Dej mi napít, mám úplně vyschlo v krku, už na tebe volám celou hodinu, a ty jen cinkáš hrnci, jak naschvál, abys mě neslyšela!
Ten uštěpačný, jakoby nakřápnutý hlas z vedlejšího pokoje mě vytrhl ze zamyšlení, málem mi vypadla naběračka z ruky. Zhluboka jsem se nadechla a počítala do deseti za poslední tři roky v tomhle pekle už je to v podstatě reflex. V kuchyni vonilo vařeným kuřetem a léky ta směs má snad i vlastní aroma, nechala stopy ve stěnách, závěsech, všude. Vypnula jsem sporák, nalila do sklenice vlažnou převařenou vodu ne studenou, ne horkou a vydala se do ložnice.
Paní Zdena, manželova matka, se rozvalovala na hromadě polštářů, připomínala starou, nespokojenou sojku. Její vodnaté oči šmejdily po každém mém pohybu. Na nočním stolku, mezi lahvičkami kapek, blistry prášků a stohovanými křížovkami, ležela silná obálka z recyklovaného papíru, kterou jsem tu dřív neviděla.
Tady máte pití, paní Zdeno, podala jsem sklenici, snažila se znít klidně. Neslyšela jsem vás, běžela digestoř. Kuřecí vývar je hotový, za chvíli rozmixuji zeleninu, jak říkal lékař.
Udělala pár malých doušků, zatvářila se, jako bych jí dala ocet, a odsunula sklenici.
No jo, zas samé výmluvy, zabručela a otřela si pusu rohem prostěradla. Digestoř, vysavač, nebo žvaníš po telefonu… A matka tvého muže tu leží, umírá žízní.
Nepřehánějte, jsem celý čas doma, uprostřed urážek jsem ani nemrkla. Srovnala jsem peřinu, a zase mi oko padlo k obálce s rohovým razítkem nějakého dokumentu.
Co to je? Nějaká nová zpráva od doktora? lehce jsem se zeptala a kývla směrem k stolku. Můžu skočit do lékárny, pokud něco bude potřeba.
Zdena mi obálku bleskurychle zakryla rukou, poprvé za dobu, co ji musím opatrovat, projevila takovou mrštnost.
Nech toho! skoro zavrčela. To jsou moje osobní papíry.
Zůstala jsem stát jak opařená. Normálně chtěla, abych sledovala každý papír, každý účet, každé oznámení. Takový tajnůstkářství? To nikdy nedělala.
Jen jsem se zeptala… začala jsem, když se ozval zvuk domovních dveří a těžké kroky v chodbě.
Ondro, pojď ke mně! Zdenina tvář se skoro rozzářila, úsměv sladký až otravný. Zachraň maminku, ať mě tahle bachařka nezničí!
V obýváku se objevil Ondřej, můj muž. Vypadal zničeně. Sako pokrčené, kravata na krk, celý den jistě běhal po Praze v práci v prodeji, ale doma jen mrzutě žuchl na židli, bez pohledu na mě.
Ahoj, mami. Ahoj, Lenka, hlesl a políbil mámu na tvář. Co zas? Jaká bachařka? Lenka se o tebe stará jak o dítě.
Starat… Zdena se zamračila. Jen čeká, kdy tu místo uvolním. Myslíš, že nevidím? Má oči chladné, prázdné. Žádná láska, jen povinnost.
Cítila jsem, jak se mě zmocňuje křivda. Tři roky zpět, když paní Zdenu skolil mrtvice, řešili jsme: domov, pečovatelka, penzion. Na pečovatelku nebylo, penzion Ondra zavrhl co řeknou lidi, že dáme mámu do ústavu. Tak jsem odešla z milované knihovny, přestěhovali jsme ji z jejího bytu do našeho, a ten malý byt jsme pronajali, abychom platili léky a rehabilitace.
Jdu prostřít, řekla jsem tiše a odešla.
U večeře Ondřej málem ani nejedl.
Chutná to nějak? zeptala jsem se, doufala, že najdu u něj aspoň trochu tepla.
Jo, jde to, mrknul do mobilu. Hele, Lenko, máma chce pozvat Radku na návštěvu. Prý jí chybí.
Radka byla neteř paní Zdeny, dcera její sestry, energická, hlučná, čtyřicátnice, co si nevěděla rady doma. Přijde jednou za půl roku, přinese zlevněný dort, vypráví o mužských průšvizích, pak zmizí zbydou po ní jen špinavé talíře a v bytě voní levné parfémy.
Z jakého důvodu? udivila jsem se. Zdeně kolísá tlak, klid potřebuje, s Radkou se rozruší.
Máma něco chce, možná nějaké papíry. Zítra přijde, vydržíš to hodinu.
Další den se Radka přiřítila přesně v poledne, v botech na ulici, po čistém koberci, hned od dveří:
Ahoj Leni, co to máš za župan, trochu tě rozšiřuje, co? Kde je teta Zdena? Mám pro ni něco sladkého!
V ruce bonboniéra, kterou Zdena kvůli cukrovce vůbec nesmí.
Ukázala jsem na ložnici. Radka zmizela a hned na to se z pokoje nesl živý šepot a občas i vzlyky. Šla jsem do kuchyně, abych to neslyšela. Prohrabávala jsem pohankovou krupici a nervozita mi nedala pokoj. Ta obálka mě pořád hlodala.
Po hodině Radka vyšla, zářila, v ruce právě tu obálku, hodila ji do kabelky.
Tak Leni, já běžím! Práce, podnikání, sama víš! Teta spí, ať ji nebudíš. Máte tu hezky uklizeno ale, Leni, ty závěsy už jsou fakt out.
Zmizela rychleji než přišla.
Večer jsem měnila povlečení, je to fuška, Zdena má svojí váhu a moc nepomáhá, tak jsem se odhodlala zeptat:
Paní Zdeno, co jste Radce předala za papíry? Nebo potřebujete kopie něčeho? Nebo je to něco pro úřad?
Svokra se na chvíli zatvářila vítězoslavně, dívá se na mě skoro posměšně.
To byla moje odměna. Radka je jediná, kdo mě má opravdu rád. Ne pro byt, ne pro dědictví. Krev není voda.
Uvnitř mě zamrazilo.
O čem to mluvíte? Váš byt je přece v pronájmu, peníze jdou na léky. Domluvili jsme, že když prostě časem, byt přejde na děti, naše vnuky.
Zdena se zachichotala, až mi běhal mráz po zádech.
Domluvili, domluvili Myslíš, že bych měla čekat na vaši rodinnou dohodu? Dnes tu byl notář, když jsi byla v obchodě. Udělala jsem darovací smlouvu. Na Radku.
Stanula jsem s povlakem v rukou. Svět se převrátil.
Cože? Darovací? Radce? Té Radce, která vám nikdy nepodala ani sklenici vody? Která neví, jaké prášky berete?
Ona aspoň nenadává! Zdena zařvala. Ty chodíš každý den s kyselou tváří, jako bys dělala milost! Myslíš, že to necítím? Čekáš, až umřu, abys byt rovnou přebrala. Tak to máš smůlu! Radka je teď majitelka. Oficiálně. Podle § 2054 Občanského zákoníku. Darovací smlouva. Žádné vracení!
Padla jsem na židli. Nohy mě neunesly. Tři roky. Tři roky života s injekcemi, plenami, rozmary, probdělými nocemi. Vzdala jsem se kariéry. A ono to bylo kvůli čemu? Pro tohle?
A Ondřej? vydala jsem ze sebe. Ví o tom?
Dozví se, až bude čas. Můj majetek komu chci, tomu dám. Teď běž, ohřej polévku, mám hlad. A plenu vyměň, tlačí mě.
Vstala jsem. V uších mi hučelo. Prošla jsem do chodby, vzala si kabát, kabelku a odešla. Nemohla jsem tam v tu chvíli zůstat. Musela jsem se nadechnout venku.
Toulala jsem se po ulicích dvě hodiny, nakonec zkřehlá. Hlavou mi běžela jediná myšlenka: zrada. Nejen od svokry, té jsem vděk nečekala. Zrada od muže. Notář nepřišel jen tak. Někdo musel otevřít, někdo musel připravit dokumenty.
Když jsem se vrátila, byl Ondra doma. Jedl polévku přímo z hrnce.
Kdes byla? rozmrzele se ptal. Máma řve, má mokrou plenu a ty nikde. Mám jí snad zadek umývat? Jsem chlap, to nerad!
Zadívala jsem se na něj, poprvé za ty roky zcela jasně. Neseděl přede mnou milovaný muž, ale pohodlný, bez starostí, co si za mě šikovně zajistil servis.
Ondro, řekla jsem tiše. Tvoje máma darovala byt Radce. Víš o tom?
Ondra se zakuckal.
To je nesmysl! To přeháníš!
Nepřeháním. Sama to řekla. A Radka si dnes odnesla papíry. Notář byl, když jsem nebyla doma. Kdo mu otevřel? Máš přece klíče, mohl jsi přijít v poledne.
Odvrátil oči. Drobil chleba a nervózně škubal ramenem.
No zašel jsem tam. Máma mě požádala. Prý něco na penzi, prý kvůli plné moci Otevřel jsem, byl slušný, já jsem neřešil! Musel jsem do práce!
Ty jsi neřešil? můj hlas se chvěl. Tvoje matka připravila naše děti o dědictví, dala byt cizí ženské, a ty neřešíš? Kdo zaplatí její léky? Když skončí nájem, Radka byt zabere, nebo prodá. Z čeho to budeš platit? Z tvého platu? Nebo chceš, abych zase pracovala a živila ženu, co na mě plivla?
A nebud hysterická! do stolu práskl. Máma je nemocná, má zmatek v hlavě! Všechno vyřešíme, uznáme ji neschopnou, když bude nutné!
Neschopná? usmála jsem se hořce. Když tě chválí, je v pořádku. Ale notář není blbec, asi chtěl potvrzení, že je při smyslech. Radka to naplánovala.
Z ložnice se ozval křik:
Haló, je tady někdo živý? Jsem mokrá! Leni! Umyj mě!
Ondřej se zamračil.
Lenko, prosím, běž tam. Pak to vyřešíme. Nemůže zůstat jak prase.
A ve mně něco prasklo. Ta nitka, na které viselo vše trpělivost, povinnost, obětování. Podívala jsem se na vlastní ruce zarudlé, tvdré od praní a úklidu. Vzpomněla jsem si, kdy jsem byla v kadeřnictví. Chtěla jsem jet na noc k moři, ale kam s mámou.
Ne, řekla jsem.
Co ne? Ondřej nechápal.
Už ne. Už ji nebudu umývat. Nebudu vařit polévky. Nebudu poslouchat urážky. Má majitelku bytu Radku. Jestli získala aktiv, ať získá i pasiv. Zavolej jí. Ať přijede a umývá.
Si se zbláznila? Ondřej vyskočil. Radka to nezvládne! Ona to neumí! Lenko, je to moje matka!
Právě. Tvoje matka. Ne moje. A byt dala své neteři. Já jsem pro ni cizí bachařka.
Šla jsem do naší ložnice, ne ke Zdeně. Vytáhla jsem kufr ze skříně.
Co děláš? Ondřej stál ve dveřích, bledý a vyplašený.
Odejdu. Jdu k mámě. V její garsonce je málo místa, ale čistý vzduch.
Lenko, přestaň! Udělala hloupost, vše napravíme! Neopouštěj nás! Jak s ní sám vydržím? Mám práci!
Najmi pečovatelku. Aha, peníze nejsou byt pryč. Tak sám. Po práci, v noci, o víkendu. Vítej v mém světě, Ondro.
Házela jsem věci bez rozmyslu do kufru: svetry, spodní prádlo, knížky. Slzy mi tekly, už mi bylo jedno.
Lenko, já tě nepustím! zkusil mě chytnout za ruku. Jsi moje žena! Musíš být v dobrém i zlém!
V zlém jsem byla. Tři roky byla. A radost nikde. Rozvod podám.
Kvůli bytu? Jsi povrchní!
Ne kvůli bytu, blázne! zařvala jsem. Kvůli tomu, že jsi ze mě udělal otrokyni! Kvůli tomu, že jsi otevřel notáři! Kvůli tomu, že tě nezajímá nic než pleny!
Vytáhla jsem kufr do předsíně. Z ložnice zněl nářek:
Ondro! Ona mě nechala! Ona mě chce zabít! Vody!
Ondřej pobíhal mezi dveřmi a mnou.
Lenko, prosím aspoň přes noc zůstaň!
Klíče nechám na stolku, studeně jsem řekla. Sbohem.
Vyšla jsem na chodbu, zavolala výtah. Když jsem se opřela o studené zrcadlo kabiny, rozbrečela jsem se. Ale bylo to vysvobození.
První týden u mámy byl jako mlha. Spala jsem dvanáct hodin denně, jedla, chodila do parku. Telefon jsem vypnula, pořídila novou SIMku jen pro nejbližší. Informace mě stejně našly.
Od společné známé jsem slyšela, že Ondřej volal Radce. Ta zpočátku nebrala, pak mu oznámila, že dar je dar, a v dohodě o péči není nic. Byt chce prodat, potřebuje peníze na podnikání, dala dva měsíce k vyklizení stávajících nájemníků. A hlavní: doporučila Zdeně ústav, když Ondra nedává péči.
Ondřej si vzal neplacené volno, pak nemocenskou. Volal dětem synovi a dceři, kteří studovali v Brně a Olomouci. Snažil se je přemluvit, aby přijeli k babičce. Děti mi volaly.
Mami, táta tvrdí, že jsi zrádkyně, řekl syn Tomáš. Ale víme, co jsi dělala. Nepřijedeme. Máme státnice. A babička si vybrala sama.
Byla jsem na ně hrdá. Chápali to správně.
Po měsíci jsem se vrátila do knihovny. Plat nic moc, ale volný čas a vůně knih léčí líp než cokoliv. Podala jsem rozvod. Ondřej se k soudu nedostavil.
Večer po práci mě u vstupu do paneláku čekal Ondřej. Vypadal o deset let starší, neoholený, v upatlané košili, smrděl alkoholem a tím zvláštním pachem stáří, který jsem znala.
Lenko udělal krok ke mně. Pomoz, nestíhám. Řve celou noc. Radka už byt prodala, věříš? Těm podvodníkům za pár korun. Peníze z nájmu pryč. Nemáme na pečovatelku. Já odešel z práce.
Dívala jsem se na něj a necítila nic než odpor.
Jakou mám s tím spojitost, Ondro?
Ty to umíš Ty víš jak na to. Vrať se. Odpustím ti všechno. Byt prodáme, koupíme menší, najdeme pomoc.
Ty odpustíš? zopakovala jsem. Není co odpouštět. Já mám odpustit ale už nechci.
Pláče, vzpomíná na tebe. Prý nejlepší kaše dělala Lenka.
Pozdě. Měla vzpomínat, když volala notáře.
Ale Radka nás podvedla! Je to podvodnice!
Radka udělala, co jí dovolili. Zdena koupila lásku za metr čtverečný. Obchod byl uzavřen, zboží odevzdáno. Reklamace neberu.
Jsi tvrdá, řekl Ondřej tiše.
Jsem svobodná, odpověděla jsem. Ondro, odejdi. Nevracej se. Za týden máme soud. Snad to půjde rychle.
Přešla jsem kolem něj, otevřela vchod.
Leni! křikl za mnou. Když matku pošlu do domova důchodců? Tam je fronta, papíry, já nevyřeším! Pomoz mi!
Zastavila jsem se, otočila.
Internet máš, Ondro. Byl jsi vedoucí. Zvládneš to. Já svoje vyměněné směny odpracovala.
Zavřela jsem dveře.
Když jsem vystoupila v bytě, šla jsem k oknu. Ondřej stál dole, malý, smutný chlap, drcený tíhou odpovědnosti, kterou předtím házel na druhé. Stáhla jsem žaluzie.
V kuchyni pískal konvice. Máma pekla koláče s kapustou.
Kdo to byl, Leničko? zeptala se máma z kuchyně.
Omyl, maminko. Jen omyl.
Usedla jsem ke stolu, vzala teplý koláč a zakousla se. Chutnalo mi. Poprvé za tři roky jsem cítila chuť. Život jde dál a patří jen mně. Zdena dostala přesně to, co si zasloužila milovanou neteř s penězi a syna, který se konečně učí dospívat, i když až v padesáti. Spravedlnost je jídlo někdy servírované studené ale i studené zasytí.
Budu ráda, když dáš odběr, like a napíšeš komentář, co si o tom myslíš!
