u večerního povídání stejně jako ostatní. Časem mu připadalo, že Bětka si sedá schválně blíž k němu, aby jej mohla pohostit a tak si na to zvykli, až se sami stali nerozlučnou dvojicí.
Jenže Petr nechtěl přijímat vše jen tak. Začal chodit po obědě k Bětce, když pracovala na zahrádce. Nejdříve se zeptal:
Jsou vaši doma?
Kdepak, v práci jako vždycky.
A už seděl u záhonků a s hbitostí vypichoval plevel, hovor s Bětkou mu šel od srdce. Bětka pomoc nikdy neodmítala, vlastně se těšila, když přišel. Po práci vynesla na stůl v sadu konev s čajem a mísu s větrníky a bonbony. Petr se zdráhal, ale Bětka trvala na pohoštění.
Bonbony v Petrově domě byly vzácností, spíš jen o Vánocích či na Velikonoce. Vděčně myslel na Bětku pokaždé, když zamlsal sladkost. Pilně se učil, aby se nenechal zahanbit, i když mu škola šla ztěžka. Vynikal hlavně v tělocviku, a tak po škole zamířil do odborného učiliště na obor sportovní výchovy. Bětka po základce nastoupila na zdravotnickou školu.
Časem, když už byli dospělí, viděli se jen vzácně, hlavně během svátků. Petr, kdysi vyhublý klučina, teď byl statný mladík. Bětka zůstala štíhlou, modrookou kráskou s věčně veselýma očima. Rodiče však ztratila brzy zahynuli při autonehodě a ze smutku se rychle provdala za Honzu, upovídaného souseda z vesnice. Petrovi to tehdy vůbec nešlo na rozum, zdála se mu ta dvojice nesourodá. Ale narodilo se jim děťátko, a mladá rodina se pokoušela žít po svém.
Petr zatím spěchat nemínil. Překvapil matku, když díky svým organizačním schopnostem dostal časem místo ředitele sportovního klubu v Brně. Jeho sestry se už také vdaly a žily ve městě.
Bětčin život s Honzou se zakrátko zvrtl:
Tak si představ, povídala Petrova máma že je její muž stejný jako ten náš starý. Pije a doma není. Dítě a žena ho nezajímají. Bída a beznaděj, chudák holka, úplně ji chápu…
Petra to rozčílilo do běla.
Takový holomek! Nač si ho brala, když mohlo být líp? S ním jen utrpení, přitom si pamatuju našeho tátu Ti dva jsou jak přes kopírák.
Všechno vynáší z domu na alkohol, pokračovala matka. Už prodal její věci, rodičovský křišťál, dokonce i ručníky. A lidé to kupují… Je to k zlosti.
Chodí si půjčovat? zeptal se Petr rázně.
Ne, to ne. Ale obrací každou korunu. Peníze téměř žádné. A od Honzy vůbec nic. Je to horší a horší…
Petr chodil po pokoji, v očích se mu zračilo přemýšlení.
Matka, už trochu zaleknutá, ho zarazila:
Nepouštěj se do toho, Petře. Co se v manželství stane, je mezi nimi. Není dobré míchat se do cizí rodiny. Jestli s ním žije, tak ho asi má stále ráda.
Petr jí místo toho vyprávěl, jak Bětka v dětství potají krmila jeho semínky, koláči, bonbony, a že nemůže klidně spát, když ví, čím prochází, teď navíc s malým dítětem.
Co s tím chceš dělat? vydechla matka. Ale prosím tě, neplet se do toho. Honza dostane rozum, ledaže by do hrobu padl, a tebe by ještě zavřeli, kdyby ses do toho vkládal. Radši jí pomoz jinak.
Petr jen kývl a brzy odjel zpět do Brna. Za pár dní se však objevil autem v rodné vsi a domů vyložil dva pytle, několik krabic a pytlíků naplněných vším možným: jídlem, sladkostmi, oblečením.
Ty se mi snad stěhuješ, Petře? smála se maminka. To by byla ale radost, mít tě tu zase blízko.
Ale kdeže, maminko, práce mám dost ve městě. Jen ti tu nechávám potraviny. A těch dýňových semínek se nelekej Bětka pochopí. Mně by bylo trapné jí to dávat přímo, lidé jsou moc všímaví. Rozděl to, jak uznáš. I ty si užij, a Bětce něco nech.
Co tvé sestry, nebudou potřebovat pomoc? starala se maminka.
Vždyť víš, že jim na svátky vždy něco pošlu. Ony se uživí. Mají slušné muže, díky Bohu.
Díky Bohu, přikývla žena.
Tak já jedu zpátky. Neboj se ušetřit, Bětce pravidelně dones. Až dojde, přivezu zas. O hlad mít strach nemusíš.
Petr objal matku a políbil ji na čelo. Žena pak přešla do komory, a rozvázala pytle. Byla v nich kupa krásných dýňových semínek.
No to si pěkně upražím To bude žranice, radovala se jako dítě paní Marie.
V krabicích se našlo kondenzované mléko, konzervy, mouka, těstoviny a sáčky cukroví. Ty schovala v kredenci. Dřív už jí Petr vozil z Brna všelicos, ale tentokrát bylo zásob opravdu hodně.
Petře, kdepak sis nechal štěstí? zamumlala za jeho zády.
Všechno udělala, jak syn žádal. Pravidelně chodila k Bětce na návštěvu a pod paží nosila balíčky. Nejprve se Bětka zdráhala, ale jakmile došla na kbelík dýňových semínek, vše pochopila.
Se slzami v očích zahrabala prsty do zářících semínek a řekla:
Vyřiď Petrovi pozdrav a dík. Kolik už je to let a on nezapomněl. Jsem mu moc vděčná. Ale ať už si nedělá starosti, už jsem podala žádost o rozvod. Snad už přijde lepší čas.
Paní Marie přikývla a šla domů. V duchu přemýšlela: Bětka bude svobodná žena a syn stále sám.
To jsem zvědavá, co z toho bude brumlala pro sebe.
Rok uběhl a Bětka byla rozvedená, v domě to ožilo nové záclony i klid. Syn, malý Matyáš, chodil do školky a měl oči i úsměv po mamince. Paní Marie často hlídala Matyáška, kterého brzy také oslovil babičko. Petr, když přijížděl, přivážel Matyáškovi nové hračky. U maminky se setkával s Bětkou u čaje a řeči se točily jen kolem dětství a smíchu ne o Honzovi, jakoby těch smutných let ani nebylo.
Petr jezdíval domů častěji, a skoro pokaždé se ptal:
U Bětky jsi dnes byla? Byl Matyáš u tebe?
Synku, nejdřív se zeptej, jak se mi daří! žertovala matka.
Omlouvám se, mami Jak je ti? usmíval se, očima už vyhlížel z okna.
Ale běž za nimi, má volno, je doma. Klidně zajdi, vždyť už je to všem jasné, všichni drbou o vás dva
To je vždycky tak, rozesmál se Petr, člověk ani nepromyslí, a už je za něj vystaráno.
Najednou matku objal.
Copak, synu? divila se.
Děkuji ti, mami. Za vše. Že umíš chápat i přijímat.
Paní Marie syna pokřižovala a odešla ke svaté ikoně. Petr mezitím vytáhl bílou kytici chryzantém a zamířil k Bětčině chalupě. Bez ostychu, s jasným úmyslem. Drbou si, drbou Počkat, já jim ukážu. S úsměvem došel k dřevěnému zápraží svého dětství. Netušil, že Bětka potají zahlíží skrz záclonku a v srdci drží naději, že její příběh ještě neskončil.
