Moje maminka zemřela, když mi bylo teprve osm let. Tatínek se začal opíjet a doma jsme často neměli co jíst. Na základní škole jsem prosil o svačiny, učivo mi nešlo, nosil jsem staré a potrhané oblečení, a nakonec si toho všichni všimli.
Sociální pracovnice k nám chodily několikrát, a zakrátko byl tatínek postaven před tvrdá pravidla pokud je nesplní, mohli mu odebrat dítě. Tatínek se naštěstí vzpamatoval, přestal pít, a další kontroly probíhaly už bez problémů.
Po nějakém čase mi táta řekl, že chce, abych poznal paní, která se mu líbí. Vyrazili jsme za tetou Marií. Byl jsem nedůvěřivý vzpomínky na maminku byly pořád silné a otcovu snahu dát se dohromady s tetou Marií jsem tehdy nevnímal dobře.
Jen co jsme začali mluvit, vnímal jsem v ní opravdovou lidskou vřelost. S jejím synem, který byl o rok starší, jsem si brzo rozuměl a začali jsme chodit spolu na atletiku. Táta byl rád, že jsem jeho známou přijal, a už po měsíci jsme se k tetě Marii nastěhovali, zatímco náš původní byt jsme pronajali, abychom přilepšili domácímu rozpočtu.
Táta už nestihl s tetou Marií uzavřít manželství zemřel pod koly auta, které řídil opilý muž. Teta Marie pro mě nebyla úředně nikdo, takže mě sociální služba odvezla do dětského domova. Při mém odjezdu mi teta Marie slíbila, že mě brzy získá zpět.
Své slovo dodržela a za dva měsíce jsem byl zpátky u ní doma. Ty dva měsíce byly dost na to, abych pochopil tvrdost života v ústavu. Teta Marie mě nikdy neopustila a stala se opravdovou druhou maminkou. Když jsem ji začal oslovovat maminko, často se jí zalily oči slzami teta Marie je úžasná žena a její syn mi je skutečný bratr.
Dnes jsme dospělí, máme své rodiny, ale Maminka Marie je stále tím nejbližším člověkem pro mě i mého bratra. Dvakrát má snachu, nikdy se s nimi nepohádala, a nikdy jsem od nich neslyšel jediné slovo tchyně. Moje žena i bratrova žena jí říkají maminko Marie, pro její dobrotu a pochopení. A pokaždé, když jí tak někdo zavolá, Marii v očích zazáří skutečná radost.
