Je mi teprve šestnáct let, ještě studuji na gymnáziu, když zjistím, že jsem těhotná. V naší malé vesnici u Třeboně to vyvolává opravdový poprask. Lidé na mě ukazují prstem a moji rodiče se stydí až do morku kostí. Tatínek se mnou nechce ani mluvit. Lépe by bylo, kdybys radši umřela, než ses tak zostudila! Odjeď k babičce, už to nemůžu vydržet,” řekne mi jednou ráno.
Odstěhuji se tedy k babičce do sousední Louče, kde žije na samotě ve starém domě, který pamatuje ještě první republiku. Je tam chladno a smutno, ale jiná možnost není. Během posledních měsíců těhotenství mi nikdo nepomáhá, nikdo se o mě nestará. Když přijde můj čas, sanitka od Prachatic přijíždí skoro na poslední chvíli. Ale zvládnu to, narodí se mi syn a vychovávám ho sama v té staré babiččině chalupě.
Vesničané si šuškají, že bych si měla najít chlapa, abych nebyla sama, jenže já o to nestojím veškerý smysl mého života je můj syn Honzík. Pracuji na poloviční úvazek a žijeme z toho, co máme. Když Honza dostuduje a odejde studovat na vysokou do Brna, já vyrážím na zkušenou do Itálie za prací, abych mu mohla ještě více pomoci.
Předtím jsem nechtěla odjet a nechat dítě samo. Práce v Itálii, v porovnání s naším životem v malé české vesnici, je jako ráj. Starám se o starší paní, která je na mě neuvěřitelně laskavá. Dostávám slušný plat a občas mi paní přihodí ještě 100200 eur jako poděkování navíc. Díky tomu našetřím během pár let na Honzovu garsonku v Táboře a starám se, aby mu nic nechybělo. Bohužel peníze Honzu změní, do vesnice už skoro nejezdí ani za babičkou, a to mě moc mrzí. Přesto mu posílám každoměsíčně 500 eur, co zbyde, šetřím na vlastní bydlení, protože do staré chalupy už se vracet nechci.
Uplyne několik let a Honza se rozhodne oženit. Samozřejmě platím svatbu i pomohu s koupí vybavení nového bytu. Myslela jsem, že konečně začnu šetřit sama na sebe. Ale za pět let mají dvě děti, a když začíná válka na Ukrajině, snacha čeká třetí dítě. Pořád jim finančně pomáhám. Přesto se mi podaří naspořit si za tu dobu 500 000 Kč s kamarádkou z dětství se domluvím, že koupím její hezky zrekonstruovanou garsonku.
V létě přijedu domů, abych zašla k notáři vše vyřídit, ale Honza mě zaskočí novinou. Mami, prodali jsme byt a pořídili dům. Máme uhrazenou první část hypotéky, teď je třeba doplatit druhou 450 000 Kč. Dávala jsem do toho peníze celé roky,” říká. Jaké peníze myslíš? Ty jsem si šetřila na svůj byt,” odpovídám mu. Rozčílí se: Mami, to snad není možné. Tři děti nemůžou být v garsonce. Doufal jsem, že pomůžeš.”
A proč sis nešetřil sám? Ani jsi mi nic neřekl. Můžu později trochu přispět, ale všechno ti nedám. Říkala jsem ti, abys spořil! Vždyť jsem vám posílala každý měsíc 13 tisíc, mohli jste něco odložit,” odpovím. On rozčileně namítne, že svůj byt si za pár let pořídím znovu, až se vrátím do Itálie. A co když onemocním? Kam se vrátím? Na vesnici za babičkou?” ptám se. Tak tam jeď ty s dětmi!” odvětím nakonec rozhodnutě.
Rozhodnu se, že na svém rozhodnutí trvám a peníze nedám. Nemohu si dovolit přijít o byt, když už jsem ho měla domluvený. Honza se moc urazí a přestane se mnou mluvit. Slyším jen, že si půjčil, kde to šlo. Ale copak mám povinnost ho stále zachraňovat? Kolikrát ještě?
