Z nějakého důvodu jsem v životě pořád narážela na vztahy mezi tchyní a snachou, a to už od dětství.
Nejprve to byly takzvané války mezi mojí prababičkou a babičkou. Rodiče mě dávali k babičce, dokud jsem nedostala místo ve školce, a právě v jejím bytě jsem poznala pravé peklo. Jako by v tom bytě žily dvě naprosto odlišné ženy. Jedna babička se na mě usmívala, podávala mi koláčky, vyprávěla pohádky a malovala se mnou. Ta druhá křičela na svou ležící tchyni uraženě a se zlostí, proklínala osud a opakovala větu: Kdy už konečně odejdeš z tohoto světa?
Po smrti prababičky jsme se přestěhovali od podnájmu k babičce a začalo nové střetnutí moje máma a babička. Občas k nám dokonce chodili sousedé s prosbou, abychom ztišili hádky. Ale klid v domě nikdy nevydržel dlouho.
Když babičku pohřbili, byla jsem už na gymnáziu. Máma ze zásady netruchlila, a devátý den po pohřbu zahájila doslova převrat bez rozmyslu naházela všechny babiččiny věci do pytlů a vynesla do popelnice. Táta, když se vrátil z práce, byl tímto přístupem své ženy ke své zemřelé matce šokován. Večer v bytě proběhla hádka, která nakonec odstartovala jejich rozvod. Za půl roku nás táta opustil
Já a Karel jsme měli skromnou svatbu, a protože jsme si nemohli dovolit vlastní byt, bylo mi už před svatbou jasné, že budeme muset bydlet s jeho matkou. Před očima mi probleskovaly všechny ty skandály z dětství a tajně jsem doufala, že se nám podaří žít s tchyní aspoň v poklidu, když už ne jako kamarádky, tak alespoň bez scén a trápení.
Pečlivě jsem se na to připravovala a celý první rok jsem shromažďovala veškerou trpělivost, abych nezareagovala na jediné rýpnutí či poznámku mé tchyně o mém úklidu, praní, vaření, zkrátka o všem, co jsem udělala. Nikdy nepoužila vyloženě sprostého slova, ale dokázala si mě dobírat takovým způsobem, že bylo jasné, kdo je zde královnou domácnosti.
Po jedné obzvlášť delikátní životní lekci od tchyně jsem se rozhodla pro otevřený rozhovor. Přinesla jsem na stůl štrúdl z cukrárny, poprosila Karla, aby nám dal prostor, a upřímně jsem tchyni vyprávěla příběhy žen z mé rodiny. Navrhla jsem, jestli bychom to nemohly mít lepší nechat si skandály a hádky minulosti a aspoň žít jako slušné sousedky.
Tchyně mě okamžitě přerušila, odstrčila štrúdl a prohlásila: Paní domu jsem tu jenom já, a jak se se mnou bude mluvit, určuji výhradně já. Nejlepší, co můžeš udělat, je nemluvit vůbec. Takže choď tiše a ať tě ani nevidím.
Když se můj muž vrátil domů, čekal odpověď, ale já jen zavrtěla hlavou. Avšak tchyně vyrazila z pokoje a s jedovatým úsměvem volala: Tak co, sousedko, máš už pro svého muže připravenou večeři?
Tehdy jsem poprvé odpověděla: S takovým přístupem ti ve stáří večeři do pokoje opravdu nikdo neponese. A to byl teprve začátek! Můj muž nás zkoušel uklidnit, ale po roce ticha jsem prostě bouchla
Abychom si zachovali rodinu, museli jsme se přestěhovat do podnájmu, byť to znamenalo stěhování a šetření každé koruny. Postupně jsme se trochu postavili na nohy a dokázali si vzít hypotéku na malý dům. V té době však tchyně vážně onemocněla a bylo jasné, že potřebuje celodenní péči. Vzpomněla jsem si na všechna ta dramata z dětství a důrazně jsem odmítla se o ni starat.
Navrhla jsem Karlovi, aby našel rodinu, která by se o jeho maminku postarala výměnou za dědictví bytu, a neochotně souhlasil. Zkoušeli jsme to několik měsíců. Nikdo u tchyně nevydržel víc než dva týdny, i když jsme za péči dobře platili. Nakonec jsme po dvou měsících našli manžele, kteří jejímu pekelnému testu odolali. Podepsali jsme smlouvu nejen o dědictví, ale především o dohledu nad péčí o tchyni.
Myslím, že problém našich vztahů nebyl ve mně, protože na byt nakonec nikdo nestál frontuZní to možná krutě, ale když mi po čase zavolali z té rodiny, že si s tchyní vypráví vtipy a ona si je dokonce oblíbila, nevěděla jsem, jestli mám žasnout, nebo se smát. Karel se nejprve zamračil, ale pak mi řekl: Víš, asi na tohle jsme prostě nebyli její typ. Vždycky potřebovala cizí publikum, aby byla královnou A tak jsme ji nechali v říši svého nového dvora a já poprvé ucítila pravý klid. Naše malá rodina nacházela konečně svůj vlastní rytmus pomalý, nedokonalý, ale náš.
Občas, když jsem stála na zahradě a dívala se do oken našeho malého domu, napadlo mě, že některé prokleté kruhy jdou přerušit jen tím, že člověk odmítne vybojovat další generaci stejnou válku. Někdy stačí jen zavřít dveře, koupit štrúdl a přestat čekat, že někdo změní příběh za vás. Možná jsme s tchyní nikdy nebyly kamarádky, ale právě díky téhle zkušenosti vím, jakou rodinu chci jednou tvořit a co už nikdy nepředám dál.
